Z čeho se rodí projevy lásky?

Manželé IVANA a JAN ZAJÍČKOVI působí jako rodinní konzultanti a zároveň mediátoři. Často se tak setkávají s rozpadlými vztahy, kde chybí úcta. Jak to mají oni sami? Co pomáhá jejich vzájemnému vztahu?

Je pro vás úcta důležitá? Vybavujete si nějakou třeba nedávnou situaci, kdy vám chyběla?

Jan: Úcta je důležitá pro každého člověka, tedy i pro mě. Nedávno jsem byl pozván na schůzku, abychom projednali pokračování naší spolupráce. Mělo jít o dohodu o pracovní činnosti. Schůzka však byla velmi jednostranná. „Bude to tak a tak,“ dozvěděl jsem se a nedostal prostor k vyjádření. Žádná rovnocenná diskuse se nekonala. Schůzka porušila všechna pravidla dohody i zájmu se společně domluvit. Měl jsem silný pocit neúcty a nerespektu jak ke své osobě, tak k samotnému institutu dohody o pracovní činnosti. Ivana: Úcta je pro mě a ve vztazích s druhými velmi důležitá. Bolí mě, když chybí, a to i ve vztazích, které se mě bezprostředně netýkají. Bohužel mám také velmi nedávnou silnou a bolestnou zkušenost spojenou s nedostatkem úcty.

Očekáváte úctu od svého partnera? Jak to vypadá konkrétně?

Jan: Úcta je jedním z pilířů dobrého vztahu. Nelze milovat někoho, koho si nevážím. Teprve z projevu úcty se rodí projevy lásky a blízkosti. Úcta je mnohem více než respekt. Ten máme dávat každému člověku. Úcta je však výsledkem bližšího poznání toho druhého a jeho chování. Osobně vnímám úctu v tom, jak ke mně druzí přistupují – ve vlídném oslovení, úsměvu, vstřícné komunikaci, nenaléhání, v zájmu o můj názor a v mnoha dalších vstřícných projevech. Ivana: Úcta je pro mě základem našeho vztahu. Potřebuji ji vnímat od svého muže slovy i skutky. Například tím, že přijímá mé postoje, názory i to, co dělám. Že se mohu ve svobodě vyjadřovat a projevovat, i když se to může velmi lišit od jeho vidění věcí. Očekávám ji i ve slovních ujištěních.

A jak ji projevujete vy tomu druhému?

Jan: Úctu své ženě projevuji už tím, že ji oslovuji jménem ve tvaru, který je jí příjemný, neskáču jí do řeči, dávám jí přednost při komunikaci ve společnosti. A také tím, že vnímám to, co má ráda, aktivně to dělám a eliminuji věci, které jsou pro ni nepříjemné. Snažím se také nevnucovat jí své názory, ale hledáme naše společné řešení konkrétní situace. Úctu projevuji i tím, že si všímám náznaků toho, co by ji potěšilo, a pokouším se plnit její přání. Ivana: Projevuji ji tak, že dávám najevo, čeho si na svém muži vážím – jeho postojů, smýšlení. A především vyjádřením vděčnosti a radosti z toho, že je tady vedle mě. Dopomáhá mi k tomu i vědomí, že je to dar i milost a že tomu tak zítra či za minutu být nemusí. Myslím, že úctu svému muži projevuji nejen oceněním konkrétních činů, ale také doteky a nonverbální komunikací.

Mění se tyto projevy v čase? Byly třeba na začátku manželství jiné než nyní?

Jan: Projevem úcty je právě i vhodná reakce na proměnu potřeb. Učíme se tomu celý život a je důležité, abychom v tom neustále spolupracovali. Nesmíme se proměnit v soupeře. Na začátku manželství jsem se učil poznat způsob a získat dovednosti, ze kterých má žena vnímala moji úctu. Teď jde spíše o to, aby mi to nezevšednělo a já zůstal v projevech úcty aktivním. Dříve má žena mnoho věcí zvládala samostatně a dnes je ráda, když některé práce v domácnosti či na zahradě děláme spolu. Ve vstřícnosti vidí nejen pomoc, ale i mou úctu k ní a jejím potřebám. Ivana: Forma se možná úplně nemění, ale v průběhu života se pro mě stává více a více důležitá intenzita projevů úcty a vůbec uvědomění si, že je zažívám. Navzdory chybám a zapomínání, které se mě už týká. Myslím, že to souvisí se znejistěním a mnohdy reálnými chybami, kterých se dopouštím.

Máte ve svém okolí vztahy, kde úcta chybí? Jaké symptomy se u nich projevují?

Jan: Oba pracujeme jako mediátoři s páry, které se dostaly do vztahové nouze. Takže mnohdy vidíme, jak vypadá absence úcty. Kde se lidé pozraňovali a nefunguje tu odpuštění, automaticky se jako jedny z prvních ztratí projevy úcty. Lidé se přestanou oslovovat křestními jmény, jejich komunikace je útočná, kritická, podrážděná, nejsou schopni si v klidu naslouchat, nechat druhého domluvit atd. Jsou od sebe najednou daleko. Fungují pouze na takzvané provozní rovině, mnohdy pouze kvůli dětem. Oba jsou frustrovaní a vnitřně prázdní. Ivana: Když ve vztahu chybí úcta, pozná se to často přehlížením, shazováním názoru druhého i intonací v hlase, používáním uštěpačných poznámek, ironií, sarkasmem, nevstřícností, nelaskavým očním kontaktem apod. Velmi mě to bolí i v mezigeneračních vztazích. Často jsem v čekárnách lékařů svědkem toho, s jak malou úctou se chová ke svému starému a někdy bezmocnému rodiči jeho syn či dcera.

Existuje na to nějaký lék?

Jan: Lékem na takto zraněné projevy partnerů je uvědomit si, že to, co žijeme, jsme si způsobili my dva a máme na tom oba podíl. Neexistuje jeden bez chyby a druhý špatný. Uvědomění si svého podílu viny mi pomáhá nasměrovat k vzájemnému odpuštění. Lidé, kteří si odpustí a vydají se na cestu budování svého vztahu na nových, lepších základech, jsou schopni si znovu projevovat nejen respekt, ale i úctu. Ivana: Hlavním lékem je, myslím, odpuštění starých vin a křivd. Je třeba najít si prostor k zamyšlení, co mi ubližuje, a také přemýšlet, čím já, i když mnohdy ne cíleně, jsem mohla ublížit. A mít odvahu o tom promluvit a poprosit za odpuštění.

Lze se podle vás projevům úcty naučit? Kde je dobré začít?

Jan: Po celý život máme příležitost učit se a rozvíjet své schopnosti. Například si uvědomit, že ve své ženě mám nejvzácnějšího člověka na světě. A z čeho to ona pozná? Zde je velký prostor k objevování toho, co vnímá jako projev úcty ke své osobě. Nejde jen o slova, gesta, ale i o pomoc, galantnost a všímavost k jejím přáním, potřebám, touhám… Myslím, že to je úkol na celý dlouhý společný život. Přeji sobě i vám, ať se nám na tomto poli daří. Ivana: Myslím, že učit se můžeme jeden od druhého vzájemně a přirozeně, a to především v rodině. Úctu bychom měli dávat, a tím ji máme šanci i dostat. Ale také se vymezit, když se mnou někdo jedná bez úcty.