Zásadní je, co sami prožíváme

Pokud jsme právě skončený čas prázdnin a dovolených využili k tomu, abychom vedle odpočinku osvěžili i svoji vnímavost pro Boha, pokud jsme znovu objevili cestičku do svého nitra, je dobré to vše nenechat zarůst trním.

A pokud jsme to v letním čase opět nezvládli, i když jsme měli taková krásná předsevzetí, není třeba věšet hlavu. Bůh je tu, i když vaříte večeři, procházíte se v parku, při sklence vína večer na terase, při společné hře s dětmi, když odpovídáte na e-maily. Ano, nejen na duchovních cvičeních, ale i takto je Bůh přítomen v našem každodenním životě.

Nedávno se na sociálních sítích hojně citoval úryvek z poslední knížky Marka Váchy o tom, co je křesťanství. Podle autora „je to způsob, jakým je člověk na světě, křesťanství jsou oči, kterýma vidíme svět, a mysl, která vnímá svět. Křesťanství je obloha v noci, křesťanství jsou první sněženky na zahradě, křesťanství je šálek čaje a tichý smích po milování, křesťanství je sklenice piva s přáteli, křesťanství je společné rybaření na oblíbeném místě, křesťanství je umění, věda i mystika zároveň. Je to způsob, jak naaranžovat jídlo na talíři…“ Tyto poetické obrazy vlastně hovoří o tom, že lze Boha nacházet ve všech věcech. Ale autor k tomu dodal: „Nenechte se mýlit, není to tak jednoduché, jak to vypadá.“

Otevři svoje oči...

Proto už sv. Ignác z Loyoly v dopise o duchovních povinnostech mladých jezuitů kromě předepsaných duchovních cvičení doporučuje: „Mají se cvičit v tom, aby hledali Boha ve všech věcech, např. ve styku s druhými, v chození, v dívání, chutnání, slyšení, myšlení, vůbec ve všem, co konají. Boží vznešenost je přece ve všech věcech svou přítomností, svým působením a svou podstatou.“ Tento způsob „nazírání“, nacházení Boha, je podle něj snadnější, než se k němu vztahovat přes abstraktní úvahy. V tomto smyslu také velcí teologové už od sv. Augustina či Tertuliána psali o tom, že vedle Písma svatého je druhou knihou Božího zjevení veškeré stvoření. Jak vybízí už sv. Bonaventura: „Koho neosvěcuje záře stvořených věcí, je slepý… Otevři tedy svoje oči, obrať k těmto věcem své uši, uvolni svůj jazyk a otevři své srdce, abys ve všech tvorech objevoval, slyšel, chválil, miloval Boha.“

Ale opět: není to tak jednoduché, jak to vypadá. Znamená to změnit svůj pohled na svět, na okolní stvoření, které už není jen věcí k našemu užitku, ale je i určitou výpovědí samotného Boha. Výpovědí, ve které dnes zaznívají i bolestné vzdechy, jak o tom pojednává „ekologická encyklika“ papeže Františka Laudato si´ (Buď pochválen). K takovémuto nazírání, kontemplaci okolního světa, vede ovšem cesta, kde nelze jít zkratkami – jak níže upozorňuje manažer a trvalý jáhen Miloš Hrdý.

Bůh v tichém šepotu

Na místě je proto otázka: Lze nacházet Boha ve všech věcech, pokud ho nenacházím nejdřív ve svém každodenním životě? I tohle dobře věděli jezuité. „Proto sv. Ignác vložil do svých Duchovních cvičení modlitbu, která má věřícím pomoci najít Boha v jejich životě. Považoval ji za velmi důležitou, a proto říkal, že kdyby jezuité zanedbávali přes den všechny ostatní formy modlitby, tuto nikdy zanedbávat nemají,“ připomíná P. James Martin v knize Jezuitský návod (téměř) na všechno (KNA 2020), kde tuto modlitbu zvanou „examen“ také představuje. Pro praktické použití dnes jezuité nabízejí i mobilní aplikaci s názvem Ignaciánský examen, která nabízí hned několik jeho variant. Ignác chtěl, aby ho jezuité praktikovali dvakrát denně – v poledne a před spaním, aby tak byli neustále naladěni na Boží přítomnost. My jsme oslovili jiného jezuitu, P. Jana Regnera, aby tuto modlitbu skládající se z „pěti kroků“ přiblížil.

„Knihy, myšlenky a rady moudrých jsou sice fajn, ale zásadní místo, kde nacházíme Boha, je v tom, co sami prožíváme. Stejně jako Ignác můžeme rozeznat správnou cestu na základě přemýšlení o svých vztazích s druhými lidmi, o své práci ve světě a o pocitech, která tato setkání vyvolávají. Examen je způsob, jak to dělat,“ píše zase ve své drobné knížce Modlitba, která mi změnila život (Portál 2023) americký publicista Jim Manney.

Také on v ní examen představuje s ohledem na dnešního roztěkaného člověka, který se teprve musí učit, že „Bůh se zjevuje v tichém šepotu našich vzpomínek, myšlenek a pocitů, jež jsou vedené Duchem. Jak úžasná skutečnost!“ píše Manney a přiznává, že do té doby byla pro něj modlitba jakýmsi odděleným časem. „S examenem se hranice mezi modlitbou a životem rozostřily. Není to jistě jediný způsob modlitby, ale je tím, který může využít každý.“ Ovocem examenu je pak i to, že budeme Boha nacházet nejen ve svém životě.