Vývoj církevní legislativy v otázce zneužívání nezletilých

O vývoji právních norem v boji proti zneužívání, novinkách církevní legislativy směřujících k zajištění ochrany nezletilých, ale také o statistikách případů trestných činů z této oblasti hovoří soudní vikář a vysokoškolský pedagog P. Th.Dr. Libor Botek ThD. a státní zástupkyně Mgr. Jiřina Navrátilová.

V posledních několika letech se církev věnovala právním normám pro boj proti zneužívání nezletilých a zranitelných osob s velkou intenzitou a po poslední novele šesté knihy Kodexu kanonického práva lze říci, že na úrovni církevního práva je tento proces uzavřen. Mohl byste posluchačům přiblížit, v čem spočívají poslední legislativní změny v této oblasti?

(Botek) Asi nelze nikdy říci, že by legislativní proces byl uzavřen. Dokud všichni členové společnosti definitivně nezvítězí nad hříchem a nezačnou se řídit výlučně Desaterem Božích přikázání a Kristovým evangeliem, což se na zemi nepředpokládá, ale až v Božím království, bude existovat i zločin, který se vyvíjí, a s ním se musí vyvíjet i legislativa pro boj s ním. Takže současná novela šesté knihy CIC pouze shrnuje dosavadní vývoj církevní legislativy na poli boje s jednáním, které církevní zákonodárce hodnotí jako trestný čin v církvi. Ne každý hřích je trestným činem. Ale některé hříchy jsou trestnými činy. Šestá kniha Kodexu kanonického práva se věnuje různým trestným činům, jako je zneuctění eucharistie, vyzrazení zpovědního tajemství a spoustě dalších. A mezi tyto trestné činy, kterými se církev zabývá, patří také zneužívání nezletilých a zranitelných osob ze strany duchovních.

Kdybychom se podívali na vývoj této legislativy, můžeme začít u Kodexu kanonického práva z roku 1983, kde kánon 1395 § 2 říká: „Duchovní, který spáchal jiný zločin proti šestému přikázání Desatera a zločin byl spáchán násilím nebo hrozbami nebo veřejně nebo s nezletilou osobou pod šestnáct roků, bude potrestán spravedlivými tresty, a jestliže to případ vyžaduje, propuštěním z duchovenského stavu.“ 

Toto ustanovení bylo pak Apoštolským stolcem v roce 1994 upraveno pro Spojené státy tak, že věk oběti trestného činu byl zvýšen na 18 let. To znamená, že za trestný čin tam bylo považováno porušení 6. přikázání Desatera ne pouze s osobami mladšími 16 let, ale mladšími 18 let. A nadto byla promlčecí doba zvýšena na 10 let počítaných ode dne, kdy oběť dovršila 18. rok věku. Biskupům bylo výslovně sděleno, že mají kanonická řízení konat v diecézích. A odvolání proti soudním rozsudkům byla vyhrazena Římské rotě, správní odvolání Kongregaci pro klérus. V tomto období (1994–2001) se ještě nezmiňuje kompetence Svatého oficia neboli Kongregace pro nauku víry pro tyto případy. 

Indult určený roku 1994 pro Spojené státy byl v roce 1996 rozšířen také na Irsko. 

Z toho potom vyšla nová úprava Svatého otce Jana Pavla II. v motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela, které bylo vyhlášeno 30. dubna 2001. Dne 18. května 2001 byl všem katolickým biskupům poslán list podepsaný kardinálem Josephem Ratzingerem, prefektem Kongregace pro nauku víry, a jeho sekretářem, který informoval biskupy o nové formě řešení těchto případů. Změna spočívala v tom, že vybrané trestné činy, mezi nimi i sexuální trestné činy duchovních s nezletilými, ale nejen tyto, i jiné závažné trestné činy vůči svátostem a další, byly vyhrazeny Kongregaci pro nauku víry. List kardinála Ratzingera popisoval, které trestné činy to jsou a jaký má být procesní postup. 

Postup se v průběhu let vyvíjel a dne 21. 5. 2010 Kongregace pro nauku víry vydala v této věci nové normy pro postup při řešení trestných činů vyhrazených této Kongregaci. V nich prodlužuje promlčecí lhůtu u těchto trestných činů na 20 let s možností derogace v konkrétním případě, tedy s možností prodloužení promlčecí lhůty bez jakéhokoliv limitu. Delikvent tedy může být stíhán kdykoli.

Dne 7. května 2019 vydal papež František motu proprio Vos estis lux mundi, ve kterém definuje trestné činy duchovních proti 6. přikázání desatera, a to následovně:

nucení kohokoliv násilím, pohrůžkou nebo zneužitím autority k vykonání nebo strpění sexuálních aktů;
vykonání sexuálních aktů s osobou nezletilou nebo zranitelnou; 
výroba, prezentování, přechovávání nebo šíření, i prostřednictvím informačních technologií, dětské pornografie, a také získávání nebo svádění nezletilé nebo zranitelné osoby k účasti na pornografické prezentaci.
Dále stanoví oznamovací povinnost pro duchovní a členy řeholních institutů a společností apoštolského života, vůči představeným, když se dovědí o spáchání takovéhoto trestného činu duchovním nebo zasvěcenou osobou.

Zavádí pojem zranitelné osoby.

Stanoví povinnosti vůči oběti trestného činu a vyžaduje, aby se jí poskytlo především:

přijetí, naslouchání a doprovázení, i prostřednictvím specifických služeb;
duchovní pomoc;
lékařská, terapeutická a psychologická pomoc podle okolností případu
a ochrana soukromí, vyobrazení a osobních údajů.
Motu proprio definuje jako trestný čin také opomenutí nebo maření vyšetření těchto trestných činů církevními představenými.

A stanoví postup v případě obvinění biskupů a jim na roveň postavených.

Dne 3. prosince 2019 potom ještě papež František reskriptem z audience provedl novelu Sacramentorum sanctitatis tutela v tom smyslu, že obviněný duchovní může mít za advokáta laika. Do té doby se vyžadovalo, aby to byl kněz.

Současně zvyšuje věk nezletilé oběti trestného činu pornografie, jehož řešení je vyhrazené Kongregaci pro nauku víry, na 18 let. Do té doby to bylo 14 let. Nad 14 let bylo řešení případu v pravomoci diecézního biskupa.

Dne 6. prosince 2019 pak papež František vydal Instrukci o důvěrnosti kauz, kterou vyňal tyto kauzy z papežského tajemství, aby byla možnost spolupráce na jejich vyšetřování s orgány státní moci a církev mohla s těmito orgány sdílet své poznatky.

Dne 16. července 2020 vydala Kongregace pro nauku víry Vademecum ohledně postupu v daných kauzách. Vademecum, jak sama Kongregace říká, není právní dokument, ale je to spíše taková kuchařka, jak postupovat, která vychází ze zkušeností Kongregace, jež sesbírala za léta, po která se těmito případy zabývá. 

V souvislosti s tím Kongregace pro nauku víry nařizovala jednotlivým biskupským konferencím, aby si pro tyto případy vypracovaly vlastní normy. Proto v roce 2015 Česká biskupská konference přijala Společnou směrnici ČBK a Konferencí vyšších řeholních představených v ČR pro postup v případech trestných činů pohlavního zneužití osoby mladší 18 let duchovním či laikem v rámci činnosti církve. 

Ta byla 22. ledna 2020 nahrazena Instrukcí o postupu biskupů a vyšších představených při předběžném šetření některých trestných činů proti 6. přikázání Desatera na území ČR, která vyhází ze zkušeností, jež se nasbíraly za předchozí léta, a především více akcentuje spolupráci mezi církví a státními orgány činnými v trestním řízení, jak to vyžaduje Vos estis lux mundi. Jeho vydání si vyžádalo změnu Směrnice a její nahrazení Instrukcí. 

Tam, kde mluvíme o zneužívání nezletilého, se dostáváme do trestněprávní oblasti také ve světské rovině a církev, ani kdybych chtěla, nemůže situaci řešit pouze na úrovni církevních trestů. Jak probíhá spolupráce mezi vyšetřovacími orgány a církví?

(Navrátilová) Tak nejprve je potřeba říct, že takové morální selhání duchovního nebo jiného pracovníka církve musí být řešeno jak v rovině světského práva, tak v rovině práva kanonického, protože s největší pravděpodobností se bude jednat o trestný čin, který bude naplňovat zákonné znaky trestného činu dle trestního zákoníku, ale i dle kanonického práva. Může nastat několik situací. Například, že první bude provedeno trestní řízení před světskými orgány a církev se o takovém trestném činu dozví až po pravomocném odsouzení. Nebo může nastat situace, že obě šetření budou probíhat souběžně. Popřípadě může ještě dojít k tomu, že církevní předběžné šetření bude provedeno před tím, než bude zahájeno prověřování státními orgány.

Tato dvě řízení nejsou v rozporu, ale vzájemně se doplňují. Rozhodnutí církevní autority nepředstavuje z hlediska trestního práva překážku věci rozhodnuté, protože tímto rozhodnutím jsou řešeny interní záležitosti církevní disciplíny. Navíc je potřeba ještě doplnit, že rozhodnutí církevní autority není státem vynutitelné. Rovněž rozsudky světských soudů nepředstavují pro církevní autoritu překážku věci rozhodnuté. Nicméně kánon 1344 CIC s nimi výslovně počítá tak, že kanonický trest může být přiměřeně snížen, jestliže již byl delikvent dostatečně potrestán světskou mocí. Kanonický trest má za cíl dosáhnout změny myšlení a zároveň ochrany církevního společenství a jeho hodnot. Obě řízení však mají chránit tělesný a mravní vývoj dítěte a svobodu rozhodování v pohlavních vztazích. Církevní trestní právo má pak sloužit také k ochraně a řádnému výkonu kněžské služby a duchovní správy. 

Provázanost obou řízení je nastavena tak, že dle Instrukce o postupu biskupů a vyšších představených při předběžném šetření některých trestných činů proti 6. přikázání Desatera na území ČR je povinností biskupů, kdykoliv se dozví o trestném činu, u něhož by byla stanovena zákonná oznamovací povinnost, takové jednání oznámit orgánům činným v trestním řízení. Toto se samozřejmě netýká jednání, o kterých by se jakýkoliv duchovní dozvěděl v rámci zpovědi. Takový poznatek by byl kryt zpovědním tajemstvím. Instrukce jde ale mnohem dále. Ona se nezastavuje pouze u oznamovací povinnosti, ale stanovuje, aby byly oznamovány i další trestné činy, kde oznamovací povinnost sice stanovena není, ale s ohledem na okolnosti případu je podání trestního oznámení vhodné. Tímto ustanovením církev dává najevo, že má zájem na tom, aby i ostatní trestné činy byly prověřeny a prošetřeny jak z hlediska státního, tak i církevního práva. Pokud je nezletilou obětí dítě mladší 15 let, pak Instrukce stanovuje, že takové trestné činy budou oznamovány světským orgánům činným v trestním řízení vždy. 

Jak už kolega Botek zmínil, některé trestné činy mohou být časem promlčeny, a tady je dobře si všimnout, jak může vhodně fungovat spolupráce státního a kanonického práva. Pokud dojde k promlčení trestného činu z hlediska světského práva, neznamená to ještě, že takové jednání nemůže být posouzeno a odsouzeno v rámci trestního práva církevního. Církevní soudy mohou řešit i ty případy, u kterých stát účinnou pomoc a ochranu dotčených objektů poskytnout nemůže z důvodu promlčení. 

Instrukcí je dále nařízeno, postupovat tak, aby nedocházelo k maření vyšetřování státních orgánů činných v trestním řízení. Proto jsou zavedeny takové postupy, že nejprve je dána možnost orgánům činným v trestním řízení, zejména policii, aby mohly provést výslechy osob a zajistit další důkazy, protože světské orgány činné v trestním řízení mají lepší materiální i procesní podmínky k náležitému objasnění věci. Z toho důvodu je také v Instrukci stanoveno, aby výslechy nezletilých byly orgány církve prováděny pouze výjimečně, a to až poté, kdy jsou provedeny tyto výslechy policií nebo jiným orgánem činným v trestním řízení. Je to proto, aby nedocházelo k maření vyšetřování, popřípadě, aby nedocházelo k sekundární viktimizaci obětí.

Dále Instrukce v souladu s Instrukcí o důvěrnosti kauz papeže Františka zavádí povinnost, pokud o to orgány státu požádají, aby jim církevní soudy předložily dokumenty vzešlé z církevního šetření, čímž se otevírá velký prostor pro to, aby případy byly skutečně vyřešeny a objasněny.

V aktuálních církevních právních normách se objevuje vedle pojmu nezletilá osoba také pojem zranitelné osoby. Každý si pod tím asi dokáže něco představit. Ale přece jenom, zatímco je jednoznačně zřejmé, kdo je nezletilý, definovat exaktně, kdo je zranitelný, je obtížnější. Jak se před zákonem rozlišuje, kdo je zranitelný a kdo nikoliv.

(Botek) Zranitelná osoba je definována v motu proprio Vos estis lux mundi jako osoba ve stavu nemoci, fyzického či psychického oslabení nebo zbavení osobní svobody, který fakticky, byť jen příležitostně, omezuje její schopnost chápat nebo projevit vůli nebo jakkoli se bránit útoku.

To tedy znamená, že je to osoba, která má užívání rozumu, ale která se nachází vzhledem ke svým mnoha okolnostem, třeba stavu podřízenosti vůči agresorovi a podobně, v situaci, kdy mu není schopna dostatečně čelit. A může to být dáno právě postavením, psychickým rozpoložením nebo nějakými jinými vlivy, které prostě zapříčiňují, že je tato osoba de facto manipulovatelná ze strany duchovního, který by ji zneužil. 

Je zajímavé, že právě novela šesté knihy Kodexu nepoužívá přímo termín „zranitelná osoba“, ale spojuje v kánonu 1398 §1 odst. 2 nezletilé osoby, osoby, které mají trvale omezené užívání rozumu a osoby, kterým právo přiznává stejnou ochranu. Takže „zranitelné osoby“ jsou zde uvedeny jako osoby, kterým právo přiznává stejnou ochranu jako osobám nezletilým nebo těm, které trvale nemají užívání rozumu. To je taková zajímavost, že šestá kniha Kodexu v novele úplně nepřijímá tento termín z Vos estis lux mundi, ale řeší to opisně.

Na internetu jsou k nalezení údaje, které vykreslují velmi chmurný obraz naší země, pokud jde o počty zneužívaných dětí a o pedofilii obecněji. Existují po této stránce nějaké statistiky nebo podložené odhady, kolik případů se potom týká katolické církve?

(Navrátilová) Samozřejmě statistiky existují a sledují různé údaje. Zřejmě však neexistují takové, které by obsahovaly přímo informace, jakého povolání jsou osoby pachatelů. Nicméně na Nejvyšším státním zastupitelství byla zpracována analýza, která i tuto trestnou činnost zkoumá a pokrývá. Jakákoli statistika této trestné činnosti činnosti je však ovlivněna vysokou mírou latence, tedy tím, že mnoho těchto trestných činů není vůbec oznamováno nebo je oznamováno s velkým zpožděním. Oznamování s velkým zpožděním je naprosto typické zejména u případů zneužívání duchovními, kdy tyto trestné činy zůstávají dlouho skryté a jsou oznamovány později, i s odstupem mnoha let, což taky může být důvodem, proč potom tyto trestné činy nelze například z hlediska světského trestního práva stíhat z důvodu promlčení. Osoby poškozených se často obávají toho, jaká bude reakce okolí, pokud takové jednání oznámí. Někdy se obávají samotného průběhu trestního řízení. Prožívají pocity studu. Mají obavy z toho, co se stane, když neprokážou to, co tvrdí, a zda samy nakonec nebudou stíhány pro křivé obvinění. Takže jakékoliv statistiky, které jsou o již zjištěných trestných činech, vycházejí pouze z těch údajů, které byly nakonec oběťmi oznámeny. 

Pokud se podíváme do policejních statistik a zaměříme se na vybrané trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, tak u trestného činu pohlavního zneužití v závislosti, tedy takového, který provedla osoba, vůči které byl poškozený ve stavu závislosti, tj. pachatelem mohl být např. nadřízený, vychovatel, učitel a v některých případech i duchovní, tak takovýchto případů obecně v roce 2020 policie registrovala 96, a z toho bylo objasněno 75. U trestného činu sexuálního nátlaku takových činů v roce 2020 bylo 71 a objasněno bylo 60. Pokud jde o ostatní mravnostní delikty, které zahrnují například i problematiku dětské pornografie, takovýchto případů policie v roce 2020 registrovala 647 a objasněno bylo 516. 

Tyto policejní statistiky zachycují, kolik případů bylo celkem. Ovšem nevyjadřují se k tomu, jestli některý z těchto činů byl spáchán duchovním nebo nějakou osobou hlásící se k církvi nebo náboženské společnosti. Tady chci právě odkázat na analýzu trestné činnosti, která byla zpracována Nejvyšším státním zastupitelstvím, z níž vyplývá, že i z hlediska celospolečenského trestná činnost duchovních tvoří zcela zanedbatelný problém. Budu se to snažit vysvětlit na konkrétních příkladech. Pokud se například zaměřím na nejčastější trestné činy související s danou problematikou, tak u trestného činu znásilnění bylo v letech 2015-2020 stíháno celkem 2 172 osob a z toho obžaloba byla podána na 2 005 osob, přičemž ani v jednom případě nebyl pachatelem duchovní. Pokud vezmeme další dva nejčastější trestné činy, a to trestný čin sexuálního nátlaku, kterého se může pachatel právě dopustit tak, že přiměje jiného k pohlavnímu styku nebo jinému srovnatelnému chování tím, že zneužije jeho závislosti nebo postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu, bylo v letech 2015-2020 sděleno obvinění celkem 188 osobám, 178 osob bylo obžalováno a z nich nikdo nebyl duchovní. Pouze u trestného činu pohlavního zneužití bylo v tomto období sděleno obvinění celkem 2 616 osobám a z toho jeden pachatel byl duchovní. Za toto sledované období šesti let byla podána jedna obžaloba proti duchovnímu registrované církve a náboženské společnosti pro takovýto druh trestné činnosti a jeden duchovní byl za trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti odsouzen, přičemž v tomto případě došlo i k uložení trestu zákazu činnosti, který spočíval v zákazu výkonu jakékoliv funkce nebo povolání, při níž by bylo možné se setkávat s nezletilými dětmi a mladistvými osobami. Z uvedeného je tedy zřejmé, že problém sexuálního zneužívání nezletilých duchovními je z hlediska celkového počtu trestné činnosti zcela okrajovým a nedosahuje ve vybraných ukazatelích ani jednoho procenta.

Jak je to s těmi promlčenými případy, které jsou staršího data a vycházejí najevo až nyní?

(Navrátilová) Kromě případů, které jsem uváděla, tedy, kdy byla podána obžaloba nebo kde bylo pachateli sděleno obvinění, jsou případy, které ve statistikách končí odložené, a to z toho důvodu, že jsou buď promlčené, anebo se nejedná o trestný čin. To je důkazem toho, že se řeší i starší případy, které oběti oznamují až po letech. Ale i tak z analýzy vyplývá, že tyto odložené případy, v nichž byl podezřelým duchovní registrované církve či náboženské společnosti, jsou opět pouze v řádu jednotek, jak u trestného činu sexuálního nátlaku, tak sexuálního zneužívání nebo znásilnění. Ovšem, jak již bylo řečeno, tyto případy mohou být řešeny i po těch mnoha letech právě církevními soudy a z té analýzy mimo jiné vyplývá, že většina případů, která byla řešena státními orgány, byla současně řešena i církevními orgány. Z toho je zřejmé, že ty staré nevyřešené věci se otevírají, vyplývají napovrch a jsou řešeny. Tím přichází samozřejmě i určitá satisfakce pro poškozené oběti. Nicméně tyto statistické údaje o odložených věcech nijak nenarušují komplexní souhrn a závěry uvedené analýzy, že se opravdu jedná pouze o jednotky případů. 

(Botek) Já bych k tomu možná jen dodal, že každý případ, který je řešen ve státním právu, o kterém se církev doví, je řešen i církví. Církevně jsou řešeny i ty případy, které stát odloží. 

V posledních letech narůstá vědomí, že zejména v této velmi delikátní oblasti, která zasahuje člověka skutečně v základech jeho existence, je potřeba věnovat větší pozornost situaci obětí. Na jakou odbornou pomoc mají oběti právo? Jsou nějaké organizace, které by jim ji poskytly?

(Navrátilová) Pro oběti existuje široká škála pomoci, která je zajištěna právě zákonem o obětech. Ten zavádí registr poskytovatelů pomoci, který je na internetu, je veřejně dostupný, a každá oběť si může na internetu vyhledat nejbližší místo pomoci, které může využít. Odborná pomoc obětem je poskytována bezplatně. Za určitých okolností mají oběti právo i na bezplatnou právní pomoc, protože zde je třeba si uvědomit, že oběti sexuálního zneužívání, zejména pokud jsou to děti, jsou zvláště zranitelnými obětmi.

Abychom se vrátili opět úžeji do církevní oblasti, již jmenované církevní normy kladou důraz také na prevenci a osvětu v této oblasti. Existují nějaké programy a kursy v rámci formace seminaristů nebo také v řeholních kongregacích?

(Botek) Tak v současné době určitě existují programy a kursy. Řekl bych, že nejvíce propracovány je mají salesiáni, protože pochopitelně vzhledem k jejich práci s mládeží se to u nich nejvíce vyžaduje a je to u nich potřebné. Takže oni mají etický kodex pro postup. Ale samozřejmě i pro ostatní oblasti se to připravuje. Etický kodex má také Česká katolická charita pro své pracovníky v různých oblastech jejich činnosti. Etický kodex pro pracovníky církve se připravuje. V seminářích jsou bohoslovci vychováváni, aby se vyvarovali této trestné činnosti. Rovněž v trvalé formaci, která spočívá ve vzdělávání duchovních, kteří jsou již v činné službě, na kněžských dnech a v jiných vzdělávacích programech je tato problematiku probírána. Při formaci kněží v činné službě se rovněž připomíná, jakým způsobem postupovat, aby nedocházelo ani k podezření z takovéto nezákonné činnosti. Této oblasti se věnuje maximální pozornost. A samozřejmě se v rámci prevence usiluje o to, aby mezi sebou spolupracovali biskupové, vyšší představení a biskupové s vyššími představenými, aby osoby, které jsou v podezření, že snad mohou mít nějaký sklon k takovéto trestné činnosti, nebyly zařazovány do pastorační služby. Určitou pomocí v tom je také novela šesté knihy Kodexu, která zařazuje mezi trestnou činnost v církvi také delikty laiků, kteří mají v církvi nějakou službu, funkci nebo postavení, a v rámci toho by se mohli dopustit trestné činnosti vůči nezletilým v oblasti 6. přikázání, která by potom byla vnímána jako problém církve. My jsme na laiky pamatovali již ve Směrnici z roku 2015, čímž jsme předešli dobu. V prvním znění Instrukce pak byli laici vynecháni, protože se nechtělo jít nad rámec obecného práva, ale novela Instrukce, která vstoupí v účinnost od 8. prosince 2021 spolu s novelou šesté knihy Kodexu opět pamatuje na šetření problémů, které by mohly vzniknout v práci laiků.

Zdroj: Vatican News - česká sekce