Zakusili jsme, že jsme jedna církev

Zástupci 39 biskupských konferencí a 45 zemí debatovali v Praze od 6. do 9. února o tom, kam církevní společenství v Evropě směřuje, a naslouchali navzájem svým zkušenostem. „Bylo to poprvé, co jsme spolu skutečně mluvili,“ shrnul hlavní zpravodaj synody, kardinál Jean-Claude Hollerich.

Hotel Pyramida poblíž Strahovského kláštera tentokrát hostil pestřejší společnost než jindy – běžné hotelové hosty doplnily dvě stovky delegátů synody z východu, západu, jihu i severu Evropy, mezi nimi kardinálové, biskupové a kněží, zástupci vatikánských úřadů, řeholníci a řeholnice i desítky angažovaných laiků. Přibližně polovinu tohoto shromáždění představovaly ženy, včetně vysokých představitelek církevních děl a hnutí. Dalších 270 účastníků z různých zemí se připojovalo online. Pořadatelé, kterými vedle Rady evropských biskupských konferencí (CCEE) byla také Česká biskupská konference, přizvali i zástupce ekumeny – francouzskou baptistickou teoložku Valérii Duval-Poujolovou a pastora Christiana Kriegera za Světovou radu církví či pravoslavného arcibiskupa Nikitase Liouliase.

Napětí mezi východem a západem

„Bylo to poprvé, co jsme spolu skutečně mluvili, my křesťané ze střední, východní a západní Evropy,“ zdůraznil pro deník La Croix kardinál Jean-Claude Hollerich, jezuita a hlavní zpravodaj synody o synodalitě. „Dokázali jsme si vzájemně s respektem naslouchat a vyměnit si různé názory. Budeme schopni rozlišovat a společně postupovat vpřed,“ doplnil kardinál a přiznal, že se mu ulevilo, protože se jako mnoho dalších obával pnutí zvláště mezi věřícími z východních a západních zemí. Tohoto napětí si sice povšimla i předběžná závěrečná zpráva, nakonec se ale neukázalo jako nepřekonatelné. A zvláště kardinál Hollerich vyzdvihl podíl online účastníků, kteří se zapojovali navzdory nepohodlí a technickým problémům.

Během zasedání delegáti postupně představovali 39 národních zpráv k pracovnímu dokumentu pro kontinentální etapu synody „Rozšiř prostor svého stanu“, který měly národní církve předtím k dispozici. Ve třinácti skupinkách rozdělených tak, aby daly dohromady lidi různých jazyků, zkušeností, pohlaví, stavu i rolí v církvi, pak sdíleli své postřehy formou tzv. duchovní konverzace – tedy bez bezprostředních vzájemných reakcí a s pravidelnými přestávkami ke ztišení. Své výstupy pak opět předložili v plénu.

Poslední, čtvrteční dopoledne pak patřilo čtení a připomínkování závěrečné zprávy. Postřehy delegátů, svědectví ze skupinek i podněty z pléna do něj postupně zapracoval šestičlenný redakční tým, který tvořili P. Giacomo Costa SJ z generálního sekretariátu synody, pastorální teoložka Clara Czizar, teolog Arnaud Join-Lambert, vatikanista Andrea Gagliarducci, P. Mirosław Tykfer z Komunity Sant’Egidio a odbornice na církevní právo Myriam Wijlens. „Naše práce byla bohatá a vzrušující, i když ne bez problémů a těžkostí. Dnes můžeme potvrdit, že naše církev je krásná a vykazuje rozmanitost, která je také naším bohatstvím. Cítíme, že ji milujeme ještě hlouběji, navzdory zraněním, která má,“ stojí v předběžné závěrečné zprávě, ze které se ve čtvrtek četlo.

Na cestě za uzdravením

Na předním místě v ní delegáti vyslovují bolest nad oběťmi zneužití v církvi či nad „agresivní válkou, která znetvořila Ukrajinu“. Zdůrazňují, že by v hotovém dokumentu – a tedy na říjnovém zasedání synody v Římě – neměly chybět otázky doprovázení zraněných, docenění lidí na okraji, postavení žen v církvi nebo ekumenický a mezináboženský dialog. Píší také o podpoře „jednoty v rozmanitosti, která uniká pokušení uniformity“. Redakční tým nyní do textu zanáší připomínky delegátů, kteří ho dostanou k případné revizi. Do konce března má putovat na generální sekretariát synody.

„Uzavíráme naše setkání, které bylo důležitým krokem na cestě k biskupské synodě letos a napřesrok v Římě. Zažili jsme ovoce naslouchání jeden druhému i Duchu Svatému,“ řekl v závěrečné řeči arcibiskup Gintaras Grušas, předseda CCEE. „Zakusili jsme, že jsme jedna rodina, jedna církev – ženy, muži, kněží i biskupové. Jako každá rodina máme mezi sebou rozdíly, ale přesto si dokážeme prokazovat respekt a důstojnost,“ připojil a nabídl obraz, který mu v závěru setkání silně rezonoval: obraz umírajícího Krista na kříži, zbitého a krvácejícího, který se ptá: Můžeš mě milovat, když takto vypadám? „Naše církev má také mnoho ran. Pokračujeme v cestě za uzdravením otevřeností vůči všem lidem,“ dodal arcibiskup Grušas.

Větší otevřenost církve žádali během setkání poklidnými manifestacemi s bannery aktivisté mezinárodního hnutí We are Church (My jsme církev), které požaduje rovnost rolí a pravomocí všech věřících. V předsálí se s některými delegáty setkali také členové spolku Někdo ti uvěří, který pomáhá obětem zneužívání v církvi.

Pro generálního sekretáře ČBK P. Stanislava Přibyla CSsR je synodální proces pokračováním Druhého vatikánského koncilu – „onoho ‚otevření oken‘, se kterým přišel Jan XXIII. Jeho potenciál zdaleka není vyčerpaný,“ uvedl pro KT. Za velkou výzvu považuje „nevylít s vaničkou i dítě“ – tedy změnit styl života církve, ale ne to, co je v její DNA. „Jednodušší řešení zahrnují buď opuštění synodálního stylu života církve, anebo změny v nauce, což je nad naši kompetenci. A bylo by to příliš laciné,“ doplnil.

Předsedové biskupských konferencí Evropy navázali 10. a 11. února vlastním zasedáním. Na jeho konci vydali stručnou reflexi. „V těchto dnech v Praze jsme zjistili, že prožité chvíle modlitby a práce byly hlubokým duchovním a skutečně synodálním zážitkem. Vzájemné naslouchání, plodný dialog, vyprávění o tom, jak naše církevní společenství prožívala první fázi synodálního procesu a připravovala se na kontinentální setkání, jsou jasným znamením naší jedinečné sounáležitosti s Kristem,“ píší v ní a zavazují se i nadále podporovat synodální proces v diecézích. „Chceme usilovat o zvětšení prostoru našich stanů, aby se naše církevní společenství stala místem, kde se každý cítí vítán,“ připojili biskupové CCEE.

***

Pozdrav premiéra Petra Fialy účastníkům evropské synody

Křesťanství mělo zásadní význam na formování Evropy, a to včetně základních hodnot, na kterých je postavena i dnešní evropská civilizace, jako jsou lidská svoboda, úcta k člověku nebo solidarita. Je důležité, aby křesťanský pohled na svět a člověka zůstával i nadále silným hlasem přítomným ve veřejném prostoru, aby křesťané byli nadále „světlem světa“ a „solí země“. Synodální témata nám to velmi jasně připomínají. Sama diskuse nad jednotlivými podněty a návrhy zezdola, z různých zemí a krajů, je současně velkým svědectvím světu: máme urovnávat stezky, zakopávat propasti, strhávat zdi, a současně nesmíme přestat pojmenovávat dobro a zlo. To všechno dokáže právě slovo. Otevřený a upřímný dialog, jehož nedílnou součástí je ochota naslouchat druhému. Děkuji vám, že se tohoto mnohdy nelehkého úkolu ujímáte. Přeji vám ve vaší činnosti hodně úspěchů a Božího požehnání .