Vánoční pohled do betléma má kouzelnou atmosféru. I když se různá zobrazení v mnohém liší, jedno mají společné.
Středem celé scenérie je vždy malé dítě. Všichni ostatní jsou méně důležití, nejen dospělí rodiče nebo vyparádění králové s bohatými dary, i sami zpívající andělé. To malé dítě je ze všech nejchudší, nemá nic, jen plenky, a přece je důležitější než všichni. Každému se líbí ta tichá harmonie a pohoda svaté noci. Nejeden z nás si ji spojuje s dětskou představou rodinné idylky.
Ta ideální atmosféra však není pohádková. Podobnou je možné zakusit v mnoha rodinách, v nichž vládne láska a pokora. Promiňte laskavě, ale láskou nemyslím sladký pocit a pokoru si nepředstavuji jako ušlápnutost nebo podceňování sebe sama. Právě v betlémě vidím krásnou lásku tolika lidí, kteří nemyslí na sebe, ale jsou uchváceni malým dítětem, k němuž spěchají a s nímž se dělí o svůj majetek. Nehledají sebe, ale dobro toho Novorozeného. Jejich pokora se nevymlouvá na chudobu, ale dává z mála; neschovává se za nedostatek talentů, ale zpívá z radosti a pro radost.
Ten pohled nabízí důležité poučení. Ne, žádné školské poučky. On přitahuje a probouzí touhu k následování, protože vyzařuje lásku. A láska napodobuje a připodobňuje se. Jen nespěchejte a sami najdete nové zalíbení v podobném postoji. Tomu děťátku dělají malíři či sochaři často starší hlavičku, aby vyjádřili jeho věčnou moudrost a božskou moc, ale všechny údy má tak slabé, abychom vnímali pokoření všemohoucího Boha, který se pro nás stal slabým člověkem. Slovo se stalo tělem. Opustilo slávu nebe a vzalo na sebe náš osud. Přišlo nás vykoupit z otroctví hříchu a nabídnout nebeské dědictví. Bůh se stává člověkem, aby mě učinil bohem. Ne, nemohu dál. Naplňuje mě úžas. Musím mlčet. Ale to mlčení je tak šťastné!
Té idylce se může blížit každá rodina, v níž vládne láska, kde nejsou lidé slepí a dovedou vidět ty druhé, vidět jejich kvality a žasnout. Bez obdivu nedokážeme milovat, protože to, co v našich očích nemá cenu, nevzbuzuje zalíbení, neprobouzí lásku. Bez obdivu necítíme vděčnost a cítíme se chudí, někdy nespokojení a ukřivdění, nebo se dokonce necháme sžírat závistí kvůli těm, kteří mají něco navíc. Cesta ke štěstí je však jednoduchá: umět vidět a žasnout, nebát se děkovat, mnoho děkovat.
Nejraději vzpomínám na lidi, kteří vyzařovali štěstí a radost, protože dovedli být spokojení s tím, co měli. Myslím na paní, která mnoho neměla. Když se jiní chlubili a snad se snažili v ní probudit závist, smála se a ř íkala: „Jsem sice chudá, ale ne hloupá. Přece si nebudu kazit radost závistí. Já se raduji s druhými z toho, co mají oni, a tak jsem bohatší o radost.“
Betlémská pokora umí tiše naslouchat. Krásnou atmosféru dovedou dělat v rodinách ti, kteří umí naslouchat, kteří naslouchají trpělivě, neskáčou do řeči a nechají domluvit. Nepřipravují si svou odpověď, dokud druhý mluví. I když mají jiný názor, snaží se pochopit postoj druhého nebo v něm hledat aspoň zrnka pravdy. Ten druhý se pak cítí milovaný, a proto se neježí, snadněji se disponuje k naslouchání.
Obdiv probouzí úctu, která chrání lásku. Bez úcty je láska ohrožená. Mnoho záleží na úhlu pohledu. Člověk namyšlený, který se dívá na druhé spatra, který si myslí, že ti druzí mu nesahají ani po kolena, si bude těžko druhých vážit. Zato pokorný pohled lásky umí hodnoty druhého objevit. Kdo dovede vidět očima víry, ten ví, že všichni v rodině byli stvořeni k obrazu Božímu, už od křtu jsou chrámem Ducha Svatého, a ví, že jak se chová k druhým, tak se chová k Bohu. Úcta dělá naše vztahy ušlechtilými a vede nás k takovému ovládání, že nezraňujeme, neurážíme, nemluvíme o chybách jiných.
Pořídit si domů betlém a najít zalíbení v pohledu na něj může být pro každou rodinu velkým přínosem, protože může inspirovat a přispět k jejímu zrání, až k proměně ve svatou rodinu, moderní svatou rodinu, která žije krásnými vztahy a zakouší přítomnost Ježíše uprostřed nás. Je pak světlem pro okolí a nadějí pro další generace.