Zemřela matka kardinála Schönborna

Matka kardinála Christopha Schönborna, Eleonora Schönbornová, zemřela 25. února v kruhu své rodiny posilněna svátostmi ve věku 101 let.

V pátek 25. února 2022 ráno zemřela ve věku 101 let Eleonora Schönbornová, matka kardinála Christopha Schönborna. Zemřela pokojně ve vorarlberském Montafonu „v kruhu své rodiny, posilněna svátostmi,“ oznámil vídeňský arcibiskup. Sám strávil poslední hodiny po boku své matky, která by se 14. dubna dožila 102 let. Pohřeb se bude konat příští pátek 4. března v 10.00 hodin v její domovské farnosti Schruns.

„Je vzácné dožít se 77 let a mít stále matku. Byla to silná žena, fascinující osobnost,“ řekl kardinál. „Ne nadarmo si jí tolik lidí vážilo a také ji upřímně milovalo. Byla připravena na poslední cestu a už toužila jít domů k Bohu.“

Život plný silných příběhů

V den 100. narozenin Eleonory Schönbornové musela být kvůli pandemii odložena velká rodinná oslava za účasti jejich dětí Philippa (78), Christopha (77), Barbary (75) a Michaela (68), vnoučat a 15 pravnoučat. V poslední době byl její zdravotní stav již značně podlomen. Eleonora měla značně omezenou pohyblivost a byla téměř slepá.

Kardinálova matka byla však do vysokého věku velmi aktivní: Byla vášnivou hráčkou karet, sama usedala za volant i ve svých 90 letech, naučila se používat e-mail a internet. I z invalidního vozíku přednášela na téma „Osamělost ve stáří“ v ošetřovatelském spolku Außermontafon, který kdysi spoluzakládala.

Všichni, kdo ji znali, potvrdili, že kardinálova matka měla „bdělý rozum“ a vnitřní klid, o kterém před dvěma lety mluvila v obsáhlém rozhovoru pro „Krone“: díky své slepotě prý vděčí za to, že se její modlitby staly „upřímnějšími“, že nyní může konečně „v klidu přemýšlet o mnoha věcech“ a uspořádat si život. Výrok „Kdo věří v Boha, není nikdy sám“ o sedm let a dva dny mladšího papeže Benedikta XIV. jí byl často velkou oporou. Často tento citát používala pravděpodobně také proto, aby zpětně pochopila temné časy své vlastní minulosti.

Předčasný konec dámy z panství

Eleonora Schönbornová popsala své dětství na Moravě jako nádherné. Eleonora Freiin von Doblhof, jak zní její rodné jméno, se narodila v roce 1920 jako nejmladší dítě ve šlechtické rodině, která se mimo jiné zabývala výrobou cukru. Jako mladá navštěvovala internátní školu pro starší dcery. Otec jí zemřel předčasně na roztroušenou sklerózu. Někdy kolem svých 22. narozenin se na koktejlovém večírku seznámila s malířem Hugo-Damianem Schönbornem, který ji při třetím setkání požádal o ruku. Jeho záliba v moderním umění, filozofii a literatuře ji fascinovala a ignorovaly výhrady příbuzných. Vzali se 10. května 1942, uprostřed světové války.

Jejich štěstí však trvalo jen krátce. Hugo-Damian, který stejně jako mnozí šlechtici odmítl nacistickou důstojnickou kariéru a zůstal prostým vojínem, byl ve Stalingradu povolán na frontu. Přežil Stalingrad, později po vylodění Spojenců na západní frontě dezertoval a přeběhl do britské armády. Válka mu přinesla tuberkulózu, kterou trpěl po zbytek života. Eleonora, která se v té době přestěhovala na zámek Skalka u Litoměřic, porodila Christopha Schönborna během tehdejších nepokojů v lednu 1945, devět měsíců po manželově odchodu z fronty.

Krátce po skončení války nastal okamžik, který pro tehdy pětadvacetiletou dámy z panství a zámku všechno změnil: na prahu dveří stál vesnický četník a oznámil jí, že rodina musí do hodiny opustit zemi. Benešovy dekrety v nově vzniklém Československu zajistily odsun všech příslušníků německé a maďarské menšiny, kteří zde žili po staletí. Eleonora se dvěma dětmi si směla vzít jen to, co unesla. Vlast, domov, ochraňující široká rodina a také její životní plány, to vše bylo rázem pryč.

Útěk, rozvod a nový začátek

Eleonora jela nejprve k příbuzným do Breiteneichu u Hornu v Dolním Rakousku, pak ke své starší sestře do Štýrského Hradce, kde se také znovu setkala se svým manželem, a nakonec od roku 1950 pobývala v Schrunsu ve Vorarlberském Montafonu, kde našla práci. Přestože se během stěhování narodily další dvě děti, byla to „nejtemnější etapa“ jejího života, jak Eleonora později uvedla, když mluvila o zklamání z nešťastného manželství. Manželé se v roce 1958 rozvedli. Rozchod zanechal hluboké jizvy na jejich dětech. Nicméně tyto zkušenosti dali druhému synovi o šest desetiletí později velkou empatii, když se na synodě o rodině v Římě zabýval rozvádějícími se rodinami.

Eleonora Schönbornová pak vydělávala sama na živobytí rodiny v textilní firmě v Bludenzu, kde zůstala 30 let a díky svým jazykovým znalostem se rychle stala vedoucí sekretářkou a později první oprávněnou jednatelkou a tiskovou mluvčí. Postavila rodinný dům, angažovala se ve farní radě ve Schrunsu a ve spolku sester. Teprve po 25 letech se cítila v novém domově zabydlená a ne jako „přistěhovalec“, jak později řekla. Její syn Christoph byl mezitím v roce 1970 vysvěcen na kněze a v roce 1975 jmenován profesorem na švýcarské univerzitě ve Fribourgu. 

Eleonoru nikdy neopustil její zájem o politiku. Vždy intenzivně sledovala aktuální dění. Stala se první zastupitelkou obce Schruns, iniciovala založení muzeí v Montafonu a v roce 1997 za to byla dokonce odměněna Velkým zemským vyznamenáním za zásluhy. Když se azylová otázka později znovu dotkla Rakouska, organizace, které vedly kampaň proti deportaci uprchlických rodin integrovaných v Rakousku, v ní našly horlivého zastánce. „Nikdo neodchází z domova dobrovolně, i já jsem byla kdysi uprchlíkem“, což věrohodně zdůvodnila svou vlastní minulostí.

Matka kardinála

Kardinálova matka se dostala na titulní stránky světových novin krátce před svými 93. narozeninami, protože  její syn byl podle jejích slov v té době považován jako "horký" favorit za nástupce Benedikta XVI. Celá rodina se obávala, že kdyby k tomu skutečně došlo, protože kardinála Christopha Schönborna považovala pro tuto práci za "příliš laskavého" a papežský úřad za příliš velkou zátěž. Kromě toho by se s ním pak nejspíš už skoro nevídala. Její závěr byl jasný: „Tohle není pro mého chlapce.“

Christoph byl „vždycky velmi hodný syn“ a vždy jí byl nablízku, řekla matka o chlapci, který zůstal ve Vídni. Arcibiskup se o ní často zmiňoval v kázáních a novinových sloupcích. Matka mu například vždy připomínala, aby se usmíval, „aby měl koutky úst nahoře, i když se mu nechce“.

_{Zdroj: Erzdiözese Wien, překlad: Eva Spišáková}