Zemřel profesor Grygiel, spolupracovník a přítel Jana Pavla II.

V noci na dnešek (20. února 2023) zemřel ve svém římském bytě profesor Stanislaw Grygiel, přítel a blízký spolupracovník sv. Jana Pavla II. V roce 1980 se na papežovu žádost přestěhoval s rodinou do Věčného města. Byl spoluzakladatelem a lektorem dnes již zaniklého Papežského institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny.

Prof. Grygiel se narodil v roce 1934 v Zembrzycích v Polsku.  Filozofická studia absolvoval na Papežské filozofické fakultě Tovaryšstva Ježíšova v Krakově a filologická studia na Jagellonské univerzitě v Krakově. Doktorát z filozofie získal na Katolické univerzitě v Lublinu. Školitelem jeho doktorské práce byl biskup Karol Wojtyła. Později vyučoval na Papežské teologické fakultě v Krakově.

 Po příchodu do Říma působil na Papežském institutu Jana Pavla II. pro studium manželství a rodiny, kde vyučoval filozofii člověka.

Italský časopis Il Timone, do kterého profesor Grygiel rovněž přispíval, připomněl jeho osobnost útržky z rozhovoru, který poskytl pro říjnové číslo roku 2018, v němž vzpomínal na svého celoživotního přítele Karola Wojtylu u příležitosti 40. výročí od jeho zvolení na Petrův stolec. Vybíráme z něho několik ukázek.

Kristus je přítomen ve svých svědcích

Chaos a bouře, v nichž nám bylo dáno žít, vyžadují, abychom obrátili svůj pohled k "Vykupiteli člověka, středu vesmíru a dějin" (Redemptor hominis, 1). Na lodi zmítané hrozivými vlnami, které děsí nás, kteří jsme pouhými navigátory, On nespí. Ve chvílích nebezpečí pro církev je Kristus přítomen ve svatých lidech, kteří mají odvahu vydávat svědectví o Pravdě, Cestě a Životě, aniž by se zabývali rizikem, že je to může stát život. Jedním z takových svědků je Karol Wojtyła […]

"Draze za to zaplatí"

Jeho zářivé svědectví o Vykupiteli člověka potřebujeme dnes více než v letech jeho pozemského života. Zažíváme absurdní důsledky nahrazení víry v Boha vírou v technicky vědeckou praxi, jejíž vývoj se stále více vymyká naší kontrole. Úspěchy této praxe, navzdory své pomíjivosti, svádějí mysl a srdce lidí a vnucují jim obzory, které jsou na dosah jejich rukou. Ve světě, který nabývá této podoby, nastává chaos [...].

Když jsem v letech 1966-67 poslouchal některé přednášky z filozofie a teologie na Katolické univerzitě v Lovani, byl jsem ohromen skutečností, že marxistický princip "praxe předchází pravdu a rozhoduje o ní" sloužil jako základ uvažování tolika profesorů. […] Se svými rozpaky a obavami jsem se svěřil kardinálu Karolu Wojtyłovi. Jeho komentář byl stručný: "Draze za to zaplatí a my bohužel s nimi". Jeho slova se naplnila. [...].

Muž, který mluvil na rovinu

Lidé, kteří nepřestávají věřit v Boha, si kladou úzkostnou otázku: "Co bychom měli a co můžeme dělat?". To mě přivádí na myšlenku odpovědi Jana Pavla II. na otázku: "Kterou větu z Bible byste si ponechali, kdyby měla být zničena a vy jste měli možnost jednu zachránit?". Jan Pavel II. odpověděl: "Pravda vás osvobodí".

Hlas svědomí, který člověku pomáhá v těžkých chvílích, kdy neví, co má dělat, mu skutečně říká: "Když nejsi schopen říci pravdu, nesmíš lhát!". Je jasné, že nelhat neznamená zbaběle mlčet. I mlčení je svědectvím vydaným pravdě, když jím člověk odpovídá těm, kdo ho nemají rádi. Mlčet, když člověk musí promluvit, je však stejně ohavná lež jako mluvit, když člověk musí mlčet. Nevzdělaní lidé nevědí, kdy a co mají říkat a kdy mají mlčet, aby řekli, co je třeba říci.

Otevřete dokořán brány Kristu

Svatý Jan Pavel II. vše odvozoval od aktu stvoření, protože jen ve světle, které z něj vychází, jsou vesmír a člověk pochopitelné.

Znovuzrození však vyžaduje, abychom všichni vyznali a uznali, že neseme vinu a zodpovědnost za chaos v sobě i v druhých. Musíme učinit zadost pravdě svého vlastního bytí, abychom mohli učinit zadost druhým. Spravedliví budou soudit svět. Najde se však alespoň deset Spravedlivých, těch, které hledal Abraham, aby Sodoma a Gomora byly zachráněny Božím milosrdenstvím? Kristova slova "pravda vás osvobodí" nám říkají, že Boží milosrdenství nepůsobí ani tak v prostoru naší dobročinnosti, kterou nelze ztotožnit s milosrdenstvím, jako v tom, že dáváme to, co náleží Boží pravdě, která se zjevuje v druhém člověku.