V Ostravě-Vítkovicích bude sloužena mše svatá ke cti bl. Marie Antoníny Kratochvílové

V neděli 16. června v 9.00 bude v Ostravě-Vítkovicích sloužena mše svatá ke cti bl. Marie Antoníny Kratochvílové. Stane se tak u příležitosti 25 let od beatifikace.

Kým byla tato žena?

Pocházela ze smíšeného manželství, otec Jan byl Čech, matka Johana Polka. Roku 1879 se manželé odstěhovali do Vítkovic, kde měl otec zajištěnou práci slévače v místních železárnách. Tady se jim 21. srpna 1881 narodila dcerka Marie Anna. Jenže otec brzy zemřel a vdově se čtyřmi dětmi nezbývalo než Vítkovice opustit a děti svěřit do péče Chudým školským sestrám naší Paní v Bílsku (Bielsko-Biala, které bylo součástí Rakouska-Uherska a až po 1. světové válce připadlo Polsku).

Sirotčinec vedený sestrami nebyl žádným domem hrůzy, jak to známe z různých filmů či knih typu Oliver Twist. Však také Marie Anna později vzpomínala, že její dětství bylo šťastné. Sestry formovaly její dětskou dušičku tak, že se v ní zrodila nebývalá schopnost soucítit s druhými, pomáhat jim, obětovat se za ně a stavět sebe samu až někam do pozadí. Chránit druhé bylo pro ni samozřejmé, stejně jako pečovat o ně.

A tak není divu, že chtěla být jednou z nich, jednou z Chudých sester naší Paní. K tomu bylo zapotřebí studovat, Marie Anna tudíž odjela do Bílé Vody, aby zde v učitelském ústavu kongregace splnila své předsevzetí. Ve svých 25 letech složila zdárně zkoušku dospělosti a začala učit na karvinské měšťance. Po třech letech vstoupila do noviciátu jako Marie Antonína. Rok na to už skládala řeholní sliby, načež se přestěhovala do Karviné, kde zase učila malé školáčky.

Roku 1917 odešla učit na školu své kongregace ve Lvově, roku 1925 pro změnu prošla fortnou kláštera v Tlumači, kde se stala představenou a správkyní nově zřizovaného internátu. Roku 1932 opět změnila adresu, resp. oprášila tu lvovskou, kde dostala na starost kandidátky. Všechny tyto štace spojovalo jedno – blahodárné působení této sestry, jež na všechny působila svou laskavostí, vnitřní radostí a klidem, které nemají původ v tomto světě, obětavostí a láskou k lidem a hlavně k Bohu. K tomu se družilo umění jednat s lidmi, umění učit a vychovávat, v neposlední řadě pak organizovat. Kandidátky řeholního hábitu chudých sester si ji nemohly vynachválit.

A proč byla taková? Sama to ozřejmovala takto: „Nelze snad dosáhnout většího štěstí zde na zemi než to, které prožívám za zdmi kláštera. Jen kdyby lidé viděli, kolik štěstí a radosti je v klášteře!“ Jen šťastná může činit šťastné ostatní…"

Potom přichází rok 1939 a s ním další stěhování s. Marie Antoníny. Tentokrát bylo dáno dobovými událostmi. Polsko bylo napadeno ze dvou stran, a ačkoliv Poláci bránili Lvov jako lvi, nakonec kapitulovali. Marie Antonína se stala představenou v Mikuličíně, klášteře sloužícím jako útočiště poražených polských důstojníků. Na Vánoce 1939 však Sověti sestrám klášter zabrali a ponechali jim jen jeden pokojík. Aby nezemřely hladem, musely sestry začít tvrdě pracovat u jednoho sedláka a v prádelně místního špitálu. Ale bylo hůř.

V roce 1941 napadli tehdejší SSSR Němci. Polskem a Ukrajinou se přehnali jako vítr a vzali s sebou i kláštery, mezi nimi i ten mikuličinský. Sestry v čele se svou představenou byly zatčeny a uvězněny ve Stanislavově. Obvinění? Podpora polských důstojníků a zasílání jim balíčků na Sibiř. O to, že nebyly hned popraveny, se zasloužil jeden důstojník SS, jenž se za ně přimluvil. Tři měsíce ale byly pomocí krutého mučení vyslýchány. Nejvíc a nejbrutálněji právě Marie Antonína. V malé cele, kde si mohlo najednou lehnout jen šest žen, se jich tísnilo třicet. Do toho bití, hlad, ponižování. Marie Antonína však neklesala na mysli a utrpení snášela v tichosti, přičemž se celou silou upnula na trpícího Krista. Modlila se za pronásledované i za pronásledovatele, kterým opravdu ze srdce odpouštěla. Stala se jakousi matkou svých spoluvězeňkyň, oporou a útěchou. Modlila se s nimi a za ně, posilovala ty, co měly být popraveny, dávala jim část svého přídělu. Když se hlasitě zastala jedné sestry – Židovky, byla surově zmlácena dřevěnou holí. Když se jí spoluvězeňkyně ptaly, nač myslela, když dostávala ránu za ranou, odpověděla: „Odpouštěla jsem jim a modlila se za ně.“

27. září 1942 byly sestry nakonec propuštěny. Marie Antonína však byla bitím a především tyfem tak zesláblá a zubožená, že ji sestry musely vynést, sama jít prostě nemohla. V bezvědomí byla umístěna ve stanislavovské nemocnici, kde se při pohledu na ni nechal primář slyšet: „Je to mučednice. Musela strašně moc zkusit, museli s ní hodně špatně zacházet. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych ji zachránil. Ale v lidských silách to není.“

Šest dní trvala její agónie, až 2. října  Bůh její utrpení ukončil. Poslední slova vyřčená na této zemi, jež zazněla z jejích úst, byla slova Otčenáše. Sestra Marie Antonína zemřela jako mučednice, zemřela následkem úplného vyčerpání, bití, trýznění, které zakusila kvůli svému vyznání a postoji ve vězení.

Spolu se 107 umučenými pro víru a křesťanský způsob života, kteří zahynuli během 2. světové války, byla prohlášena Janem Pavlem II. za blahoslavenou ve Varšavě 13. června 1999. Na její počest byl pojmenován Dětský domov v Řepišti a v letech 2000–2005 nesla vítkovická nemocnice jméno Vítkovická nemocnice Blahoslavené Marie Antoníny.