Velkopáteční homilie papežského kazatele: Plačme s oběťmi a za oběti našich hříchů

Papež František dnes ve Vatikánské bazilice vedl velkopáteční obřady, které zahajuje působivý moment prostrace před oltářem Konfese, kdy hlavní celebrant vleže uctívá vystavený kříž. Po krátkém tichu pak následuje vstupní modlitba Reminiscere: Rozpomeň se, Bože, na skutky svého slitování... Po zpěvu Janových pašijí pronesl kazatel papežského domu, kard. Raniero Cantalamessa, velkopáteční homilii, kterou přinášíme v plném znění:

Evangelista Jan v pašijovém vyprávění klade výjimečný důraz na Ježíšův rozhovor s Pilátem, na kterým se krátce zamyslíme, než budeme pokračovat v liturgii. Vše začíná Pilátovou otázkou: Ty jsi židovský král? (Jan 18,33). Ježíš chce Pilátovi naznačit, že tato otázka je závažnější, než by se domníval, avšak nabývá na významu jedině tehdy, kdy pouze neopakuje nařčení druhých lidí. Odpovídá tedy otázkou: Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mě jiní? Snaží se Piláta přivést k vyššímu pohledu a vypráví mu o svém království, které není z tohoto světa. Římský místodržitel z toho pochopí jediné: že se nejedná o politickou vládu. Pokud se mluví o náboženství, nemá v úmyslu vměšovat se do těchto záležitostí. Se špetkou ironie se proto dotazuje: Ty jsi tedy přece král? Ježíš odpověděl: Ano, já jsem král (Jan 18,37).

Tímto prohlášením se Ježíš vystavuje smrti, avšak namísto popření, které by jej zbavilo viny, je pronáší ještě důrazněji, čímž vychází najevo jeho vyšší původ: Přišel jsem na svět... Znamená to, že tajemně existoval již před svým pozemským životem, pochází z jiného světa a přišel, aby vydal svědectví pravdě. Jedná s Pilátem jako s duší, která potřebuje světlo a pravdu, nikoli jako se soudcem. Zajímá se o Pilátův lidský osud, nikoli o svůj vlastní. Svou výzvou k přijetí pravdy jej chce přimět k tomu, aby se pohroužil do sebe, hleděl na události jinýma očima, povýšil se nad chvilkový spor se Židy.

Římský místodržitel chápe tuto Ježíšovu výzvu, ale projevuje pochybovačnost a lhostejnost vůči tomuto druhu hloubání. Tajemství, které proniká Ježíšovými slovy, mu nahání strach, a proto raději hovor utíná. Pokrčí rameny, zamumlá „Co je to pravda?“ a odchází z vládní budovy.

Jak je tato evangelní stránka aktuální! Také dnes, stejně jako v minulosti, se člověk nepřestává ptát: Co je to pravda? Ale, stejně jako Pilán se roztržitě obrací zády vůči tomu, který prohlásil: „Přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě“ a „Já jsem pravda!“ (Jan 14,6). Sledoval jsem po internetu nesčetné debaty o vědě a náboženství, víře a ateismu. Zaujal mne jeden fakt: v dlouhých hodinách rozhovorů nikdy nezazní Ježíšovo jméno. A pokud se je věřící strana snad odváží jmenovat a poukázat na skutečnost Ježíšova zmrtvýchvstání, ihned nastává snaha o ukončení takového hovoru jako vymykajícího se danému tématu. Vše se děje etsi Christus non daretur, jako by na světě nikdy neexistoval muž, nazývaný Ježíš Kristus.

Co je pak výsledkem? Slovo Bůh se stává prázdnou nádobou, kterou každý může naplnit dle libosti. Právě z toho důvodu ovšem Bůh sám dbal na to, aby své jméno naplnil obsahem: Slovo se stalo tělem. Pravda se stala tělem! Odsud plyne úporná snaha o Ježíšovo vyřazení z rozhovorů o Bohu: odebírá totiž lidské pýše jakoukoli záminku k tomu, aby člověk rozhodoval o tom, co je Bůh!

Ach jistě: Ježíš Nazaretský!, zazní námitka. Vždyť někdo dokonce pochybuje o tom, že vůbec existoval! Známý anglický spisovatel minulého století, proslavený v širokém publiku jako autor románového a filmového cyklu Pán prstenů, John Ronald Tolkien, v jednom dopise svému synovi na tuto námitku odpovídá následovně:

»Je zapotřebí zarážející vůle k tomu, abychom nepředpokládali Ježíšovu existenci anebo nevěřili, že vyslovil slova, která jsou mu přikládána, protože je nemyslitelné, aby je vynalezla jakákoli jiná lidská bytost: „Dříve než byl Abrahám, já jsem“ (Jan 8,58) a „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,9)« (From the Letters of J.R.R. Tolkien, ed.  Humphrey Carpenter, with Christopher Tolkien, Houghton Mifflin 1981). 

Jedinou alternativou ke Kristově pravdě, dodával tento spisovatel, je možnost, že se jedná o případ dementní megalománie anebo gigantický podvod. Mohl by ale takový případ obstát ve dvaceti stoletích náruživé historicko-filozofické kritiky a vydat ovoce, které přinesl?

Dnes ještě překonáváme Pilátovu skepsi. Existují tací, podle kterých se otázka po pravdě vůbec nesmí klást, protože zkrátka pravda neexistuje! Vše je relativní, nic není jisté! Odlišné smýšlení je nepřípustná domýšlivost! Již neexistuje prostor velkých výkladů světa a reality, včetně těch o Bohu a Kristu.

Bratři a sestry ateisté, agnostici či hledající (pokud z vás někdo naslouchá), následující slova nepronesl nebohý kazatel, jako jsem já, ale někdo, koho mnozí z vás obdivují, píší o něm a možná se považují za jeho učedníky a pokračovatele: Søeren Kierkegaard, jímž začíná filozofický proud existencialismu. Říká:

»Hodně se mluví o lidské bídě a promrhaných životech. Svůj život ale promarní jen takový člověk, který si nikdy neuvědomil, proč nikdy neměl v nejhlubším smyslu dojem, že existuje Bůh a že právě on, se svým já, stojí před tímto Bohem« (Søeren Kierkegaard, La malattia mortale, II, in Opere, a cura di C. Fabro, Firenze 1972, str. 633).

Říká se, že ve světě vládne přílišná nespravedlnost a utrpení na to, aby se věřilo v Boha! To je pravda, ale pomysleme na absurditu a nesnesitelnost okolního zla bez víry v závěrečné vítězství pravdy a dobra. Ježíšovo zmrtvýchvstání, které za dva dny oslavíme, je příslibem a zárukou totoho triumfu, který nastane, protože už v něm začal.

Kdybych měl odvahu apoštola Pavla, také byl zvolal: Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! (2 Kor 5,20). Neplýtvejte životem, neopusťte tento svět jako Pilát vládní budovu s onou nezodpovězenou otázkou: Co je to pravda?. Je totiž příliš důležitá – jde o to, zda jsme žili pro něco, anebo marně.

Ježíšův rozhovor s Pilátem nám nicméně nabízí příležitost rovněž k jinému zamyšlení, které se tentokrát týká nás věřících a, nikoli lidí vně církve. Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali! (Jan 18,35). Lidé z církve, tví velekněží tě opustili, zdiskreditovali tvé jméno odpornými ničemnostmi. A my bychom v tebe ještě měli věřit? Také na tuto hrozivou výtku bych rád odpověděl slovy již zmíněného spisovatele, který píše synovi:

»Naše láska možná ochladne a naši vůli nahlodá přehlídka nedostatků, šílenosti a hříchů církve i jejích služebníků. Nevěřím však, že ten, kdo doopravdy uvěřil, opustí víru z těchto důvodů, tím méně ten, který trochu zná dějiny...To vše se nám hodí, protože tak odpoutáváme zrak sami od sebe a svých vin a hledáme obětního kozla...Myslím, že vnímám skandály stejně tak jako ty, či jakýkoli jiný křesťan. Ve svém životě jsem hodně trpěl kvůli nevzdělaným, unaveným, slabošským a někdy také zlým kněžím«.

Tento výsledek bylo možné očekávat. Začal už před Velikonocemi Jidášovou zradou, Petrovým zapřením, útěkem apoštolů...Máme snad plakat? Ano, radí Tolkien svému synovi, ale nad tím, co Ježíš musí snášet, nikoli sami nad sebou. Chtělo by se dodat: plačme s oběťmi a za oběti našich hříchů.

Závěr náleží všem, věřícím i nikoli. V tomto roce neslavíme Velikonoce za radostného zvuku zvonů, nýbrž za temného svistu bomb a pustošivých výbuchů, ke kterým dochází jen nedaleko od nás. Připomeňme si, co Ježíš jednoho dne odpověděl na krveprolití, způsobené Pilátem, a na pád věže v Siloe: Když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete (Lk 13,5). Jestliže nezkujete své meče v radlice, svá kopí ve vinařské nože (Iz 2,4) a nepřeměníte své raketové střely v domovy a továrny, všichni právě tak zahynete!

Nedávné události nám náhle připomněly, že uspořádání světa se může ze dne na den změnit, že vše pomíjí, stárne a vše – nejenom blažené mládí – jednou skončí. Existuje jediný způsob, jak se vymanit ze strhujícího proudu času: přejít k tomu, co nepomíjí, postavit se nohama na pevnou zem! Pascha znamená přechod: uskutečněme letos všichni pravý přechod, ctění otcové, bratři a sestry, přejděme k Tomu, který nepomíjí, a přejděme k němu srdcem dříve, než se k němu jednoho dne odebereme s tělem!

Přeložila Jana Gruberová