Život s digitálním dvojčetem

Současné děti překvapují. Svými postřehy i nezájmem, sebejistotou i nejistotou, schopností se soustředit i hraniční nesoustředěností, svou křehkostí i silou. Jednou z nových výzev v oblasti náboženského vzdělávání, na kterou reaguje i vatikánské Direktorium pro katechezi, jehož český překlad vyšel před několika týdny, je digitalizace. Co si pod tím máme představit v souvislosti s vírou?

Zkušenost s několikaletou pravidelnou přípravou katechetického časopisu Duha v posledních letech i diskuse s kolegy, kteří se věnují náboženskému vzdělávání v mnoha zemích nejen Evropy, mi ukazuje, že vzděláváme generaci, která bude žít v podmínkách pro nás nepředstavitelných. Vaše děti. Vnoučata. Pravnoučata. Tyto generace mohou prožít cokoli – od ekologické a ekonomické katastrofy po život v blahobytu virtuálních možností. S rychlostí vývoje dělají nové zkušenosti (a další je čekají), které jsou pro nás starší nejvíce generačně vzdálené v historii lidstva.

Je pochopitelné, když digitalizace naplňuje nás „digitální přistěhovalce“ obavami a nejistotou. Je to zkrátka jiný svět. V něm ale bude generace „digitálních domorodců“ přirozeně žít. Pedagogická veřejnost si uvědomuje, že digitalizace nemůže zůstat popelkou. Do jaké míry si tuto skutečnost uvědomujeme také my, zodpovědní za vzdělávání ve víře?

Sci-fi, ve kterém hrajeme

Před rozvojem digitálních technologií by nemělo náboženské vzdělávání zavírat oči. Nejde zde přitom jenom o to, jak využít různé platformy nebo komunikační kanály sociálních sítí a „obsadit je evangeliem“. Problematika je mnohem zásadnější. Pokud se například umělá inteligence projevuje tak, že umí sama psát kvalitní literární texty, pak tato skutečnost zpochybňuje naši představu člověka, o kterém věříme, že právě jeho kreativita je tím, co je Božím otiskem v nás a čím se mu přibližujeme. Jinými slovy: digitalizace nás nově staví před otázku, kdo je člověk.

Na nedávné konferenci v Ostravě upozornil Konstantin Lindner, náboženský pedagog v německém Bamberku, že ve virtuálním prostoru jde bez problémů překročit hranice svého života a už dnes si promyslet, jaká poselství budu uveřejňovat na svém účtu i dlouho po své smrti, nebo využít možnost a ve virtuálním prostoru zapálit svíci za své blízké a zanechat jim svůj vzkaz. Přítomné posluchače kolega šokoval představou, kdy technologie bez problémů brzy umožní díky „hře světla“ reálné 3D vizuální setkání klidně s někým, kdo už dávno zemřel. Technologie tak vlastně umožní takové malé „zmrtvýchvstání“. Díky nim už své role dohrávají herci, kteří zemřeli během natáčení, dopisují se nedopsané romány a nedokončené skladby.

Nejsem autor sci-fi, jak by se mohlo zdát. Jen stojíme na hranicích epochální změny. Možná je srovnatelná s objevením Ameriky, kdy se omezený svět před lidmi rozprostřel do nevídaných pozemských rozměrů. Teď se nám najednou rozprostírá i do nevídaných rozměrů virtuálních. Co s tím? A kde v něm má své místo Bůh?

Klíčem jsou vztahy

Když otevřeme nové Direktorium pro katechezi, které nedávno vyšlo také v českém překladu, pak s příjemným překvapením zjistíme, že na tuto situaci reaguje. Právě digitalizace kultury a globalizace jsou dvě největší výzvy, které dokument Papežské rady pro novou evangelizaci vidí jako velice aktuální. Nejde jen o předání obsahu katecheze, ale o mladého člověka a jeho svobodu v zásadně se měnících okolnostech jeho života. Porozumět jim a mít schopnost se v nich orientovat a zodpovědně jednat se jistě nedá nacvičit pouhým šoupáním prstů po obrazovce nebo klávesnici.

Digitální technologie je a mnohem více bude neodmyslitelná od náboženského vzdělávání. Dovolím si zde popsat jednu svou aktuální zkušenost s katechezí. Připravuji jednoho mladého člověka ke křtu. Jelikož není možné, abychom se vždy osobně setkali, využíváme k tomu digitální technologie a napříč několika zeměmi spolu umíme mluvit a bez problémů se i vidíme. Těší mě jeho konkrétní zájem o explicitní křesťanská témata, a protože je vnímavý, je náš hovor často velmi sofistikovaný. Bavíme se o Vyznání víry, eucharistii a dalších tématech, která ho zajímají a jsou vhodná k přípravě, kterou prochází. Jsem rád, že ho mohu v mnoha případech odkázat na digitální materiály, které mu zprostředkují ucelený přehled křesťanského vyznání víry, nauky o svátostech apod. Většinu času totiž díky tomu můžeme věnovat hovoru o svých konkrétních originálních zkušenostech.

Podle mé dvacetileté zkušenosti negarantuje udržitelnost života z víry množství konkrétních znalostí, které si člověk třeba při přípravě na křest osvojil, ale vztah. Nejvíce osloví a vryje se do paměti a do srdce osobní setkání – vztah k jiným věřícím a vztah k Bohu. Je možné ho zprostředkovat pouze s pomocí digitálních technologií? Myslím, že částečně ano, ale to podstatné je technologiemi nepředatelné.

Nová témata, nové osnovy

Mám za to, že tato potřeba časem promění i obsah toho, čemu se budeme v hodinách náboženství, případně katechezi věnovat. Základní kurikulum výuky náboženství je totiž velmi omezené. Jednoduché aplikace snadno provedou žáky věroučnými i biblickými obsahy. Možná si je osvojí dříve, než se digitálně pologramotný vyučující prokliká třídní knihou.

To, čemu se ale pak bude moci smysluplně s dětmi a mladými lidmi věnovat, budou otázky a hledání odpovědí na řadu konkrétních témat, které se budou opravdu dotýkat života z víry, případně ověřování naučených informací v diskusích s druhými – třeba o podobě naší přítomnosti na sociálních sítích a jejího vztahu k přikázáním Desatera. Spatřujeme třeba souvislost mezi přikázáními a rizikem kyberšikany? V jaké podobě se s tím setkáváme? Jak na to reagujeme? Jaké podněty pro konkrétní jednání na sociálních sítích nabízí křesťanská víra?

S čím chodíme i uléháme

Jsem „digitální přistěhovalec“ a patřím ke generaci, která ještě pamatuje dobu bez mobilů. Dnes si ani já neumím představit život bez tohoto zařízení, které už mi slouží i jako kalendář, fotoaparát a mám v něm breviář a Bibli. A díky internetu mi umožní i připravovat někoho ke svátostem.

Bývalý německý prezident a někdejší evangelický pastor Joachim Gauck hovoří v této souvislosti o tom, že se z mobilu stalo naše „digitální dvojče“. Vodíme se s ním za ruku, když jdeme po ulici, ptáme se ho, když si nevíme rady, sdílíme nejosobnější vzpomínky, zasedáme s ním ke stolu nebo uléháme do postele. Dospělí tady spatřují oprávněné riziko a dovolávají se omezení. Ve školách bývá užívání mobilů zakázáno a v některých rodinách zůstávají při společných oslavách v předsíni. V jedné škole například diskutovali žáci o tom, zda má být užívání mobilů ve škole zakázáno a odpověď měli zdůvodnit. Říkali: „O přestávkách je každý jen na svém mobilu a někteří se ani nestíhají mezi sebou pobavit. To mi přijde škoda, protože mi to připadá mnohem důležitější.“ – „Souhlasím, aby byly mobily ve škole zakázány. Bylo by pak více času si o přestávkách povídat a pak by nás asi také více šlo ven na vzduch.“ Zní to až neuvěřitelně, jak uvědomělí mohou žáci být. Pokud by užívali mobily o přestávkách, „tak proto, že se na nich dá hrát nějaká hra, kde se mohou něco učit“.

Tak jednoduché to ale nebude. Zvláště když pak právě tito žáci o přestávce nedají mobil z ruky. Řečeno slovy evangelia: „Duch je odhodlán, ale tělo je slabé.“ (Mt 26,41). Ano, digitální technologie mají svá rizika, ale stačí se jen pohoršovat a říkat, že je to špatné?

Rozmluvit se spolu

Adekvátní cestou doporučovanou mimochodem také novým direktoriem pro katechezi je společný rozhovor „digitálních přistěhovalců“ s „digitálními domorodci“. Pak se možná dozvíme o nových možnostech a otevře se nám nový svět a s ním i nové otázky. Mobil je totiž pro mladší generaci mnohem více než jen nástroj komunikace a konzumu různé zábavy a rozptýlení. Kdo o tom mluvil se studenty nebo s vlastními dětmi, mohl získat nový vhled do světa, v němž fotografie, texty a aktuální statusy vlastně rozšiřují vlastní „já“ do digitálního prostředí, až k určité podobě nové existence.

Jaký obraz sebe sama mladí lidé v digitálním prostředí vytvářejí? Co to vypovídá o nich a co o nás? To se dozvíme jen nepřímo, protože se to děje spíše nevědomě. A minimálně ti starší z mladé generace dobře vědí, komu co o sobě chtějí ukazovat a s kým co chtějí sdílet. Facebook byl tak ve svém počátku sociální sítí mladých, než se k jejich přátelům přidali i jejich příbuzní a rodiče. Mladí lidé pak okamžitě přešli na jiné platformy.

Je zřejmé, že setkání nás z doby „před mobilem“ a nových osídlenců „digitalizovaného světa“ s sebou nese velký potenciál jak konfl iktů a nedorozumění, tak nové formy kultury, myšlení a víry. Je také zřejmé, že potřeba smyslu, přijetí a uznání zůstávají neměnné. Možná budete nevěřícně kroutit hlavou jako já, když zaslechnete následující rozhovor tří děvčat: „Co je s Emou?“ – „Podívej se na Instagram.“ – „Ty jo, smutná píseň. Plakající smajlík. On se s ní asi rozešel.“ – „Jo. A asi o tom nechce mluvit. Tak to respektujeme.“ To však nic nemění na tom, že zůstává otevřené, zda se digitalizace stane znamením doby, které odhalí „krizi katecheze“, anebo se stane výzvou, před níž stojí každá generace křesťanů, kdy se i nám podaří formy náboženského vzdělávání formulovat tak, aby byly adekvátní odpovědí a ze znamení času udělaly čas příhodný.