Vatikánská smlouva: Nejde o privilegia církve

Litoměřický biskup Stanislav Přibyl (dříve generální sekretář ČBK) a právník Jakub Kříž byli součástí expertní skupiny při vyjednávání smlouvy mezi Svatým stolcem a Českou republikou, která v těchto dnech směřuje do Sněmovny. Ptali jsme se na kontroverze, které smlouva v některých médiích vyvolává.

Proč je tzv. česko-vatikánská smlouva důležitá?

Stanislav Přibyl (SP): Je potřeba rozlišovat mezi Vatikánem a Svatým stolcem. Vatikán je malinký městský stát a bylo by docela kuriózní vyjednávat s ním mezistátní smlouvu. Ta, na kterou se ptáte – a o níž je řeč ve veřejném prostoru – je smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem, což je subjekt mezinárodního práva, který zastupuje 1,7 miliardy katolíků. 

Zájmem Svatého stolce je mít právně upravené vztahy s co nejvíce státy. A je-li to možné, s každým subjektem mezinárodního práva – a tyto vztahy posiluje právě mezistátními smlouvami. Zájem se projevuje i na straně České republiky, k tomuto kroku je tedy oboustranná vůle. Znamená to, že stávající stav, který je dobrý, ovšem formálně neošetřený, má být potvrzen mezistátní smlouvou. 

Jakub Kříž (JK): Zájem na této smlouvě je zcela pregnantně přítomen už v programovém prohlášení vlády. A Česká republika smlouvou stvrzuje přihlášení se k určitým principům a hodnotám, jako je například vztah státu a církví založený na garanci svobody náboženského vyznání.

Tedy zaručuje katolíkům náboženskou svobodu na mezinárodní úrovni?

JK: Mohlo by se zdát, že pouze katolíkům, protože stranou smlouvy je Svatý stolec a ten za jiné věřící mluvit nemůže. Ale účinky smlouvy dopadnou na všechny. Smlouva se Svatým stolcem rozvíjí na vyšší úrovni článek 15 a 16 naší Listiny základních práv a svobod, které náboženskou svobodu zaručují. V důsledku tzv. paritního (stejného – pozn. red.) přístupu k církvím a náboženským společnostem dopadnou důsledky té smlouvy na všechny občany.

Vysvětlete jak. Co je paritní přístup?

JK: Náš stát se neváže na žádné náboženství a neupřednostňuje žádnou církev před jinou, což zmiňuje nejen naše ústava, ale také preambule této smlouvy. Takže když tento dokument zaručuje práva explicitně katolíkům, vyplývá z této parity, že v obdobném rozsahu stát garantuje práva také ostatním občanům – příslušníkům jiných církví a náboženství.

Největší pozornost poutá nejspíš zpovědní tajemství – říká se, že jde o jeho rozšíření na pastorační pracovníky.

SP: Naše právní prostředí dobře zná pojem duchovní, nezná ho však kanonické právo. To zná pojmy klerik (vysvěcený služebník) a laik (křesťan bez jáhenského, kněžského či biskupského svěcení). Pojem pastorační pracovník je pokusem o oboustranně věcně srozumitelné vyjádření obsahu slova „duchovní“ obsaženého v českém právním řádu. Je to tedy někdo, kdo je církví ustanovený a jejím jménem vykonává službu. Pokud jde o kněze, který zpovídá, mluví se o zpovědním tajemství. Pokud nejde o kněze nebo to není striktně při zpovědi, jde o „tajemství obdobné zpovědnímu“. Oba druhy tajemství jsou přítomny už ve stávajícím právním řádu. 

Ve smlouvě je výslovně napsáno, že toto tajemství se uznává „za podmínek daných právním řádem České republiky“. V podstatě se jedná o popis stávající praxe. Ve smyslu zmíněného principu parity to platí pro všechny církve – některé totiž nemají svěcené služebníky a neznají institut zpovědního tajemství tak jako katolická církev. Přesto požívají ochrany důvěrnosti.

Mohl byste ještě srozumitelněji říct, o kterých konkrétních případech pastoračního pracovníka se tu bavíme?

SP: Zůstaňme doma v katolické církvi. Máme například trvalé jáhny, a protože nejsou kněžími, nemohou zpovídat a udělovat rozhřešení. Přesto důvěrnost jejich komunikace chrání právně garantovaná mlčenlivost. Pak tu máme celou řadu služeb kaplanů na ekumenickém základě ve veřejné sféře: vojenští, nemocniční či vězeňští kaplani. V této kategoriální pastoraci jsou z pověření své církve, někteří bez svěcení a z hlediska katolické církve vlastně laici. A pro jejich působení je potřeba prostoru důvěrnosti, intimity. Pracují s nitrem člověka v mezních situacích. 

JK: V případě nemocničních kaplanů máme v současné době smlouvu mezi Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví (ERC) a Ministerstvem zdravotnictví ČR o duchovní péči ve zdravotnictví. Tato smlouva zřizuje pozici kaplanů a už pět let obsahuje ustanovení, že kaplan má povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech a informacích, jež mají osobní, důvěrný či služební charakter. Vojenští duchovní taky nemusí být kněží a je tu rovněž dohoda mezi Ministerstvem obrany, ČBK a ERC, která jejich mlčenlivost uznává. Totéž mají garantováno pověřené osoby fungující ve vězeňství, jimž také říkáme vězeňští kaplani. Dohoda s vězeňskou službou uznává, že mají zachovávat v tajnosti důvěrně sdělené skutečnosti. Smlouva se Svatým stolcem zkrátka na to vše odkazuje.

Vy jste právník, advokát. Zkuste to nějak srovnat – i vám garantuje náš právní řád jistou formu ochrany důvěrnosti vašich klientů?

JK: Tou otázkou jste vystihl podstatu této mlčenlivosti. Tu nám právo nedává na ochranu advokáta, nýbrž klienta. V případě duchovního je záštitou člověka, jemuž právě slouží. Běží-li teď v médiích jakýsi až dezinformační narativ, že se rozšiřuje zpovědní tajemství, je založen na nepochopení. Když se podíváme do současné právní úpravy, která platí již dvacet let, v zákoně o církvích se hovoří o tom, že se uznává zpovědní tajemství a jemu obdobné tajemství – a je navázané na církvemi pověřené osoby.

Nejde tedy o to, aby si katolická církev v Česku kryla záda před státem?

SP: Naprosto ne. Smlouvu vyjednával Svatý stolec a Česká republika. Jedná se o mezinárodní smlouvu a ty jsou typické a specifické tím, že se v nich potkávají dva různé právní řády. A ty nemívají jenom odlišná vnitřní pravidla, nýbrž také odlišné termíny. V této smlouvě se tedy potkávají dva světy. Každý mluví jiným jazykem a hledá se vlastně společný jazyk, který musí scelit jinakosti. Smlouva má především lidskoprávní akcenty. Její dikce zní: věřící má právo, nikoli církev má právo. Je napsaná ve prospěch člověka jako klienta duchovní péče, nikoli ve prospěch církve jako instituce. Čili nevzniká například proto, aby se chránili pastorační pracovníci, kteří se dozvědí o nějaké nekalosti.

A něco zametli pod koberec.

SP: Motu proprio (papežský dokument) Vos estis lux mundi (Vy jste světlo světa) papeže Františka dokonce zavedl oznamovací povinnost u sexuálního zneužívání. Papež, který je zástupcem Svatého stolce a jehož pečeť je na tomto již podepsaném dokumentu, přeci nebude uzavírat smlouvu, kterou by popíral principy, jež od nás požaduje naplňovat.

Optám se ústy pochybovačů: On s tím vším zpovědním tajemstvím a pastoračními pracovníky stát takhle souhlasil?

SP: Při vší úctě mi přijde myšlenka, že by s tím jedna ze stran nesouhlasila, jako naprosto absurdní. Uzavření smlouvy předcházelo vyjednávání celých skupin expertů. Pak to podepsal premiér jako zástupce státu, prošlo to hlasováním ve vládě a připravuje se ratifikace parlamentem. Rád bych také v této souvislosti zmínil jednoznačnou podporu Ekumenické rady církví a Federace židovských obcí.

JK: Trvám na tom, že v té smlouvě není nic, co už by nebylo v našem zákonodárství. Takže se vším už stát souhlasí ne rok, ale třeba 35 let, s dalším dvacet let. Za námitkami se podle mého soudu skrývá v podstatě spíš nechuť k uzavření této smlouvy s církví.

Zdroj: Katolický týdeník