Žádná válka není lokální záležitostí, pro křesťany je to vždy globální prohra. Naším úkolem je zasévat mír, počínaje rodinou – takto komentuje tokijský představený Papežských misijních děl každoroční iniciativu japonské církve, desetidenní modlitbu za mír, která končí 15. srpna. „Mír vyžaduje osobní a kolektivní úsilí a zničení této snahy může být otázkou okamžiku“, říká otec Lembo.
„Mír je možný, mír je povinnost“. Toto poselství, opakující slova papeže Františka, napsal japonské církvi tokijský arcibiskup mons. Tarsicius Isao Kikuči u příležitosti každoročních Deseti dní modliteb za mír, které se konají od 6. srpna, kdy došlo k atomovému výbuchu v Hirošimě, do 15. srpna, kdy Japonsko kapitulovalo před spojeneckými mocnostmi. Do této ekumenické iniciativy se zapojili všichni křesťané v Japonsku, kteří byli vyzváni, aby se sjednotili a jedním hlasem prosili o dar míru. „Jsou to velmi důležité dny pro katolickou církev a občanskou společnost, v níž je katolická církev zasazena jako setba“, komentuje slova tokijského arcibiskupa představený Papežských misijních děl v Japonsku, otec Andrea Lembo.
Tokijský arcibiskup ve svém poselství dále hovoří o „pošlapaném a zanedbaném“ míru v letošním roce, v němž nepanovala harmonie, ale konfrontace, nepřevládla solidarita, ale vyřazování a násilí. Biskup Kikuči považuje invazi na Ukrajinu za násilný čin, velkou hrozbu, která „ignoruje přání tolika lidí, usilujících o mír“. Pokud „se v životě navzájem podporujeme“, uvažuje arcibiskup v textu, nemůže dojít k válce, ale když násilí bere lidské životy, není snadné mluvit o soucitu a hlas „strachu a hněvu“ sílí. Arcibiskup Kikuči proto opakuje papežovu naléhavou výzvu z letošního poselství Urbi ed Orbi: „Prosím, nezvykejme si na válku. Prosme všichni o mír z našich balkonů i na ulicích! Mír! Ať vůdci národů naslouchají volání lidu po míru“. A poté vyzývá: „Pozvedněme své hlasy a jednejme, abychom hlásali solidaritu, která vytváří mír“.
Právě z těchto slov vychází otec Andrea Lembo, který s námi hovoří o konkrétním kontextu letošní modlitební iniciativy zaměřené na tři obtížné situace: Myanmar, protože, jak vysvětluje, „církev v Japonsku, a především tokijská diecéze, je s církví v Myanmaru spojena jako sesterská církev, a to, co se tam děje, silně rezonuje v našich křesťanských společenstvích. Dále je tu válka mezi Ruskem a Ukrajinou, která, jak říká, „rozrušila i tuto část světa“, a nakonec krize „těchto dnů mezi Čínou a Tchaj-wanem“.
Je špatné si na války zvykat a je špatné považovat války za něco lokálního, opakuje otec Lembo: „Představa, že mnoho válek je vnímáno z ekonomického, finančního hlediska a z hlediska světového řádu, není způsob, jakým křesťané uvažují. Každá válka se dotýká životů lidí, rodin, a každý člověk, který zemře, je smrtí lidstva, každý ztracený život je ztrátou pro celé lidstvo. To je základní rozměr, v němž je třeba stát, žít a myslet“.
To, co se nedávno stalo na Tchaj-wanu, ukazuje, jak silně může jediná jiskra narušit dlouho budovanou rovnováhu „Utváření míru“, soudí otec Lembo, „vyžaduje čas, společné úsilí, cestu růstu, rozlišování a vůli mnoha lidí“, bohužel „zničení této cesty je otázkou okamžiku“.
Pak se jeho pohled upírá na Japonsko, které prožívá „okamžik velké nejistoty“. Misionář z Bergama připomíná červencový atentát na bývalého premiéra Šinzóa Abeho a následné geopolitické napětí. „Máme zde dědictví, které z historických důvodů mizí, a lidé si to uvědomují a ptají se, jaký svět zůstane mladým lidem. To je hlavní otázka dneška. Japonsko právě zažilo vzpomínkové akce na 6. a 9. srpna a lidé se ptali a ptají, zda jde o oživování minulosti, nebo o zpochybňování přítomnosti s cílem zahájit konkrétní činnost, protože se to jeví tak, že směřujeme ke světu, který se rovná minulosti, světu druhé světové války“.
Je tedy mír trvale v ohrožení? Ve skutečnosti“, uvažuje otec Lembo, „nemluvíme o ohrožené, nýbrž špatně vystavěné rovnováze. Proto musíme více pracovat na osobní, rodinné, společenské a církevní frontě, aby se tato rovnováha stala jistotou. Jako křesťané máme do světa zasít setbu míru, jednat pro mír: vzpomínkové akce získají smysl jen tehdy, budeme-li pracovat na tom, aby mír začal u každého z nás“.