Za osudy, které vyletěly do povětří

Divoká honba je název novely divadelníka, pedagoga a spisovatele Jiřího Šestáka, která se obrací k nelehkým životním volbám a rozhodnutím temných 50. let.

Když začaly v Rusku po bolševické revoluci mizet pravoslavné kostely, málokdo tušil, že destrukce čeká i mnoho náboženských staveb v satelitních zemích. V Československu tento osud potkal na 250 kostelů a kaplí, zvláště v pohraničí, kde začala vyrůstat neprostupná železná opona.

Děj Divoké honby volně předchází Šestákově prozaické prvotině Cesta jinam (KANT 2021). Čtenáře zavádí do roku 1951 za skupinou mladých lidí, které čeká letní prázdninová praxe. Po ní mají nastoupit na pedagogickou fakultu. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby nešlo o dobu politických procesů, pronásledování církví a o kout jižních Čech, kde ještě nedávno žili pohromadě Češi a Rakušané. ti druzí ale byli bez milosti vystěhováni za hranice. Studenti nejdou sbírat ovoce, chmel či brambory. Pod vedením kariérního komunisty a korunovaného hlupáka Slavoje Šimáně, který se díky své „nové víře“ vyšvihl až na vysokoškolského učitele, na ně čekají staleté domy, dvory a posvátná znamení v krajině, které si úřady přejí nechat vyhodit do povětří, spolu se vším, co souvisí s vírou, tradicí a církví.

Někteří studenti, mezi nimi hlavní hrdina Petr, byli ještě donedávna skauty. Rád by se stal učitelem, a tak mu nezbývá než se zúčastnit téhle prapodivné brigády, kde se nic netvoří, pouze ničí. Celý příběh je dramatem srážky mezi ideály a tím, co je třeba obětovat pro budoucí studium. Soudruh Šimáně i někteří studenti uvěřili komunismu do té míry, že jim vůbec nevadí rozebírat staleté šumavské chalupy na stavební materiál a posílat ho do vnitrozemí. Soucit s vyhnanými obyvateli, kteří se z protějších kopců dívají na demolici svých domovů, nemají žádný. Staré musí ustoupit novému: domy, myšlenky i víra. Přímočaře to před kostelem určeným ke zbourání vysvětluje soudruh Šimáně: „Přišli jsme, abysme se před zraky soudruha Stalina vypořádali s tímhle kostelem. Jsme na místě, kde bylo celým generacím vnucováno, že proletariát má dřít na panstvo, na církev, bez práva na vlastní kus žvance. Strašilo se peklem a slibovalo se nebe. Když zaplatí desátky, když budou obyčejní lidé dřít na panským, když polezou po kolenou k panu faráři. Ale tomu je konec! … A proto chci, abysme dneska i my zúčtovali s touto starou, přežitou a vykořisťující církví.“

Někteří studenti se tlaku podrobí. Jiní vnitřně protestují a začínají chápat, tak jako Petr, že v takovém systému nelze být učitelem, ba že v něm není možné ani žít. Petr vzpomíná na setkání s kovářem, kterému komunisté sebrali kovárnu, i na kněze, který musel odejít ze své farnosti a v internaci v Želivě zemřel.

Než je kostel vyhozen do povětří, přinutí soudruh Šimáně studenty, aby na jeho zdi barvou namalovali nápisy zhanobující víru a naději předků. Petr, který nejprve napíše „Bůh je mrtev“, tak může v nastalém chaosu dopsat slova, která nejlépe vyjadřují tíseň onoho času a všechno, co tak děsivě poznamenalo následujících čtyřicet let: „A proto je vše dovoleno.“

Jiřímu Šestákovi se podařilo vystavět drama osudů, které možná patřily našim rodičům či prarodičům. Jeho láska a úcta ke krajině, v níž vyrostl, se vtiskla do knihy, kterou byste neměli přehlédnout.

Jiří Šesták: Divoká honba (KANT 2022)