Úvod apoštolského listu Desiderio desideravi o liturgii

Papež František včera vydal apoštolský list Desiderio desideravi pojednávající o hodnotě a smyslu liturgie. Nabízíme vám nyní pracovní překlad patnácti odstavců z úvodu tohoto listu, Po úvodním pozdravení a konstatování, že se obrací na všechny věřící, představuje Svatý otec tento list jako zdroj několika podnětů k meditaci nad krásou a pravdou křesťanské liturgie. Pokračujeme slovy listu samotného:

Fotogalerie

3

Úvodní paragrafy apoštolského listu "Desiderio desideravi" v českém pracovním překladu:

2. „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět." (Lk 22,15). Ježíšova slova, jimiž začíná vyprávění o Poslední večeři, jsou světlem, díky němuž máme úžasnou možnost vnímat hloubku lásky osob Nejsvětější Trojice k nám.

3. Petr a Jan byli posláni, aby přichystali pokrm pro Paschu (velikonoční večeři, pozn. red.), ale při bližším pohledu je celé stvoření, celé dějiny - které se konečně ukázaly jako dějiny spásy - velkou přípravou na tuto večeři. Petr a ostatní jsou u onoho stolu, nevědomí, a přece nezbytní: každý dar, má-li být takový, musí mít někoho, kdo je ochoten ho přijmout. V tomto případě je nepoměr mezi nesmírností daru a nepatrností obdarovaného nekonečný a nemůže nás nepřekvapit. Nicméně - z milosti Páně - je tento dar svěřen apoštolům, aby se dostal ke každému člověku.

4. Při této večeři si nikdo nezasloužil místo, všichni byli pozváni, nebo spíše přitaženi Ježíšovou horoucí touhou jíst s nimi tuto Paschu: On ví, že je Beránkem této Paschy, On ví, že je Paschou. To je naprostá novost této večeře, jediná skutečná novost v dějinách, která činí tuto večeři jedinečnou a z tohoto důvodu "poslední", neopakovatelnou. Jeho nekonečná touha obnovit společenství s námi, které bylo a zůstává jeho původním záměrem, však nebude naplněna, dokud každý člověk ze všech kmenů, jazyků, národů a zemí (Zj 5,9) nebude jíst jeho Tělo a pít jeho Krev: proto bude až do jeho návratu tato večeře zpřítomňována při slavení eucharistie.

5. Svět to ještě neví, ale všichni jsou pozváni na Beránkovu svatební hostinu (Zj 19,9). Vše, co je k tomu zapotřebí, je svatební roucho víry, které pochází z naslouchání jeho slovu (srov. Řím 10,17): církev jej šije na míru z bělostné látky vyprané v Beránkově krvi (srov. Zj 7,14). Neměli bychom si ani na chvíli oddechnout, když víme, že ne každý ještě pozvání k večeři přijal nebo že jiní na něj zapomněli či ho ztratili na spletitých cestách lidského života. Proto jsem řekl: "Sním o misijním rozhodnutí, které bude schopné všechno proměnit, aby se zvyklosti, styly, harmonogramy, slovník i všechny církevní struktury staly přiměřenou cestou k evangelizaci současného světa spíše než k sebeprezentaci." (Evangelii gaudium, č. 27): aby všichni mohli zasednout k večeři obětovaného Beránka a žít z Něj.

6. Před naší odpovědí na jeho pozvání - mnohem dříve - je tu jeho touha po nás: možná si to neuvědomujeme, ale pokaždé, když jdeme na mši svatou, je hlavním důvodem to, že nás přitahuje jeho touha po nás. Naší možnou odpovědí, nejnáročnější askezí, je jako vždy odevzdat se jeho lásce, nechat se k němu přitahovat. Je jisté, že při slavení poslední večeře toužil po každém našem přijímání Kristova Těla a Krve.

7. Podstatou rozlámaného chleba je Ježíšův kříž, jeho oběť v láskyplné poslušnosti Otci. Kdybychom neměli Poslední večeři, neboli rituální anticipaci jeho smrti, nemohli bychom pochopit, jak může být vykonání jeho odsouzení k smrti pro Otce dokonalým a příjímaným aktem úcty, jediným pravým aktem uctívání. O několik hodin později apoštolové mohli na Ježíšově kříži vidět, kdyby unesli jeho tíhu, co znamená "obětované tělo", "prolitá krev": a to si připomínáme při každé eucharistii. Když se vrací vzkříšený z mrtvých, aby lámal chléb učedníkům z Emauz a svým učedníkům, kteří se vrátili k rybám - a ne k lidem - na Galilejském jezeře, toto gesto jim otevírá oči, uzdravuje je ze slepoty způsobené hrůzou kříže a činí je schopnými "vidět" Vzkříšeného, věřit ve Vzkříšení.

8. Kdybychom po Letnicích přijeli do Jeruzaléma a pocítili touhu nejen získat informace o Ježíši Nazaretském, ale také se s ním znovu setkat, nezbylo by nám nic jiného než vyhledat jeho lid, abychom slyšeli jeho slova a viděli jeho činy, živější než kdy jindy. Neměli bychom jinou možnost opravdového setkání s Ním než v onom slavícím společenství. Proto si církev vždy cenila jako svého nejcennějšího pokladu Pánova příkazu: "To konejte na mou památku".

9. Církev si od počátku uvědomovala, že se nejedná o inscenaci, a to ani posvátnou, Večeře Páně: nemělo by to smysl a nikoho by nemohlo napadnout "inscenovat" - tím spíše pod dohledem Marie, Matky Páně - tento vznešený okamžik Mistrova života. Od samého počátku církev osvícená Duchem svatým chápala, že to, co je na Ježíši viditelné, co lze vidět očima a čeho se lze dotknout rukama, jeho slova a gesta, konkrétnost vtěleného Slova, všechno z něho se předává při slavení svátostí [Srv. Leo Magnus, Sermo LXXIV: De ascensione Domini II,1: «quod [...] Redemptoris nostri conspicuum fuit, in sacramenta transivit».].

Liturgie: místo setkání s Kristem

10. V tom spočívá celá působivá krása liturgie. Kdyby pro nás Zmrtvýchvstání bylo jen pojmem, ideou, myšlenkou, kdyby pro nás Zmrtvýchvstalý byl jen vzpomínkou na vzpomínky jiných, jakkoli autoritativních apoštolů, kdyby ani nám nebyla dána možnost opravdového setkání s ním, bylo by to jako prohlásit novost Slova, které se stalo tělem, za vyčerpanou. Vtělení, kromě toho, že je jedinou novou událostí, kterou dějiny znají, je také postupem, který si Nejsvětější Trojice zvolila, aby nám otevřela cestu ke společenství. Křesťanská víra je buď setkáním s živým Bohem, nebo není.

11. Liturgie nám zaručuje možnost takového setkání. Nepotřebujeme mlhavou vzpomínku na Poslední večeři: potřebujeme být u této večeře přítomni, abychom mohli slyšet Jeho hlas, jíst Jeho tělo a pít Jeho krev: potřebujeme Ho. V eucharistii a ve všech svátostech je nám dána příležitost setkat se s Pánem Ježíšem a nechat se oslovit mocí jeho Paschy. Spásná síla Ježíšovy oběti, každé jeho slovo, každé gesto, pohled, pocit nás zasahuje při slavení svátostí. Jsem Nikodém a Samaritánka, posedlý muž z Kafarnaum a ochrnutý v Petrově domě, omilostněný hříšník a krvácející žena, dcera Jairova a slepec z Jericha, Zacheus a Lazar, zloduch a Petr, kterým je odpuštěno. Pán Ježíš, který se obětoval na kříži, už neumírá a se znameními umučení žije na věky [Srv. Præfatio paschalis III, Missale Romanum (2008) p. 367: «Qui immolátus iam non móritur, sed semper vivit occísus».], nadále nám odpouští, uzdravuje nás, zachraňuje nás mocí svátostí. Je to konkrétní způsob, jakým nás miluje prostřednictvím vtělení; je to způsob, jakým sytí žízeň po nás, kterou vyjádřil na kříži (J 19,28).

12. Naším prvním setkáním s jeho Velikonocemi je událost, která poznamenává život nás všech věřících v Krista: náš křest. Nejde o mentální přilnutí k Jeho myšlenkám ani o dodržování kodexu chování, který On nařídil: jde o ponoření se do Jeho utrpení, smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Není to magické gesto: magie je opakem logiky svátostí, protože si nárokuje moc nad Bohem, a proto pochází od pokušitele. V dokonalé návaznosti na vtělení je nám díky přítomnosti a působení Ducha dána možnost zemřít a znovu vstát z mrtvých v Kristu.

13. Způsob, jakým se to děje, je dojemný. Modlitba požehnání křestní vody [Srv. Missale Romanum (2008) p. 532.] nám ukazuje, že Bůh stvořil vodu právě s ohledem na křest. To znamená, že když Bůh tvořil vodu, myslel na křest každého z nás, a tato myšlenka ho provázela v jeho činech po celé dějiny spásy, kdykoli si s přesným záměrem přál posloužit si vodou. Jako by ji po stvoření chtěl zdokonalit, aby se stala křestní vodou. A tak ji chtěl naplnit hnutím svého Ducha, který se nad ní vznášel (srov. Gn 1,2), aby v zárodku obsahovala moc posvěcovat; použil ji k obnově lidstva při potopě (srov. Gn 6,1-9,29); ovládl ji tím, že ji rozdělil, aby otevřel cestu vysvobození v Rudém moři (srov. Ex 14); posvětil ji v Jordánu ponořením těla Slova prodchnutého Duchem (srov. Mt 3,13-17; Mk 1,9-11; Lk 3,21-22). Nakonec ji smísil s krví svého Syna, darem Ducha nerozlučně spojeným s darem života a smrti Beránka obětovaného za nás, a z probodeného boku ji na nás vylil (J 19,34). Do této vody jsme byli ponořeni, abychom její mocí byli vštípeni do Kristova těla a spolu s ním povstali k nesmrtelnému životu (srov. Řím 6,1-11).

Církev: svátost Kristova těla

14. Jak nám připomněl II. vatikánský koncil (srov. Sacrosanctum Concilium, č. 5) s odvoláním na Písmo, Otce a liturgii - pilíře pravé Tradice - z boku Krista spícího na kříži vyrostla obdivuhodná svátost celé církve. [Srv. Augustinus, Enarrationes in psalmos. Ps. 138,2; Oratio post septimam lectionem, Vigilia paschalis, Missale Romanum (2008) p. 359; Super oblata, Pro Ecclesia (B), Missale Romanum (2008) p. 1076.] Paralela mezi prvním a novým Adamem je úžasná: tak jako z boku prvního Adama, poté co na něj sestoupila malátnost, vytáhl Bůh Evu, tak se z boku nového Adama, spícího ve spánku smrti, rodí nová Eva, Církev. Údiv vzbuzují slova, která si můžeme myslet, že si nový Adam při pohledu na církev přivlastňuje: "Tentokrát je to kost z mých kostí, tělo z mého těla" (Gn 2,23). Protože jsme uvěřili Slovu a sestoupili do křestní vody, stali jsme se kostmi z jeho kostí a tělem z jeho těla.

15. Bez tohoto začlenění není možné prožívat plnost uctívání Boha. Existuje totiž jen jeden skutek dokonalého a Otci milého uctívání, poslušnost Syna, jejímž měřítkem je jeho smrt na kříži. Jediný způsob, jak se podílet na jeho oběti, je stát se syny v Synu. To je dar, který jsme dostali. Subjektem, který působí v liturgii, je vždy a pouze Kristus-Církev, mystické Tělo Kristovo.

Teologický význam liturgie

16. Koncilu - a liturgickému hnutí, které mu předcházelo - vděčíme za znovuobjevení teologického chápání liturgie a jejího významu v životě církve: obecné zásady, které vyhlásila konstituce Sacrosanctum Concilium, stejně jako byly zásadní pro reformu, jsou jimi i nadále pro podporu této plné, vědomé, aktivní a plodné účasti na slavení (srov. Sacrosanctum Concilium, č. 11.14), "první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha" (Sacrosanctum Concilium, č. 14). Tímto listem bych chtěl jednoduše vyzvat celou církev, aby znovu objevila, uchovala a prožívala pravdu a sílu křesťanského slavení. Chtěl bych, aby krása křesťanského slavení a jeho nezbytné důsledky v životě církve nebyly znehodnoceny povrchním a reduktivním chápáním jeho hodnoty nebo, což je ještě horší, jeho instrumentalizací ve službách nějaké ideologické vize, ať už je jakákoli. Ježíšova kněžská modlitba při Poslední večeři, aby všichni byli jedno (J 17,21), soudí všechna naše rozdělení kolem lámání chleba, svátosti zbožnosti, znamení jednoty, pouta lásky [Srv. Augustinus, In Ioannis Evangelium tractatus XXVI,13.].“

(pb)