Vatikánská muzea představila diáře svého někdejšího ředitele (nejen) z období šoa

Vatikán. Vatikánská muzea uchovávají asi čtyřicet sešitů, do nichž si Bartolomeo Nogara, ředitel této instituce v letech 1920-1954, zapisoval své myšlenky a každodenní setkání. „Naším úkolem je o ně pečovat a co nejlépe je využít,“ říká vedoucí historického muzejního archivu. Italský diplomat Osio připomíná, že tyto dokumenty potvrzují snahy Svatého stolce o záchranu intelektuálů pronásledovaných po nástupu nacismu.

Vatikánská muzea poprvé představila veřejnosti 41 zápisníků Bartolomea Nogary. Tento uznávaný ředitel Vatikánských muzeí, který je vedl od roku 1920 až do své smrti v roce 1954 si do kapesních sešitů zaznamenával svou denní agendu, ale také osobní poznámky a úvahy. „Vždycky je nosil s sebou,“ vysvětluje Marta Bezziniová, vedoucí oddělení Historického archivu Vatikánských muzeí, který v roce 2018 obdržel tyto diáře darem od Nogarových dědiců.

Změny v muzeích

Nogarovy zápisky nabízejí cenný pohled na cestu obnovy, kterou ve zmíněných desetiletích prošla muzea Svatého stolce, a to nejen po administrativní stránce, ale také z hlediska konzervace, katalogizace a restaurování artefaktů. „Stručné poznámky na stránkách těchto sešitků se týkají tří pontifikátů: Benedikta XV., Pia XI. a Pia XII.,“ popisuje Marta Bezziniová. „Nogara v nich dokonce rozděloval ranní agendu od odpoledních schůzek.“ Velvyslanec Bernardino Osio, člen rodiny Nogarových, upozorňuje ještě na jiný aspekt: „V těchto zápisnících jsou také zaznamenány schůzky s lidmi, kteří žádali o přijetí na místa kustodů muzejních sbírek. Tyto kontakty se zintenzivnily během druhé světové války, i když ve skutečnosti začaly již ve 30. letech po vyhlášení prvních rasových zákonů, jimiž v roce 1933 nacistické Německo nařizovalo propuštění neárijských úředníků.

Příběh Hermine Speierové

V této souvislosti byla v roce 1934 ve Vatikánu zaměstnána jedna z prvních žen, Hermine Speierová, která byla jako Židovka propuštěna z Německého archeologického ústavu v Římě, kde předtím pracovala. Diplomat Osio poukazuje na to, že tato vědecká pracovnice „do Vatikánských muzeí přišla se souhlasem Pia XI. jako kurátorka fototéky, přičemž tuto funkci zastávala až do svého odchodu do důchodu v 50. letech. Po osvobození Itálie konvertovala ke katolicismu.“ Jak potvrzuje ředitelka muzejního Historického archivu, pokračuje katalogizace Nogarových deníků. „Je to proces, který probíhá v chronologickém pořadí: čteme a přepisujeme, snažíme se identifikovat osoby, o nichž se na stránkách po celá ta léta píše, a nejdůležitější události zaznamenané na těchto stránkách za všechny ty roky. Pozornost se samozřejmě nezaměřuje pouze na dva roky nacistické okupace, 1943-1944.“

List profesora Bartolomea Nogary apelující na osvobození Ludwiga Pollaka

Snahy o záchranu Židů

„Ačkoli,“ jak podotýká Bernardino Osio, „Nogara se během nacistické okupace Říma různými způsoby zasahoval za záchranu pronásledovaných židovských učenců a intelektuálů. Bohužel však jeho kontakty s německým velvyslancem Ernstem von Weizsäckerem nestačily na to, aby zachránil antikváře Ludwiga Pollaka, ani akademika Maria Segreho, znalce v oblasti epigrafie, o něhož se zajímal osobně mons. Montini ze státního sekretariátu. Oba tito muži skončili v Auschwitz.

V ostatních případech byl výsledek naštěstí jiný. Mnozí Židé, dodává Osio, byli zapsáni do čestné stráže, tzv. Palatinské gardy, která v onom období dosáhla půldruhého tisíce členů oproti třem či čtyřem stům, kteří ji tvořili v předchozích letech. V Nogarových spisech se objevuje řada epizod: někdejší ředitel Vatikánských muzeí kupříkladu vzpomíná na bomby, které dopadly na Vatikán v zimě 1943, a na strach, že nacisté unesou papeže a odvezou ho do Německa. „Informace anglo-amerických zpravodajských služeb tehdy přiměly mons. Montiniho, aby v noci navštívil ředitele Vatikánských muzeí a spolu s ním se – s baterkou v ruce – vydal hledat bezpečné místo v muzejních prostorách, kam by bylo možné ukrýt papež Pia XII.,“ dosvědčují diáře Bartolomea Nogary.

(jag)