Vychází kniha rozhovorů s arcibiskupem Janem Graubnerem

Knižní rozhovory s pražským arcibiskupem a českým primasem vznikaly na jaře a v létě roku 2023 v Arcibiskupském paláci na Hradčanech. V rezidenci pražských arcibiskupů rozmlouval historik Marek Šmíd s Janem Graubnerem o jeho dětství, mládí a dospívání, o kněžské formaci, pastoračním působení za normalizace i aktivitách v čele olomoucké a pražské arcidiecéze. Významný prostor je věnován osobním otázkám, zaměřeným mj. na jeho rodinu, přátele, postoje, hodnoty či osobnosti, kterých si váží, záliby, místa jeho srdce… V rozhovoru je též nazírána současná situace a perspektivy katolické církve v měnícím se světě či pontifikát papeže Františka.

Čtenáře však především potěší neformální, upřímný a srdečný dialog. Na jeho hloubce a otevřenosti mají zásluhu obě strany: Jan Graubner díky jasně formulovaným postojům, které se nebál a nebojí zastávat v jakékoli době a bez ohledu na názorové protivníky, díky své křesťanské pokoře a v neposlední řadě díky smyslu pro humor. A Marek Šmíd jako uznávaný a erudovaný historik a pedagog, profesně i osobně spjatý s historií a současností katolické církve.

Informace o autorovi:

Jeho Excelence Mons. Jan Graubner (1948) se narodil v Brně 29. srpna 1948, vyrostl ve Strážnici jako jeden z pěti sourozenců. V roce 1967 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole a poté rok pracoval v Gottwaldově (dnes Zlíně) jako dělník, aby získal „dělnický původ“. V roce 1968 byl přijat do kněžského semináře a na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Kněžské svěcení přijal 23. června 1973. Působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku 1982 do 1990 byl farářem ve Vizovicích a zároveň působil jako excurrendo administrátor nejprve v Provodově a později v Horní Lhotě.

Dne 17. března 1990 byl jmenován titulárním biskupem tagarijským a pomocným biskupem olomouckým. Vysvěcen byl 7. dubna 1990 arcibiskupem Vaňákem a biskupy Otčenáškem a Cikrlem. Za biskupské heslo si zvolil citát Quod dixerit vobis, facite (česky: Co vám řekne, učiňte). Po smrti Františka Vaňáka převzal správu diecéze jako administrátor a 28. září 1992 byl jmenován arcibiskupem olomouckým, diecézi převzal 7. listopadu 1992. Zaměřil se na obnovu diecézní struktury, založil řadu církevních škol, vybudoval síť Charit. Inicioval Tříkrálovou sbírku a Dny lidí dobré vůle na Velehradě, věnoval se pastoraci rodin, pro které založil Centrum pro rodinu s pobočkou v každém děkanátu olomoucké arcidiecéze. Je duchovním rádcem Orla. 

Papež František ho 13. 5. 2022 jmenoval arcibiskupem pražským. Pražskou arcidiecézi převzal 2. 7.2022. 

V letech 2000 až 2010 byl předsedou České biskupské konference, pak místopředsedou a od roku 2020 znovu předsedou ČBK. Zároveň je jejím delegátem pro charitativní činnost, misie a novou evangelizaci.

Vedle neúnavného vykonávání povinností duchovního pastýře i hlavy arcidiecéze si dokáže najít čas na publikační činnost. Je podepsán pod několika desítkami textů různého rozsahu a zaměření. V Nakladatelství ČAS mu v roce 2023 vyšla kniha Jan Graubner: Bůh má smysl pro humor (Rozhovor s Markem Šmídem).

Doc. PhDr. et ThLic. Marek Šmíd, Ph.D. (1979) vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a teologii na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Dlouhodobé zahraniční badatelské stáže absolvoval ve Vídni a v Římě, kde se věnoval výzkumu ve Vatikánském apoštolském archivu. V současné době působí jako docent na Katedře církevních dějin a literární historie Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v Historickém ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zabývá se církevními dějinami 19. a 20. století, k nimž publikoval dvě desítky odborných monografií. Od roku 2021, kdy byl vysvěcen, působí jako jáhen pražské arcidiecéze.

Kniha Jan Graubner: Bůh má smysl pro humor (Rozhovor s Markem Šmídem), vydaná v roce 2023, je jeho třetím počinem v Nakladatelství ČAS. Předcházely jí publikace Pražští arcibiskupové moderního věku (2022) a Kristovy relikvie aneb Příběh němých svědků Ježíšova utrpení a zmrtvýchvstání (2022).

UKÁZKY:

Byl jste jako mladý zamilovaný?

Jistěže. Samozřejmě si vzpomínám na takové to puberťácké pokukování po děvčatech, která mi byla sympatická, ale zároveň musím říct, že jsem od dětství toužil po kněžství. Takže jsem tak nějak cítil, že to není pro mě. Sice když pak přišly taneční, i mně se hlava zatočila, ale nakonec to kněžské povolání vyhrálo.

Kdy jste tedy pocítil touhu stát se knězem? Najednou, nebo ta myšlenka dozrávala postupně?

Už v dětství, když jsem ministroval. Líbilo se mi být u oltáře, ale ta myšlenka se pak objevovala trochu intenzivněji. Vzpomínám si, že když se četla třeba kniha o mém křestním patronovi svatém Janu Boskovi, rostla ve mně touha být knězem. Rozhodnutí však nebylo úplně snadné, protože na cestě jsem viděl překážky především kvůli rodinnému původu – moji starší sourozenci se nesměli dostat na školu. Když jsem uvažoval o kněžství a gymnáziu, někteří se mi smáli a říkali, že by se musel stát zázrak: „Víš přece, že nikoho z rodiny na školu nepustili.“

A stal se?

Jako deváťák jsem se vydal na Svatý Hostýn. Dodnes si pamatuji, na kterém místě jsem klečel a modlil se asi v tomto duchu: „Panno Maria, tady děláš zázraky. Mě nic nebolí, nepotřebuji uzdravení, ale všichni říkají, že by to byl zázrak, kdybych se dostal na gymnázium. Já si myslím, že mám být knězem, a bez gymnázia to nejde. Jestli si taky myslíš, že mám být knězem, tak to nějak zařiď.“

Nevím, jestli to byl zázrak, ale na moji přijímací zkoušku přišel i předseda místního národního výboru, který mě taky zkoušel. Nakonec se komise poradila a prohlásila, že mě přijmou pod podmínkou, že se jim podaří mě převychovat. Než budu maturovat, řeknu rodičům, že už mám svůj názor a do kostela chodit nebudu. Přijali mě, a ministrovat jsem nepřestal.

Takže jste již přímo směřoval do semináře?

Když se přiblížila maturita, poradil mi jeden moudrý kněz, abych neposílal přihlášku do semináře před maturitou, protože by mě k ní nemuseli vůbec pustit. Proto jsem podal přihlášku na medicínu. Přijímací zkoušku jsem udělal, ale přijatý na lékařskou fakultu jsem nebyl, protože v doporučení z gymnázia stála věta, kterou si pamatuji dodnes: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v hlubším poznání přírodních věd. Proto ke studiu nedoporučujeme.“

Po maturitě však bylo na přihlášku ke studiu teologie již pozdě, že?

Když jsem měl maturitní vysvědčení v kapse, vydal jsem se do Prahy za děkanem teologické fakulty v Litoměřicích, profesorem Janem Merellem, a zeptal se ho, jestli bych nemohl být ještě dodatečně přijat. Řekl mi, že někdo z těch, kteří byli státem prověření pro olomouckou arcidiecézi, se ke zkoušce nedostavil, a proto tam zůstalo volné místo, o které se mohu hlásit v Olomouci.

Jel jsem tedy do tohoto města, jenže tam mi prelát Rudolf Havelka vysvětlil, že mám mylné informace, že žádné volné místo není. Mluvil se mnou na chodbě a několikrát se šel zeptat dovnitř, co mi má odpovědět. Teprve později jsem zjistil, že se radil se státním zmocněncem, který seděl na každém biskupství.

Takže jste se měl smířit se zjištěním, že knězem nikdy nebudete.

Nevzdal jsem se tak snadno. Vydal jsem se znovu do Prahy. Pan děkan mi řekl, že se nemám bavit v Olomouci s nikým jiným než s kapitulním vikářem Josefem Glogarem. Toho jsem v Olomouci nenašel. Řekli mi, že je na vizitaci v Blatnici. Tak jsem jel do Blatnice, kde mi však sdělili, že vizitace už skončila a vikář odjel do Ostrohu. Stopem, na nákladním autě, jsem se dostal do Ostrohu. Když jsem pak před jedním domem uviděl stát volhu s olomouckou značkou, řekl jsem si, že tady být musí. Našel jsem ho na návštěvě u kněze rodáka.

Bylo tedy vyhráno?

Když jsem mu přednesl svoji prosbu, rodák se mě zeptal: „Ty jsi kterého Graubnera syn, toho kožešníka, nebo toho fabrikanta?“ Když vikář uslyšel slovo „fabrikant“, ptal se mě, zdali mám dělnický původ. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem se narodil až šest měsíců po znárodnění, ale nebylo mi to nic platné. Dostal jsem od něho radu, abych si nejprve získal dělnický původ a šel pracovat do továrny. Proto jsem si našel práci ve strojírnách v Gottwaldově, v dnešním Zlíně, kde jsem pracoval ve skladě nástrojů.

Jak dlouho jste v továrně zůstal?

Pouze jeden rok, protože přišlo pražské jaro a bylo možné přihlásit se do semináře bez problémů. V roce 1968 vzali všechny, kteří se hlásili, protože neplatil numerus clausus. Ale přijali nás tolik, že jsme se do Litoměřic nemohli vejít, takže během prázdnin otevřeli v Olomouci pobočku litoměřické fakulty, do níž nastoupili moravští studenti prvního a druhého ročníku.

Byly kostely v době komunismu na Moravě plné?

Bývalo to velmi rozdílné. Zvláště v pohraničí, kde se změnilo obyvatelstvo, a některých místech na Hané bylo lidí málo. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl na místech, kde byly kostely skutečně plné.

Jako kaplan jsem působil ve Zlíně, kde bývalo v neděli i sedm mší, a stále byl kostel plný. Sloužili jsme tam tři kaplani a věděli, že na kůr chodil pán, co si nahrává kázání pro StB. Ve Vizovicích jsme zase věděli o jiném pánovi, který hlásil, kdo chodí na mše. A přesto byly kostely plné.

Myslíte, že Vás soudruzi odposlouchávali?

Ve Valašských Kloboukách se na Národním výboru v pondělí rozebíralo, o čem jsem v neděli kázal. A ve středu za mnou přišla manželka jednoho ze soudruhů, aby mi řekla, co oni na to. Tak jsem mohl v „seriálu“ pokračovat.

Jednou mě biskup předvolal do Zlína na faru. Byl tam i církevní tajemník z okresu a farář z Vlachovic Vojtěch Slouka. Tajemník nám před biskupem „čistil žaludek“. Otci Sloukovi například vyčítal, že děti hrají na faře stolní tenis.

Stalo se, asi naaranžovaně, že se někdo vloupal do fary a ukradl tam nedělní sbírku. Policie sice konstatovala, že se nedá nic dohledat, ale že za to může farář, který neměl na faru pouštět kluky. Tajemník křičel, naopak kněz byl velmi uctivý. Za trest byl přeložen.

Pak jsem přišel na řadu já. Mně vyčítal zmíněné protipionýrské akce i nedovolený apoštolát po domech. Hrál jsem trochu tvrďáka ve stylu „na faře nevaří a já na to nemám čas, tak jdu tam, kde mi dají najíst“. Tentokrát to skončilo napomenutím děkana, aby se postaral o kaplanovo stravování, ale později mi hrozili trestem za příživnictví.

Jak v době normalizace probíhala výuka náboženství mládeže?

Ve škole se smělo učit jen od druhé po sedmou třídu. Výuka na farách se v mém prostředí netolerovala. Schovávali jsme ji za nácvik liturgie s ministranty nebo zpěvu pro scholy. Většinou jsem měl schol více a tvrdil jsem, že zpívat se musí na každé mši, i ve všední den, protože žalmy jsou písně, a ty není vhodné recitovat. Občas se podařil i tábor nebo duchovní cvičení pro mládež, ale to už bylo větší riziko, to se muselo umět schovat.

Dokonce jsme posledních pět let před revolucí rozjeli farní diskotéky v kulturním domě, které se musely schovat za soukromé akce kluků, co se loučili se svobodou před odchodem na vojnu nebo před svatbou. Diskotéky byly bez alkoholu a od všech účastníků se vyžadovalo aktivní zapojení do programu či výzdoby sálu nebo občerstvení. Bývala tam i chvilka meditace či poezie, když se četla třeba Velepíseň lásky od Pavla z Tarsu.

Takže se výuky náboženství účastnilo mnoho dětí?

Na Valašsku vzpomínám na jednu vesnici, kde jsem učil ve škole náboženství všechny děti kromě jednoho. V jedné obci to platilo i pro dceru předsedy národního výboru, která nebyla „pro jistotu“ přihlášena. Soudruh ředitel ji z účasti občas omlouval – když čekal, že by mohla přijít inspekce.

Synek předsedy strany z jiné obce to měl těžší, protože tamější soudruh ředitel nebyl ochoten takto spolupracovat. Tak s ním jeho maminka jezdila za mnou na faru.

Ale jak už to na vesnicích bývá, byl jsem tam kdysi pozván na svatbu. Nešel jsem na svatební oběd, až odpoledne jsem se na chvilku zastavil. To už byli někteří trošku pod parou. Tehdy za mnou přišel soudruh předseda a omlouval se mi, že mám s jeho synkem práci navíc. Že on by mě neobtěžoval, ale babička by prý nedala pokoj. Vidím to jako dnes, jak za ním stála jeho matka, měla ruce v bok a rezolutně prohlásila: „Že se nestydíš!“ Sklopil uši a rychle vycouval. Tehdy jsem si řekl: „Jak je dobře, že máme rezolutní matky!“

U Vás v olomoucké arcidiecézi se postavila řada kostelů.

Ano. To byla velká aktivita především laiků. Jiné to bylo ve městech, kde byla skutečná potřeba nových kostelů a více se musely zapojit firmy, a jiné na vesnicích, kde se velká většina práce dělala brigádnicky. Nejvíc mě těšilo, jak se při společné práci na kostele upevňovalo farní společenství. Ne všichni byli aktivní věřící, našli se mezi nimi dokonce i komunisté. Mnozí se zapojili do společného díla prostě jako sousedé a někteří z nich pak začali chodit do kostela i docela pravidelně. Cítili, že je jakýmsi způsobem i jejich, když na něm nechali spoustu hodin práce. Kde lidé aktivně budovali kostel, tam stoupla účast na nedělní bohoslužbě asi o třetinu. Za ta léta jsem posvětil na čtyřicet kostelů.

Jak jste se vyrovnával s dědictvím komunismu v samotné církvi s ohledem na kněžskou kolaboraci?

Jako ostatní biskupové jsem se i já zabýval seznamy spolupracovníků StB, když se v nich objevovali kněží nebo církevní pracovníci. Přiznám se, že zkušenost mě přivedla k poznání, že realita bývá dost daleko od dokumentace.

Jsem přesvědčen, že někteří kněží nebyli v žádném seznamu uvedeni, a přesto nebyli bezpeční, protože neuměli udržet jazyk za zuby. Povídali o všem, co se jim doneslo. Tak často udávali, i když neměli špatný úmysl. Byli prostě jen mnohomluvní a málo zodpovědní.

Vedle toho jsem našel i případ, kdy mi kněz uvedený v seznamech donesl kopie všech dokumentů z archivu StB, ale nenacházelo se tam nic, za co by se měl stydět. Tedy kromě toho, že spolupráci podepsal.

Jak se kněží dostávali ke spolupráci?

Některé získali zastrašením, třeba když měli autonehodu či pojistnou událost na kostele. Je dobré si též uvědomit, že v určitých obdobích přicházely přihlášky do kněžského semináře přes ministerstvo vnitra, které dávalo fakultě tři seznamy – jména těch, kteří mohou být přijati, těch, kteří nemohou, a do třetice těch, kteří mohou být přijati na odvolání. Posledně zmínění byli zpravidla vytipováni pro spolupráci s režimem. Do tohoto seznamu vybírali chlapce spíše z venkova, kteří neměli žádné politické či intelektuální kontakty, přičemž se dalo předpokládat, že bude snadnější jimi manipulovat.

Můžete být konkrétní?

Jednou nebyl přijat do semináře hoch z venkova. O prázdninách ho navštívil neznámý člověk, který se ujistil, že jeho zájem o studium bohosloví trvá. Pak mu nabídl, že mu přes známosti přijetí na fakultu zařídí. Chlapec poděkoval, odvolal se a byl ke studiu přijat. Po nějakém čase ho tento muž v semináři navštívil a požadoval za svoji službu odměnu. Chtěl, aby se občas sešli a chlapec mu řekl, co se v semináři děje.

Bohoslovec šel za představenými a požádal o radu. Dostal odpověď, že „taková je doba. Je nás tu víc, co jsme to museli podepsat. Jen si musíš dát pozor, abys nikomu neublížil.“ Tak podepsal spolupráci, ale za celá léta se nenašlo v jeho zápisech žádné udání. Viděl jsem, že si ten pracovník StB v zápisech stále stěžoval, že chlapec na setkání buď nepřišel, nebo si „ničeho nevšiml“, případně si „nic nepamatuje“.

Bývalo to často?

Nemám statistiku. Tímto případem nechci ani popřít skutečnost, že existovali i takoví spolupracovníci, kteří nešli do semináře kvůli kněžství, ale už jako nasazení od StB. Ne všechny se podařilo včas odhalit. Připomeňme dvě věci: že jsme uspořádali smírčí pouť kněží na Velehrad a že jsme problematické kněze z významných míst přeložili. Jejich stávající umístění bylo totiž často ovlivněno komunistickými úřady. Jiné problematické kněze se podařilo přesvědčit, aby odešli do důchodu.

S jakými kněžími Vaší arcidiecéze jste udržoval nejlepší vztahy?

Často se ptáte na přátele a různá nej… Já myslím trochu jinak, protože jsem vyrostl v početné rodině a byli jsme vychováváni ke stejnému postoji ke všem sourozencům. Žádné výlučnosti. Tak to bylo i v semináři a mezi kněžími. Všichni jsme bratři.

Záleželo mi na tom, abych měl dobré vztahy s každým, i když před některými kněžími se nemohlo hovořit o všem. Přesto mi záleželo i na nich, protože komunisti se snažili nás rozdělit. Kdybych přijal jejich hru a nekomunikoval s těmi, které získali pro spolupráci nebo označili za sobě blízké, stal bych se jejich spolupracovníkem. To jsem v žádném případě nechtěl. Proto jsem, když to bylo možné, navštěvoval i takové kněze, s kterými se dalo mluvit jen o počasí, o jejich zdraví či o opravách kostelů.

Zdá se, že Vám hodně záleží na dialogu a spojování lidí…

Samozřejmě. Máme-li budovat církev jako společenství, pak musíme překonávat pokušení k nezávislosti a hledat dobrovolnou spolupráci. Respektovat i ty, kteří jsou na okraji, ale nevěnovat jim přílišnou pozornost. Už jsem zmínil, že každá silnice má dvě krajnice, ale běda, kdyby byly krajnice příliš široké a střed, po kterém se jezdí, příliš úzký. Okraje na sebe rády upozorňují, ale my musíme věnovat více pozornosti budování funkčního středu než sporům levice a pravice.

Myslíte tedy na dialog se všemi, nebo jen s těmi, kteří jsou Vám blízcí?

Dialog vyžaduje snahu o otevřenost vůči všem. Diskuse jen s těmi, kteří to vidí stejně, může vést k uzavření do bubliny stejně smýšlejících. To dnes ohrožuje mnohé. Dialog předpokládá ochotu naslouchat a ve vyjádření druhých hledat to, s čím mohu souhlasit, co mohu přijmout. Pokud se o to snaží obě strany, pak je naděje na spolupráci. S blízkými můžeme takovým způsobem dojít k hlubšímu poznání a lepší spolupráci, s jinými k vyjasnění postojů a třeba i k nemožnosti spolupráce a konstatování, že se nedokážeme shodnout, ale přesto může náš vztah zůstat pokojný.

Nezdá se Vám, že lidé dnes více touží po svobodě a nezávislosti než po vytváření společenství?

Máte pravdu. Ale dovolte mi vrátit se k příkladu silnice. Pokud mě jako řidiče auto táhne na jednu stranu, pak není něco v pořádku. Možná je některá pneumatika málo nahuštěná. Mám-li dojet bezpečně aspoň k nejbližší pumpě, pak musím ten tlak vyrovnávat volantem a nenechat se stáhnout za okraj. V dřívější společnosti měla přednost rodina před jedincem. Tak je to i dnes třeba v muslimském světě.

U nás se dnes upřednostňuje jedinec před rodinou až příliš, působí to rozpad rodiny a v důsledku to poškozuje i toho jedince, zvláště v další generaci. Moudrost žádá vyváženost. Tak je tomu i v církvi. Je třeba hledat dobro společenství i jednotlivce, prostě vyváženost.

Vyváženost bývá ovšem náročná. Člověk má často pokušení k pohodlnosti, úlevě a přiklonění se k tomu, co je snadnější.

V přírodě platí zákon entropie, tedy zpomalování pohybu molekul a vyrovnávání teplot. Pokud máme rozdíly, umíme je využívat k získání energie a podání výkonu. V životě se mi zdá důležité umět využívat rozdílu mezi ideálem a realitou. Kdo si pohodlně snižuje ideál, zůstane trpaslíkem. Kdo podceňuje realitu a naivně se vznáší, ten si obyčejně natluče nos. Kdo snáší napětí mezi realitou a ideálem, nechá se napínat a roste v osobnost. Musíme však dát pozor na falešná napětí.

To rozlišování není tak snadné. Mnozí získávají pozornost extrémním postojem. Politici i sdělovací prostředky staví často různé lidi či skupiny proti sobě, aby vzbudili zájem vytvořením napětí.

Marxisti na tom postavili celou svou zhoubnou taktiku. Dělnickou třídu zneužili k vytvoření revoluční síly. V dnešním světě jsou takto zneužívány jiné menšiny. Mluvím o zneužívání, protože nejde o skutečnou pomoc menšině. Evangelium nás učí milovat i toho nejslabšího. Soucit hledá skutečnou pomoc a nemůže být bez spravedlnosti, bez moudré péče o společné dobro. Zlo se zakrývat nesmí, ale přehnané ukazování na zlo zakrývá dobro a vede k blbé náladě, která dobru podráží nohy. Zdravá společnost musí žít tak, aby neztratila budoucnost, musí být tak silná, aby unesla péči o slabé.

Pane arcibiskupe, v prosinci 2020 jste prodělal covid s velmi těžkým průběhem. Jak jste nemoc prožíval a v čem Vás změnila?

Byly to velké duchovní cvičení, během něhož se všechno zastavilo a šlo jinak, než by si člověk představoval. Mnohé ztratilo smysl, a naopak bylo jasnější, na čem opravdu záleží. Bylo snadnější všelicos opustit či odložit. Přesněji řečeno přijmout skutečnost, že Bůh má právo mi cokoliv vzít, a tím mě vlastně osvobodit. Jestli jsem se opravdu změnil, nevím. Rozhodně jsem vnitřně svobodnější, zůstávám však ve světě, kde je třeba stále bojovat a znovu se rozhodovat. Cítím, že je nutné zůstat bdělý a hodně se snažit, abych nepřišel o to, co jsem touto zkušeností získal.

Kdy jste nejvíce pocítil omezení?

Když jsem neměl sílu dosáhnout třeba na noční stolek. Když jsem nebyl schopný dát dohromady Otčenáš. Když jsem viděl, že už nemám možnost nic dotáhnout, předat, dokončit.

Cítil jste i během covidu Boží blízkost?

Ano, ale nevím, jestli se tomu dá říkat cítil. Myslel jsem na Něj, mluvil jsem s Ním. Odevzdával jsem se Mu. Nebyl jsem schopen soustředění či delší modlitby, takže jsem dlouho opakoval jen několik slov. Nenapadlo mě o Něm pochybovat.

Měl jste strach ze smrti?

Ne. Byl jsem klidný a ochotný odejít, ale zároveň jsem myslel na spousty svých chyb a nedokončených úkolů. Před Boží spravedlností bych asi neobstál, proto jsem prosil o Boží milosrdenství, protože kdo může před Božím soudem obstát? Boží milosrdenství mi však dávalo velkou naději.

Jak jste se předtím vyrovnával se ztrátou svých blízkých, zejména rodičů?

Jako kněz jsem byl doma velmi málo, ale dokud rodiče žili, myslel jsem na ně hodně. A dá se říct, že jsem o ně měl strach, když byli nemocní. Ale když zemřeli, odevzdával jsem je Bohu. Přál jim věčnou radost. Nebylo to ani tolik těžké, protože oba byli Boží přátelé. Spíš mi bylo líto, že jsem jim v životě nedokázal projevit víc vděčnosti a lásky.

Je něco, čeho jste tváří v tvář smrti litoval?

Že nejsem svatý, že jsem nebyl vůči Bohu velkorysejší.

Jaké je poslání člověka v životě?

Je-li život cesta, pak je třeba dojít do cíle, do věčného domova. Kdo má cíl a směřuje k němu, je poutník. Kdo je na cestě a nemá cíl, je tulák. Je-li pozemský život jen první etapou, pak je třeba se na tu druhou etapu dobře připravit.

Je smrt takříkajíc konečné řešení, nebo jen přechod do vyšší úrovně bytí?

Kristus smrt přemohl a vstal z mrtvých. Svým učedníkům řekl, že odchází, aby nám připravil místo. A svatý Pavel říká: „Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.“ Pro náš život po smrti je zásadně důležité spojení s Kristem, přátelství s ním, spojení s ním tak důvěrné, že mu dáme v sobě velký prostor, že ho necháme v sobě žít a působit, že se s ním chceme sžít. Pak roste naše naděje na společenství s ním v radosti bez konce. A to stojí za to.

Pane arcibiskupe, jak jste se dozvěděl o svém jmenování arcibiskupem pražským? A jak jste na ně reagoval?

Jednoho dne mi v sekretariátu oznámili, že se ke mně nemohli dovolat z Říma a že mám na druhý den volat na dané číslo. Učinil jsem tak, a přepojili mě na pana kardinála – prefekta Kongregace pro biskupy. Ten se vyptával na řadu věcí a nakonec chtěl, abych mu poslal kopii dokumentu, kterým jsme kdysi uzavřeli jednu kauzu.

Za týden volal znovu a hned začal tím, že má tentokrát „něco horšího“: že mluvil s papežem Františkem, který by mě rád viděl v Praze. Namítl jsem, že za rok oslavím 75 let, a tudíž budu žádat o uvolnění do důchodu. Na to mi řekl, že on sám se pětasedmdesáti dožil už před třemi lety. Dal mi dva dny na modlitbu.

Příště jsem mu zopakoval námitku věku a ubývajících sil, ale dodal jsem, že pokud si to papež opravdu přeje, pak říkám „ano“, protože jsem si v modlitbě vzpomněl na těžkou chvíli při covidu, kdy jsem řekl Pánu, že jsem ochoten odejít do náruče jeho milosrdenství, ale taky se nezdráhám pro něj dál pracovat. I když mě nenapadlo, že by to mělo být v Praze. Prostě se opět ukázalo, že Bůh má smysl pro humor.

Za nějaký den mi pan kardinál volal znovu a oznámil datum, kdy budu jmenován.

Jak jste se po třiceti letech loučil se svou arcidiecézí v Olomouci?

Kdo se přednedávnem loučil s životem, nemá problém něco opustit. S kněžími i s věřícími jsem se rozloučil při slavnosti Výročí posvěcení katedrály v Olomouci. Bylo to moc milé a přátelské. Mnoha lidem budu navždy vděčný za skvělou spolupráci. Byla to krásná, byť náročná léta.

Před jakými úkoly jste v Praze stál?

Především bylo třeba se s novou diecézí seznámit. Přišel jsem sám a snažím se spolupracovat se všemi pracovníky, kteří tu jsou. Hledáním nových lidí a jejich zaškolováním by se ztratilo mnoho času. A já ho před sebou tolik nemám.

Novináři často psali o tom, že přicházíte do Prahy zklidnit situaci. Vnímal jste to také tak?

Jisté napětí tu bylo. Pan kardinál se nacházel v těžké situaci dlouho očekávaného odchodu. To bránilo potřebným změnám, výhledům a novým začátkům. Mé ustanovení jistě není nadlouho, ale snažím se naplno. Třeba z toho něco zůstane.

Jak hodnotíte svůj první rok na svatovojtěšském stolci?

Při nástupu jsem představil svou vizi biskupské služby: spolu se svými spolupracovníky a se všemi, kdo jsou ochotní se zapojit, být zahleděný do krásy církve jako Božího města, dívat se na Boží plány a realisticky hodnotit současný stav stavby církve na kousku staveniště, kterým je naše diecéze. Objevil jsem tu mnoho krásných věcí, ale taky úkolů.

Jsem vděčný všem, kteří žijí své křesťanství opravdově, takže Boží milost může skrze ně působit. Ačkoli se mnoho mluví o ekonomických otázkách, ty považuji za druhotné. Naší hlavní činností je duchovní služba.

Co považujete za svůj největší úspěch, a co se naopak nepodařilo?

Naslouchám a komunikujeme. To vidím jako základ. Na výsledky je brzy. Nechtějme sklízet, když teprve sázíme. Abych diecézi poznal, setkal jsem se s pastoračními radami farností podle jednotlivých vikariátů. Jsem rád, že i pro mnohé účastníky byla tato setkání obohacením. Někteří teprve poznali své sousedy, jiní žasli nad tím, že se u nás v diecézi děje tolik dobrého. Jednotlivé farnosti se od sebe velmi liší nejen velikostí a vnějšími podmínkami, ale i životaschopností společenství. V této oblasti se všichni máme co učit.