Válka a povinnost o ní mluvit

Úloha informací tváří v tvář konfliktu na Ukrajině. Význam práce novinářů z ukrajinského území, kteří vyprávějí o utrpení obyvatel a odvaze těch, kteří se nechtějí vzdát.

"První obětí války je pravda". Aischylos to řekl před dvěma tisíci pěti sty lety a od té doby to lze zopakovat pro každou válku. Válka na Ukrajině není výjimkou. První obětí je pravda o jednotlivci, o společenstvích, o mírovém soužití, které bylo zabito ve jménu zájmů, zastřených historickým a identitárním ospravedlněním, jež čas dříve či později odhalí svým neúprosným soudem. Mezitím však umírají lidé, trpí nevinní a šíří se teror.

V této tragické situaci v srdci Evropy, stejně jako v mnoha válkách, které jsou brzy zapomenuty, protože se odehrávají v oblastech považovaných za "nepodstatné" pro geopolitické uspořádání, hrají informace zásadní roli, jak bylo nápadně připomenuto v loňském roce udělením Nobelovy ceny míru dvěma novinářům, kteří se angažovali v hledání pravdy v dramaticky obtížných podmínkách. Válka a její hrůzy pro zbytek lidstva jaksi "neexistují", pokud není nikdo, kdo by o nich vyprávěl.

Musíme být proto vděčni těm novinářům, kteří nás v těchto dnech i s nasazením vlastního života informují z ukrajinského území především o utrpení obyvatelstva a dávají tak hlas těm, kteří by jinak nemohli ukázat světu svou bolest, své zoufalství nad válkou, která je stejně nesmyslná jako krutá ve svých důsledcích. "Je nezbytné," zdůraznila EBU, organizace sdružující evropské veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice, "aby novináři mohli i nadále svobodně a bezpečně pracovat a bez překážek informovat . Podpora svobody sdělovacích prostředků musí být prioritou, a to nikoli navzdory těmto obtížným okolnostem, ale právě kvůli nim."

Není neobvyklé, že reportéři v konfliktních oblastech jsou dojati tím, co vidí, co slyší, a že se o tyto emoce podělí ve svých reportážích, ve svých článcích. To nijak nesnižuje kvalitu jejich práce. Zdaleka ne. Je to empatie těch, kteří vykonávají profesi, která vyžaduje objektivitu a určitý "odstup", ale nemohou, ba dokonce nesmějí zůstat lhostejní k utrpení a příběhům lidí. Papež František opakovaně uznal tuto úlohu, toto "poslání" - jak ho definoval – novinářů, zejména těch, kteří opravdu "prošlapávají podrážky svých bot", aby se setkávali s lidmi tam, kde jsou, a s tím, jak žijí. Někdy je tato mise může stát život. Stejně jako se to stalo Anně Politkovské, která byla zavražděna za to, že informovala o hrůzách jiné války, té v Čečensku. Od této vraždy uplynulo patnáct let. Ale její duch nebyl zabit, duch, který ji přiměl říkat (a dosvědčovat svým dílem), že "úkolem lékaře je léčit pacienty, úkolem novináře je psát, co vidí".