Vzpomínky pamětníka Muklovského Vatikánu

Kniha Pamětí římskokatolického kněze, řeholníka, vědce, filozofa, pedagoga a po nemalou část života též vězně komunistického režimu Josefa Petra Ondoka by neměla chybět v knihovně humanitně a duchovně orientovaného člověka.

Titul, jehož obálku zdobí pěkná Ondokova fotografie, přináší vůbec poprvé pohromadě dva autorovy stěžejní memoárové texty: Vzpomínky na studijní léta a Muklovský Vatikán. Lidé vysoké intelektuální úrovně, talentu a duchovní hloubky, mezi něž patřil i člen řádu petrinů P. Josef Petr Ondok, by ve svobodné zemi patřili k elitě společnosti. Na Ondokově životní pouti (1926–2003) se výrazně podepsala zvrácená ideologie totalitní moci, která v Československu a ostatních satelitech sovětského impéria ničila životy nepřebernému množství lidí bez ohledu na jejich sociální postavení. Jedním ze společenství, které bylo režimem určeno k postupné likvidaci, byla církev a řeholní řády. Bylo jen otázkou času, kdy se Josef Ondok, připravující se od mládí na kněžství, dostane do hledáčku tajné policie, aby následujících dvanáct let strávil v nejnelidštějších věznicích – na Mírově, v Leopoldově, ve Valdicích, v Jáchymově.

Ondokův osud je v mnohém podobný osudu česko-římských teologů Vladimíra Boublíka a Karla Skalického, kteří se tak jako on rozhodli uprchnout za hranice, aby tam naplnili svou touhu po kněžství. Těm se však na rozdíl od již vysvěceného P. Ondoka útěk podařil. Řízením Boží prozřetelnosti se dva z nich, Ondok a Skalický, stali po roce 1994 (kdy se exilový teolog vrátil do vlasti) kolegy na nově vzniklé Teologické fakultě v Českých Budějovicích. A není divu, že si tito dva kněží, jimž se v životě postavilo do cesty tolik překážek a výzev, tak dobře rozuměli. Přečtěte si k tomu laudatio prof. Skalického nazvané „Vítám Tě mezi námi, Petře!“, které vyšlo v jeho knize Revolvit lapidem (2019). Jak krásné a laskavé vyznání člověku, který se stal, tak jako jiní velcí teologové a kněží, nikoliv jen odborným, ale hlavně lidským a mravním příkladem ostatním.

I když v Muklovském Vatikánu Ondok dosvědčuje, že těch dvanáct let za mřížemi nebylo po boku dnes legendárních osobností (např. Josefa Zvěřiny) zbytečných, při četbě jsem si říkal, jak moc by byla poválečná země potřebovala jeho energii, erudici a odvahu. Čteme-li pak jeho Vzpomínky na studijní léta, kde nám představuje dávno zmizelý svět svých gymnaziálních studií a duchovní formace u českobudějovických petrinů, je zřejmé, že i na této periferii vznikalo péčí dobrých vychovatelů a pedagogů dobré dílo, třebaže pro řadu mladých mužů musela být přísná výchova někdy až k neunesení. Navzdory této formaci se zde zrodila pěkná řádka křesťansky orientovaných osobností.

Kdo mohl po roce 1990 osobně poznat Josefa P. Ondoka, dá mi za pravdu, že to nebyl člověk zavřený za zdmi své kanceláře, ale hluboký, vnímavý a citlivý muž, který se snažil v krátkém čase dohnat to, co většinu svého života dělat nemohl. Ve vzpomínkách Muklovského Vatikánu se věnuje i některým teologickým a pastoračním otázkám, které řeší také církev roku 2022: například svěcení ženatých mužů či žen.

Když se pak sice malá, ale výtečnými knihovnicemi opečovávaná knihovna budějovické teologické fakulty stala Knihovnou J. P. Ondoka, byla to přirozená touha vzdát hold člověku, jehož si Bůh povolal k velkým zkouškám i k velkým životním úkolům.

S P. Ondokem odešel bohužel kus světa, v němž – jak napsala sv. Terezie Benedikta od Kříže – bylo ještě možné dělat vědu jako bohoslužbu. Jeho paměti by měly být výzvou sebrat všechny jeho známé, méně známé i zapomenuté texty a pokusit se v příštích letech o souborné vydání jeho filozofické a teologické pozůstalosti.

Josef Petr Ondok: Paměti (CDK 2022)