Ženy dnes mohou v církvi zastávat mnoho rolí

Mimořádné ocenění – Řád svatého Řehoře Velikého – obdržela začátkem července od papeže Františka vedoucí tiskového oddělení ČBK Monika Klimentová. Zlínská rodačka žije dnes v pražské arcidiecézi a AP zodpověděla při příležitosti svého ocenění několik otázek.

Papež František Tě ocenil za vynikající práci pro církev. Ty jsi se na ni připravovala studiem mediální komunikace přímo v Římě, kde jsi se seznamovala se zásadami církevní komunikace. Co studium obnášelo a jaké hlavní principy pro svou práci v církvi jsi si odtud odnesla?

Ano, studovala jsem na fakultě sociálních komunikací na Papežské univerzitě Svatého Kříže. Studium pro mě bylo nesmírně přínosné a dodnes i po mnoha letech z něj při své práci čerpám. Jednalo se o papežskou univerzitu, takže jsme povinně museli studovat i některé předměty z filozofie a teologie, abychom dostali jakýsi pevný základ. Jinak nás na fakultě především učili zásady novinářské práce, tedy jak psát a rozlišovat různé formy textu, jaké jsou principy novinářské etiky, což je dnes, bohužel, velmi opomíjená skutečnost, ale i jak fungují média a jak jim porozumět. Také to byla formace, jak obstát tzv. na druhé straně, tedy jak „kopat“ za instituci a komunikovat s novináři. Odborně se tomu říká media či public relations. Studium bylo nejen teoretické, ale i hodně praktické, takže kromě psaní jsme měli i možnost „osahat si“ i práci v rádiu nebo před kamerou. Výhodou bylo, že naši profesoři byli většinou špičky ve svých oborech, patřili mezi ně například renomovaní novináři ze CNN nebo Fox News či bývalý mluvčí Vatikánu Navarro-Valls. Principy, které jsme se naučili, jsou aplikovatelné pro všechny, tedy nejen církevní instituce či média. Původní poslání žurnalistiky bylo hledat a ukazovat pravdu, a to pro mě zůstává zásadní a klíčové i pro moji dnešní práci, kdy se často zdá, že se prapůvodní cíl novinařiny vytratil na úkor různých skandálů a negativních zpráv, ze kterých média žijí.

Pokud bys mohla seminaristům vložit do rozvrhu jeden předmět, který by to byl?

Neznám všechny předměty, které bohoslovci povinně absolvují, určitě jich už tak mají dost a nechci jim přidávat další. Ale myslím, že by bylo užitečné vložit do rozvrhu aspoň jeden seminář, který by je vzdělal v tom, jak fungují média, jak se orientovat ve světě toho obrovského množství zpráv, které tvoří i různé polopravdy a dezinformace. Také možná aby věděli, jak bezprostředně reagovat na situace, pokud se dostanou do kontaktu se zástupci médií.

Ze sledování některých médií by měl čtenář resp. divák občas pocit, že snad papež František ani není hlavou katolické církve, ale spíše jakési  „pokrokové“ sociálně demokratické charitativní organizace, jemuž zkostnatělí konzervativci háží klacky pod nohy. Jak vnímáš mediální zobrazování papeže našimi médii?

On sám papež již několikrát opakoval, že není tím papežem, kterým ho některá média vykreslují. Ano, často se stává, že novináři vyberou jen jednu část z kontextu papežovy promluvy či rozhovoru, což pak udělá u široké veřejnosti, ale i některých katolíků, mylnou představu o osobnosti i učení papeže. Je dobré si uvědomit, že dezinformace není jen překroucení faktů, ale i záměrné opomenutí různých skutečností. 

U nás je ta situace dost specifická v tom, že většina běžných novinářů církvi moc nerozumí, ne každý se plně orientuje v církevní terminologii či nauce. Proto někteří novináři sahají po jednodušším řešení a zpravodajství z Vatikánu přebírají z jiných zahraničních médií a agentur (např. Reuters, The Guardian), která jsou dost liberálně zaměřená, a tedy články, které se dostanou k nám, jsou již tendenčně upravené, přefiltrované, dle zaměření jednotlivých periodik. Pak se k tomu přidá ještě ten český filtr a máme vymalováno. Jak víme „co je psáno, to je dáno“, tak se pak velmi těžce vysvětluje, že to bylo jinak, že to papež řekl úplně v jiném kontextu a podobně.

Kde v oblasti komunikace má dnes podle Tebe církev největší rezervy?

Myslím, že hlavní nedostatek je ve vzdělávání, formaci a tím logicky nedostatku profesionálů. Služba v církevní komunikaci je služba pravdě, ale i té Pravdě s velkým P, což je třeba si vždy první řadě uvědomovat. A to myslím souvisí i s tím, že naše práce na straně instituce je pak spíš jen hašení požárů. Stále řešíme různé krizové situace, žabomyší půtky místo toho, abychom se společně snažili ukázat církev v její kráse a komplexitě.

Často se hovoří o službě žen v církvi. Papežové jednoznačně odmítají možnost kněžského svěcení žen. Jakou formou služby by podle Tvého názoru mohly ženy církvi nejvíce pomoci?  

Tuhle otázku jsem čekala. Osobně mi přijde, že je mnoho oblastí a rolí, které ženy v církvi mohou zastávat nebo již zastávají. Třeba v tiskovém oddělení ČBK jsme samé ženy, a to není výjimka. Na biskupstvích pracují církevní právničky, ekonomky, kancléřky. Myslím, že dokážeme některé funkce vykonávat stejně jako muži, někdy i lépe, a právě díky tomu, že jsme ženy, se na věci díváme jinak a vnášíme do nich náš specifický ženský element.