Vyrazit, a pak už kilometry ubíhají

Když se osmiletého Maxmiliána Macha na začátku školního roku zeptala paní učitelka, kde byla jejich rodina na dovolené, dostalo se jí překvapivé, stručné a moudré odpovědi: na cestě.

Pět členů rodiny Machovy z Červeného Kostelce se totiž vypravilo na dvoutýdenní cestu. K moři do Chorvatska. Nikoliv autem, letadlem, autobusem nebo vlakem jako 99,9 % všech Čechů. Táta Jan, maminka Monika, dvanáctiletá Noemi-Anna, desetiletý Sebastián a osmiletý Maxmilián zdolali 1205 kilometrů přes čtyři evropské metropole vlastními silami: na kole.

Kdykoliv můžete zastavit

Kolo o dovolené sice nezvolili poprvé, ale takové dálce se postavili v rodinné premiéře. „Není potřeba se toho bát ani s takhle malými dětmi. Stačí vyrazit a pak už kilometry ubíhají. Samozřejmě na kolo musíte být zvyklí. Kdykoliv ale můžete zastavit, odpočívat, jíst, spát. Stačí si udělat plán, dobře se zabalit a vyrazit,“ vysvětluje Monika Machová, která reprezentuje „ochranářskou polovinu“ rodičovského páru. Během cesty skupinu jezdců uzavírala – hleděla na únavu dětí, řešila bolístky, hlad, žízeň, záchodové pauzy a všechny okamžité těžkosti dětí. Protože vezla „jen dvě brašny“, byla také zástupcem „vrchního soumara“. Tím se stal pro svou sílu, cyklistické i navigátorské zkušenosti táta Jan, profesí ředitel nemocnice, který o dovolené v čele rodinného pelotonu táhl devadesátikilový vozík (přezdívaný Bárlik). Vezl v něm dvě banánové krabice – v jedné oblečení a ve druhé základní a neustále doplňované potraviny, spací pytle, karimatky, stan, nádrž s vodou a také baterii napojenou na solární panel na korbě vozíku. Odtud dobíjel navigace, telefony a další nutné přístroje. „My si vezli jen kysinky,“ říká desetiletý Sebastián. „To jsou brašny na řídítkách,“ vysvětluje rodinný žargon jeho sestra Noemi-Anna. „Máme v nich drobnosti, svoje věci a třeba knížku o životě sv. Dominika Savia a dona Boska, co jsme každý večer četli. A taky deník na zapisování zážitků,“ doplňuje Sebastián.

Machovi spali kromě jediné noci ve Vídni ve stanu, který stavěli, kde se zrovna dalo. „Kam jsme dojeli, tam jsme spali,“ směje se Max a popisuje každodenní večerní rutinu: „Postavil se stan, zalezli jsme do něj před komáry, snědli večeři, vyčistili si zuby, pomodlili se, četli si a šli spát.“

První noc strávili nad Vojnovým Městcem. „Tam jsme plánovali jít ráno na mši svatou. Chci tu farnost moc pozdravit, hezky nás tam přijali,“ vzpomíná Monika na první bohoslužebnou štaci. Druhá nedělní mše svatá je čekala v Kostenjevici na Krki ve Slovinsku. „Teprve na místě jsme zjistili, že tam slaví pouť! Stejně jako v naší farnosti v Červeném Kostelci si tady připomínali zasvěcení kostela sv. Jakubovi. Přijeli jsme úplnou náhodou do města, které nás takhle spojovalo s domovem,“ líčí Jan Mach.

Nářky? Nikoliv

Kdo by čekal, že s kilometry přibývají nářky, rodí se revolta nebo odmítání pokračovat v cestě, mýlil by se. Obdivuhodně motivovaný rodinný tým, který zdolával denně až sto deset kilometrů, šlapal jako peloton slavné Tour de France. „Max jel, jako by mu zapálili koudel za zadkem. Stávalo se, že jsme všichni začínali ztrácet síly, ale on pořád stejně neústupně dupal do pedálů,“ popisuje jeho maminka.

Všechny děti se obvykle baví máváním na auta, motorky a okolí. „Ve stoupání nám ujížděli, protože my jsme vlekli náklad, a na vrcholu při čekání demonstrativně mastili karty s otázkou, kde se flákáme. Je to pozoruhodné, ale děti mají velkou výdrž a mnohem lepší schopnosti regenerace než my dospělí,“ doplňuje tatínek Jan a suše dodává, že pokud příští rok někam pojedou, potomstvo dostane závaží, totiž brašny.

Únava materiálu, nikoliv těl

Nejdramatičtější okamžik cesty, který málem způsobil předčasný návrat rodiny do Červeného Kostelce, zavinila únava materiálu konstrukce letitého vozíku. Praskla na něm kompozitová tyč nosné konstrukce. „Kdyby Bárlik nebyl pojízdný, znamenalo by to konec. Bagáž bychom na kola nenaložili,“ vysvětluje Sebastián a jeho táta popisuje, jak zapeklitou situaci řešil: „Zdálo se to být bezvýchodné. Ta prasklina byla na blbém místě a jevila se jako neopravitelná. Ale ukázalo se, že ráno je moudřejší večera. Jako když Hospodin podstrčil Abrahámovi na hoře toho berana namísto syna Izáka. Přesně tak jsem si připadal, když jsem vedle vozíku našel kus správně silné větve a dostal spásný nápad, jak ho použít jako protézu. A tak zachránit rodinnou dovolenou,“ směje se Jan Mach.

Za jedenáct dní od odjezdu z Čech viděli Machovi cíl: moře. Ve zdraví. Zpáteční cestu pak absolvovali vlakem.

A kam vyrazí příští rok? „Do Helsinek,“ navrhují děti jeden přes druhého. A vysvětlují, že by to znamenalo cestovat přes pět hlavních měst. Oba rodiče si ovšem v tu chvíli berou (nenápadně) hlavu do dlaní.