Zemřel Mons. Karel Exner

Ve věku 101 let zemřel 16. 8. římskokatolický kněz Mons. Karel Exner, dlouholetý novopacký farář a emeritní probošt královéhradecké katedrální kapituly.

Na kněze byl vysvěcen v roce 1944, ve svých 23 letech, s dispensem z Říma. Mons. Karel Exner působil za svůj dlouholetý kněžský život v řadě farností královéhradecké diecéze. Začínal v roce 1944 v jaroměřské farnosti a poté postupně pokračoval ve farnostech Horní Štěpanice, Vítkovice v Krkonoších, Chřenovice, Světlá nad Sázavou, Čibuz, Holohlavy, Lovčice, Olešnice v Orlických horách, Dolní Lánov, Dolní Dvůr, Hostinné, Úbislavice, Nová Paka, Pecka a Borovnice u Staré Paky. V současné době působí jako výpomocný duchovní v Nové Pace. Několikrát zastával post člena kněžské rady a pět let i post člena sboru poradců Biskupství královéhradeckého.

Několik vzpomínek Mons. Karla Exnera na chvíle, kdy po letech deportace a nemožnosti vykonávat kněžskou službu, dostal přidělenou malou farnost na Vysočině. 

„Když jsem byl pozván do Hradce po šestileté pauze, nejprve mně tam dával “kapky” státní zmocněnec, který tam hlídal pana biskupa. Říkal mi, že mi udělali velkou milost, když mi udělují státní souhlas, a že si musím uvědomit, že žijeme v lidově demokratickém státě - že se musím přizpůsobit. Nic jsem na to nedopovídal, nechal jsem ho mluvit. Pak mě vedl k panu biskupovi, aby mi určil nějakou farnost. Pan biskup Mořic Pícha tam byl jako v zajetí a tak jsem mu říkal, že jsem šest let mimo, že bych rád nějakou malou farnost, abych se tak nějak zaběhl. A on mi v tom vyhověl. Dostal jsem opravdu pěknou farnost -  Chřenovice,v Posázaví. Byla to pěkná farnost, nezkažená. Většina lidí byli katolíci. Samozřejmě už tam byli také komunisti, ale lidé drželi při sobě  - a jak se říká „viděli si do talíře“. 

Ve svých vzpomínkách - které natočila Marie Kofroňová - se vrací také k okamžikům, kdy jako se jako mladý kněz ocitl v želivském klášteře, kam v rámci akce “K” byli v padesátém roce svezeni řeholníci a kněží z našich zemí. 

“V Želivě to bylo jako v kriminále. Okna byla zamřížovaná, stále jsme byli hlídaní, každý den byl apel, ráno a večer nás počítali. Vozili nás po etapách. Byli tam kněží z Čech, Moravy a ze Slovenska. Když jsme se tam ocitli, nevěděli jsme, co s námi bude, protože nám nikdo nic neřekl. Z chodby bylo okénko do kostela. Tam jsme v neděli mohli nahlédnout, jak tam slouží mše svatá. Bylo to pro nás, kněze, deprimující. Samozřejmě jsem se také snažili dostat hostie a víno. Nacházeli jsme  všelijaké cestičky. Tak jsme si sloužili mši svatou tajně. Seděli jsme na posteli a jako patenu jsme měli víčko od konzervy. A mešní formulář jsme měli ještě latinsky, uměli jsme ho zpaměti. Vždycky musel někdo hlídat. Bývalo nás na světnici několik, myslím, že asi deset… Když se někdo blížil, kdo hlídal, dal nám echo.”

Více také zde.