„Vždy jsem chtěl zachraňovat lidi,“ říká lékař, záchranář a kněz P. MUDr. Martin Uher

Rozhovor s lékařem-záchranářem a současně katolickým knězem, který působí v komunitě fokoláre (Dílo Mariino) přináší aktuální vydání diecézního zpravodaje OKNO. P. MUDr. ThLic. Martin Uher, PhD. et PhD. slouží u záchranky v Ostravě a k zásahům vyráží nejen v sanitním voze, ale také s pilotem vrtulníku.

Toužil být lékařem, zachraňovat lidi, létat vrtulníkem, ale také cítíl, že ho přitahuje život zasvěcený Bohu. To vše se členu komunity Hnutí fokoláre (Díla Mariina) splnilo. MUDr. ThLic. Martin Uher, PhD. et PhD., se o duchovní život zajímal již během studií na střední škole i na medicíně. Má dlouholeté zkušenosti z dětské intenzivní medicíny i z práce na záchranné službě včetně té letecké. Žil v komunitě fokoláre na Slovensku i v České republice. Před čtyřmi lety přijal kněžské svěcení z rukou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera a v současné době působí v komunitě v polských Katovicích. Odtud dojíždí do Ostravy, kde pracuje jako lékař-záchranář. Ve službě obléká červenou kombinézu a vyráží k případům, v nichž jde často o život a o minuty. Krátce před prázdninami nám poskytl rozhovor.

Jaké dětské úrazy o prázdninách nejčastěji řešíte a co byste poradil rodičům, aby vaši pomoc jejich děti nepotřebovaly?

Většinou to jsou „běžné“ úrazy, jako různé zlomeniny, otřesy mozku, různé rány apod. Ani těch těžkých úrazů není málo. Včetně smrtelných. Mohou to být úrazy na kole, sražení chodci nebo cyklisté, mohou to být děti jako spolujezdci v osobním autě při dopravní nehodě. Dát nějakou obecnou radu je těžké. Asi jedna z těch základních – pokud se děti pohybují na kole nebo koloběžce, aby vždycky měly helmu. A to, že musí dávat pozor. Aby si nemyslely, že když jedou, že je vždycky musí každý objet. Stává se, že řidiči neumí cyklisty objet, a může nastat těžká situace. Rád bych připomenul, aby děti idospělí uměli zásady první pomoci. To je velmi důležité. A asi nejdůležitější ze všeho je prevence, aby k těmto nepříjemným situacím nedocházelo.

Jaké jsou nejzákladnější úkony první pomoci, které bychom měli zvládnout?

Umět zastavit krvácení, umět dát člověka do stabilizované polohy, vědět, kdy jej mám dát do stabilizované polohy. A důležité je vědět zásady a umět poskytnout kardiopulmonální resuscitaci. Není úplnou samozřejmostí umět zavolat pomoc – záchrannou službu. Často při různých situacích vznikne zmatek a ty telefonáty jsou hodně zmatečné.

 Je lepší volat na 112, nebo na 155?

Vždycky je lepší volat přímo linku 155, protože tam sedí odborný zdravotnický personál, který dá odborné zásady a řekne, co máte udělat. Tísňovou linku 112 obsluhují hasiči. Oni telefonát hned předají zdravotníkům, ale je tam nějaká drobná prodleva. Linka 112 slouží i pro cizince, je tam vždy někdo, kdo umí alespoň anglicky.

Každé léto vyjíždíte i k tonoucím. Na co si dát pozor právě u vody?

 Určitě neskákat, kde to neznám. U malých dětí je důležité mít kvalitní plovací vesty. Ne ty nejlevnější, protože ty nejsou vždy spolehlivé. Děti, které neumí plavat, by měly mít skutečně kvalitní a pevné prostředky na plavání. Dnes jsou k dostání dobré plovací vesty, které se pevně upevní k dítěti. A to je bezpečné.

 Našimi čtenáři jsou spíše starší lidé, co byste jim na léto poradil?

Když je horko, tak hodně pít a nevynechávat léky. A když je člověku špatně, tak aby věděl, komu má zavolat. Pokud jsou tito lidé doma sami, je vhodné, aby měli tzv. seniorská tlačítka, kde si jedním stisknutím zavolá daná osoba pomoc. To už se nám mnohokrát osvědčilo.

 A co třeba mobilní aplikace Záchranka?

To je výborná věc. To je jedna z nejlepších aplikací, které existují. Už zachránila nejeden lidský život. Pomocí ní zavoláte přímo na nejbližší dispečink záchranné služby. Ten se s vámi okamžitě spojí a ví, kde jste. V této aplikaci je i možnost spojení, když člověk například nemůže mluvit. Funkce se stále rozšiřují a jsou v ní i další potřebné rady. Zároveň se už pracuje i na tom, aby byl možný i videohovor. Protože je často důležité, aby operátor viděl, co se na tom místě skutečně děje. Aplikace zatím funguje jen na našem území, ale je snaha ji rozšířit i za hranice České republiky.

 Jak často jste ve službě? Kdy vás můžeme potkat při zásahu v našem kraji?

Pracuji na poloviční úvazek. Mám většinou cca sedm až osm 12hodinových služeb do měsíce. Sloužím v Ostravě na třech lékařských místech – na Fifejdách, v Martinově a v Ostravě-Zábřehu, odkud startuje také záchranářský vrtulník. Místo události má být dosažitelné z nejbližší výjezdové základny do 20 minut. Co se týká vrtulníku, tak akční rádius je Moravskoslezský a Zlínský kraj a co se týká sanitky, tak je to v mém případě Ostrava, event. její nejbližší okolí.

Jaké to bylo letět poprvé vrtulníkem?

První let si pamatuji. Letěl jsem do kravína. Někdo tam spadl ze střechy. Vrtulník, to je taky moje láska. Mně se létání velmi líbí. To, že mohu létat, beru jako dar. Musím říct, že když člověk dá to jedno procento Pánu Bohu, řekne mu „ano“, tak dostane stonásobek. Evangelium funguje. Musím se přiznat, že Pán Bůh mi splnil všechna ta moje lidská přání. Chtěl jsem zachraňovat životy, létat vrtulníkem, cestovat. I v rámci Hnutí fokoláre jsem mohl navštívit komunity různě daleko po světě, na jiných kontinentech, takže Pán Bůh mi splnil, řekl bych, všechno. On je skutečně grand.

Setkáváte s těžkými případy a úmrtím pacientů. Jak se s tím vyrovnáváte?

Měl jsem výhodu, že když jsem přišel pracovat na záchrannou službu, měl jsem za sebou už 15letou zkušenost práce na odděleních dětské intenzivní péče, kde jsem měl děti ve velmi těžkém stavu. Musím se přiznat, že mnoho dětí jsme zachránili, ale že mi i mnoho dětí umřelo pod rukama. Proto, když jsem začal pracovat na záchrance, hned od prvního dne jsem si zvykl, že jsem před odchodem do služby zašel do kaple. Tam jsem budoucí pacienty odevzdal, a když jsem se vrátil, tak jsem šel do kaple a tam je zase odevzdal Bohu, který je Pán života a smrti. Ty, kteří mi umřeli, jsem odevzdal do Božího milosrdenství, ty přeživší jsem svěřil Bohu, aby se o ně postaral. Zároveň mi to pomohlo, abych prosil o světlo, abych pro své pacienty udělal to, co pro ně udělat mám. Protože v naší práci je každá situace jiná. Stejné to bylo i s dětmi, když jsem pracoval na dětské JIPce. Druhá věc je psychologická, na kterou jsme školeni. Máme podporu odborníků a psychology – když se stane něco vážného, aby to mohl zkonzultovat každý z nás jednotlivě, ale i celý záchranářský tým. A toto funguje dobře.

V Parabibli autor připodobňuje Ježíše k záchranáři. Také jej tak vnímáte?

Určitě. A On je hlavně mým záchranářem! On mě už mnohokrát zachránil a stále zachraňuje (i v každé svátosti smíření)! Přiznám se, že i v mnoha situacích, které nemusí být jen dramatické, se jej ptám: „Pane, co chceš, abych udělal?“ Není to jen o lécích a léčebných postupech. Například když se bavíte s někým, kdo sedí na mostě… Všechny situace se nevejdou do nějakého školení. Já se ptám: „Co pro tebe, Pane, mohu udělat v tom člověku?“

Stíháte to? V tom dramatu?

Když jedu na výjezd, snažím se tak nastavit. Jasně že na to člověk třeba i zapomene, ale mi se to často osvědčilo v různých těžkých situacích. Vrátím se k tomu, když jsem ještě pracoval v nemocnici. Byl jsem to já, kdo musel rodičům oznámit i smrt dítěte, což není psychologicky lehká situace. Nebo jsem musel žádat souhlas s darováním orgánů dítěte. Co jim řeknete? Vždycky jsem se snažil ptát sám sebe – co řeknu Ježíšovi v nich? Z toho vyplývají některé důsledky. První věc je, že jim nemohu lhát. Ježíšovi nemohu lhát! A zároveň i v tomto postoji je to Ježíš sám, kdo mi dává světlo, co mám říct. Ježíš se identifikuje s každým člověkem. „Co jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili“ (porov. Mt 25, 40). To znamená, že já to říkám Ježíšovi – a Ježíš, který je v tom druhém, je zároveň i pro mne světlem. Ano, mám nějaké zásady, ale každý člověk je jiný. Každému to musíte říct trochu jinak. Nebo když resuscituju, co říci rodině? Pán Bůh si najde způsob, jak to mám říct, když v tom člověku skutečně vidím Krista.

Kdy vás napadlo, že spojíte dohromady profesi lékaře a kněžství?

Původně jsem uvažoval o kněžství, potom je nebylo možné realizovat. Ato volání ze mě jako by vymizelo... To už jsem žil v komunitě fokoláre a pracoval jako lékař. V určité chvíli jsem zjistil, že Bůh možná není na prvním místě v mém životě, ale že na prvním místě je práce (možná i kariéra). A když jsem se rozhodl, že pokud by to bylo potřebné, tak se vzdám právě toho, co vytlačuje Boha z prvního místa v mém životě, tak se ten vnitřní hlas vrátil i v podobě otázky: „Co tvoje kněžství?“ Ano, vzdal jsem se něčeho, ale Pán Bůh je, jak už jsem zmínil, velký grand. Od té chvíle pak ještě uplynulo víc jak patnáct let, než jsem se stal knězem.

Jak se to pozná, že Pán Bůh není v mém životě na prvním místě? Většina lidí žije svou prací, rodinou…

Poznáte to, když osobní zbožnost, ochotu sloužit druhým podřizujete třeba jen pracovním povinnostem. Myslíte hlavně na práci – a na Pána Boha až co zbyde. Já jsem udělal mnoho zkušeností s tím, že když jsem měl Pána Boha na prvním místě, tak i ty těžké praktické věci v medicíně šly dobře. Jako by to Pán Bůh mnohonásobně doplní, dá sílu i světlo. Ale pokud to člověk otočí, tak začne být nespokojený se vším. Není spokojený sám se sebou, není spokojený s těmi lidmi kolem sebe, není spokojený se svou prací a kritizuje samotného Pána Boha. A tím pádem jde Pán Bůh ještě dál – až na nějaké desáté místo. Jste členem komunity fokoláre. Kdy jste ji objevil a čím vás spiritualita zaujala? Poznal jsem ji už jako student na střední škole ještě za socialismu. Pro zasvěcený život jsem se rozhodl během studia na medicíně. Ve fokoláre jsem se setkal, a to můžu říct otevřeně, s Ježíšem přítomným v komunitě skrze vzájemnou lásku. Mne se to hluboce dotklo. A dotkla se mě i samotná spiritualita. Dávala mi odpovědi na mnoho mých životních otázek, včetně objevení přítomnosti Ježíše v bolesti a utrpení. Oslovilo mě, že Hnutí fokoláre (Dílo Mariino) není zaměřené jen na jednu skupinu, ale cílem je, „aby všichni byli jedno“ (porov. Jan 17, 21). To mě přitahovalo. Cítil jsem se v komunitě velmi dobře a velmi svobodně.

Jak jste se během své náročné práce stíhal ke kněžství formovat a studovat?

Studium mi trvalo deset let. Během studia jsem i měnil univerzity podle toho, kde jsem zrovna působil. Začal jsem v Bratislavě, bakalářství jsem dokončil v Praze, magisterský stupeň zase v Bratislavě.

V semináři jste být asi nemusel?

Nemusel, protože tím, že jsem žil (v té době už téměř 30 let) v komunitě zasvěceným životem, tak jsem do semináře jít nemusel. A biskup s tím souhlasil.

Kde komunity fokoláre v Česku působí?

Komunity fokoláre s těmi, kteří žijí zasvěceným životem, jsou v Praze (mužské fokoláre) a v Praze a Brně je ženské fokoláre. V Praze-Vinoři se zrodila a stále se rodí tzv. citadela, malé městečko, jehož obyvatelé se snaží brát evangelium vážně a uskutečňovat přikázání vzájemné lásky (porov. Jn 13, 34). Každé fokoláre je většinou komunitou mezinárodní, v mé současné komunitě v Katovicích žijeme dva Poláci, já z České republiky a jeden Argentinec. I toto mezinárodní složení je pro každého z nás každodenní výzvou.

Děkuji za rozhovor.

Autor rozhovoru: Pavel Siuda

Foto: Archiv P. MUDr. ThLic. Martin Uher, PhD. et PhD.

Autor snímků z kněžského svěcení z 14. 4. 2018 na Velehradě: Radek Šipka/Spolek Člověk a Víra