Vzpomínky na časy v Benediktových službách

Na emeritního papeže Benedikta XVI. vzpomíná Johana Bronková, dlouholetá redaktorka české sekce Vatikánského rozhlasu, která nyní působí v teologicko-pastoračním oddělení vatikánského Dikasteria pro komunikaci.

Kardinála Ratzingera jsem znala “od vidění”, tak jako všichni obyvatelé “Borga”, římské čtvrti přiléhající k Vatikánu směrem od Tibery. Bydlel sice v novějším bloku domů na Piazza Leonina, ale často se procházel po středověkých uličkách; ve třicátých letech minulého století unikly asanaci, při níž vznikla Via della Conciliazione. Po jeho zvolení papežem se v mnoha místních obchůdcích, dílničkách a lokálech objevily jeho fotografie, chlubící se, že tu býval “štamgastem”. Charakteristický způsob chůze, při kterém pohyb jakoby neprocházel celým tělem, ho činil na dálku rozpoznatelným: drobná, nenápadná postava, v zimních měsících s černým baretem a pláštěm, jako by spíš plula než kráčela. Při bližším setkání však bylo okamžitě zřejmé, že to není jakési duchem nepřítomné povznesení nad realitu, právě naopak, jeho živým světle šedomodrým očím zjevně nic neuniklo, zaznamenávaly všechno, co se kolem šustlo.

V těchto dnech, kdy mnozí z Vatikánu a okolí vzpomínají, čteme stále další svědectví o jeho vlídné pozornosti k blízkým i vzdáleným. Jako když jeden z novinářů provázel svého přítele s chlapcem na vozíčku a tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry skupinku nejen ochotně vyfotografoval na Vatikánském náměstí, ale vtiskl ještě do ruky postiženého chlapce desetieurovou bankovku, s tím, že dnes má své průvodce pozvat na kafe on, a přislíbil modlitbu za zdar jeho nadcházející operace. V mediálním prostoru nicméně zůstával “Panzerkardinalem”.

Bílý kouř za pět minut šest

Očekávání na signál z komínku nad Sixtinskou kaplí spojil v napětí celý svět. Řím měl za sebou dlouhou agónii Jana Pavla II., neuvěřitelnou duchovní i fyzickou mobilizaci milionů lidí kolem jeho pohřbu a nyní všichni čekali na jeho nástupce. 19. dubna 2005, druhý den konkláve, po čtvrtém skrutiniu se objevil bílý kouř a ve čtvrt na sedm kardinál protodiákon Medina Estévez ohlásil slavné “Habemus papam”. Pro naši redakci absolutně šibeniční termín, hodinu předtím než se odevzdával pořad. Byly to nejvzrušenější chvíle, jaké jsem v rádiu zažila. Seděla jsem před televizí u sousedů Poláků (u nás tehdy slušná televize nebyla) a v přímém přenosu překládala první slova Benedikta XVI.: “Po velkém papeži Janu Pavlu II. zvolili kardinálové mne, prostého a pokorného dělníka na vinici Páně… “ Do horečné práce za námi přišel ředitel rozhlasu, otec Lombardi, s dotazem, zda chceme vysílat naživo, abychom získali trochu víc času…

Tak začalo každodenní “pracovní setkávání” s Benediktem, na které vzpomínám s velkou vděčností jako na hluboké intelektuální dobrodružství. Brzy jsem nabyla dojmu, že se ve svých textech záměrně vyhýbá všem formulacím, které by se daly použít jako laciné slogany. Místy jakoby za nimi prosvítal šibalský úsměv těch šedomodrých očí, pohled přes obroučky brýlí do dálky, k dalším vláknům myšlenky. Jak jsme to znali z jeho promluv, při nichž z tónu hlasu nebylo poznat, kdy začal mluvit spatra.

Návštěva v rádiu

Necelý rok po svém zvolení nás přišel navštívit. Psalo se 3. března 2006. Benedikt XVI. strávil v sídle Vatikánského rozhlasu asi hodinu a půl: pozdravil posluchače v živém italském vysílání a pak prošel čtyřmi patry Palazzo Pio, kde jsme ho v redakcích očekávali. Tehdy jsem, v mezidobí mezi dvěma jezuitskými mandáty, vedla českou sekci a připadlo na mě, abych ho přivítala v místnosti, kde jsme byli shromážděni společně se slovenskými kolegy. A můžu tedy jen potvrdit to, co v těchto dnech opakují mnozí: jeho postoj byl postojem naslouchání, řekla bych dokonce naslouchání odzbrojujícího. Bez známek nešvaru, kterého se všichni dopouštíme, když nám při poslouchání slov někoho jiného hlavou plují vlastní myšlenky, soudy a úsudky. Tohle naslouchání bylo až zaskakující, jakoby nutilo k sebereflexi: to, co říkám, stojí vůbec za vyřčení, obstojí to…?

Druhý den po Benediktově návštěvě nám přišlo z prefektury apoštolského domu poděkování za všechny drobné dárky, které redaktoři papeži věnovali, s ujištěním, že jej velmi potěšily a že si je všechny prohlédl ve své pracovně…

Adorace na Marienfeldu

Vraťme se ještě na okamžik k prvnímu roku pontifikátu. Po jaru ve znamení nového začátku nadešlo léto, které se mělo stát prubířským kamenem pro Benedikta XVI., označovaného za profesora na papežském stolci. Na srpen bylo v plánu Světové setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem. Jeho první zahraniční cesta tedy vedla do rodného Německa, což sám označoval za “láskyplné gesto Boží Prozřetelnosti”. Jak ho přijmou mladí lidé, dosud zvyklí na bezprostřední spontaneitu Jana Pavla II.? Motto setkání “Přišli jsme se mu poklonit” (Mt 2,2), zvolené s ohledem na vzácné starověké relikvie Tří králů, uchovávané v Kolínském Dómu, nabízelo témata blízká mladému člověku - a Benedikt je mistrně vyložil. Mluvil o hledání; o jinakosti Boha; o závaznosti toho, co jsme o Bohu poznali; o službě; o sebedarování. Především ale chtěl předat svou vlastní životní zkušenost, svou víru a přesvědčení, že „kdo dovolí Kristu, aby vstoupil do jeho života, nic neztrácí, nic - vůbec nic z toho, co činí život svobodný, krásný a velký. Jedině v tomto přátelství se dokořán rozevírají brány života. Jedině v tomto přátelství se uvolňují skutečně veliké možnosti člověka. Jedině v tomto přátelství zakoušíme to, co je krásné a co osvobozuje“ (citoval 18. srpna při prvním setkání se zástupci mladých na lodi na Rýnu ze své inaugurační homilie pronesené 24. dubna 2005).

A mladí lidé papeže - profesora přijali za svého učitele. Jeho slova zarezonovala do ticha, které se rozhostilo nad plání Marienfeldu, když se 700 tisíc mladých lidí, ze 193 zemí - a tedy skutečně ze všech koutů světa - sklonilo při společné adoraci, k níž je vedl starý muž v bílém…

K promluvám z Kolína nad Rýnem stojí za to se vrátit - ať už k té na lodi s mladými nebo z plání Marienfeldu při vigilii i při nedělní mši. Tvoří jeden celek, jedno velké pozvání k následování Boží hvězdy na vnitřní pouti víry, na které nejsme sami, protože “mudrci z Východu jsou jen prvními v dlouhém zástupu mužů a žen, kteří svým životem nepřestávali vyhlížet Boží hvězdu […] Boha, který nám lidským bytostem je nablízku a ukazuje nám cestu”, za nimi totiž kráčí velký zástup svatých “skrze něž Pán před námi v dějinách otevírá evangelium a listuje jeho stranami”. Stojí za to se k nim vrátit právě nyní, v předvečer slavnosti Zjevení Páně, když bude Benedikt XVI. ukládán do hrobu.

Duha nad Auschwitz

Jakkoli by bylo troufalé pouštět se do větších analýz, vždyť jen promluvy a jiné písemnosti tohoto pontifikátu zabírají 16 svazků sebraných spisů, nemohu nepřipomenout ještě jeden moment, kterého jsem byla blízkým svědkem. Během cesty do Polska v květnu 2006 navštívil Benedikt XVI. koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau. Nebyl tam poprvé, nicméně nyní tu stál jako papež a bral na sebe závažnou symboliku této chvíle. “Nemohl jsem nepřijít… Byla a je to povinnost vzhledem k pravdě a k těm, kdo trpěli, je to povinnost před Bohem být zde jako nástupce Jana Pavla II. a jako syn německého národa…” Procházel kolem pamětních desek, které ve dvaceti jazycích připomínají oběti tohoto místa, v promluvě připomněl Šoa a další ďábelské plány Třetí říše, cynickost moci neuznávající Boží obraz v člověku. Zopakoval volání, které se dere na rty každému, kdo navštíví toto místo hrůzy: kde byl Bůh a proč mlčel? - snoubící se s úzkostí všech, kdo jsou vystaveni iracionálnímu zlu, a konstatoval, že nakonec nám nezbývá než žalmistovo úpěnlivé vzývání, aby Bůh na svého tvora nezapomněl. Křik, jenž však musí proniknout také do našeho vlastního srdce, aby v něm probudil skrytou přítomnost Boha a spolu s tím sílu odporovat zlému.

Nakonec přednesl ve svém rodné řeči modlitbu: Pane, ty jsi Bůh pokoje, Ty sám jsi pokoj. Srdce, které vyhledává spory, Ti nemůže rozumět, mysl směřující k násilí, Tě nemůže pochopit… A když tenkrát, 28. května 2006, dozněla německá slova, nad bývalým koncentračním táborem se rozvinul oblouk duhy.

Testament

Mnoho je vzpomínek, mnoho okamžiků zůstane zapsáno jako jeho nesmazatelná závěť pro mne. Zvláštní souběhy, když byl na věčnost odvolán člověk mně velmi drahý v den, kdy Benedikt věnoval promluvu při generální audienci právě mé patronce. Nebo když mi bylo dáno - díky mé tehdy sotva dvouměsíční dcerce - prožít jeho českou cestu z Prahy bez zvláštních povinností, s výjimkou výletů za kolegy, pro které jsem zpracovávala přehled českého tisku. Nezapomenutelné vystoupení před akademickou obcí ve Vladislavském sále, odměněné potleskem - jak kdosi změřil - do té doby nejdelším, jakého se tomuto papeži dostalo.

Přesto závěrem nelze nezmínit závěť, kterou napsal on sám. Učinil tak už v srpnu 2006, v druhém roce svého pontifikátu, takže jsme ji v těchto dnech mohli číst po bezmála sedmnácti letech. Velmi důkladné rozvinutí některých jejích myšlenek však najdeme v poslední velké promluvě Benedikta XVI. před jeho odchodem na emerituru, při setkání s římskými kněžími 14. února 2013. Vystoupil v ní jako svědek II. Vatikánského koncilu, vyzýval k četbě koncilních dokumentů v duchu tohoto sněmu a zejména povzbuzoval ke studiu konstituce Dei Verbum, jejíž význam a teologické důsledky v oblasti exegeze a eklesiologie vnímal jako dosud nedoceněný.

Aktuální je také varování před řešením otázek víry v mediálních kategoriích, mimo víru, v politické hermeneutice. A jeho ujištění, že koncil Otců byl koncilem víry, “která hledá porozumění sobě samé a snaží se chápat Boží znaky své doby, snaží se odpovědět na výzvu Boží v této chvíli a najít slova pro dnešek i zítřek”, může být jistě i odkazem pro příští sněmy a synody. Abychom byli připraveni dát odpověď každému, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Pt 3,15), jak často opakoval Benedikt XVI.