Úmysl Apoštolátu modlitby papeže Františka na listopad 2024

V listopadovém úmyslu Apoštolátu modlitby papež František vyzývá k modlitbě za všechny, kteří ztratili dítě – Modleme se, aby všichni rodiče, kteří truchlí nad úmrtím syna nebo dcery, našli ve svém společenství podporu a získali od Ducha Utěšitele pokoj srdce.

Úmysl papeže

Za všechny, kteří ztratili dítě – Modleme se, aby všichni rodiče, kteří truchlí nad úmrtím syna nebo dcery, našli ve svém společenství podporu a získali od Ducha Utěšitele pokoj srdce.

„Nejdříve si přeji pohlédnout vám do tváře, s otevřenou náručí přijmout vaše příběhy poznamenané bolestí a nabídnout pohlazení vašemu srdci, zlomenému a probodenému jako Ježíšovo Srdce na kříži,“ řekl papež František skupině italských rodičů, jimž zemřelo dítě. Je důležitá blízkost, soucitný dotyk, chvíle pokorného ticha. Na otázku: „Proč?“ existuje jediná odpověď: modlitba. V loňském roce u nás zemřelo, při vší vysoké péči lékařů, 200 dětí při porodu a 160 dětí do čtrnácti let věku svého života. Nezapomínejme na bolest těch žen, které o dítě přišly v době těhotenství. V roce 2021 jich bylo v České republice celkem 27 959, z nichž více než polovina (15 492) se podrobila umělému přerušení těhotenství. Nelze neslyšet ani tuto často zakrývanou bolest naší současnosti. „Otázka, která se k Bohu vznáší jako výkřik, je naopak spásná. Je to modlitba. Jestliže nutí člověka zahloubat se do bolestné vzpomínky a oplakávat ztrátu, stává se zároveň prvním krokem k vzývání a otevírá člověku cestu k přijetí útěchy a vnitřního pokoje, které Bůh neopomene dát.“ (papež František)

Národní úmysl

Za pečující – Modleme se, aby ti, kdo dlouhodobě pečují o potřebné, nalézali prostor na obnovu svých sil v Božím slově, svátostech a přátelských vazbách.

Nemoc může k Bohu přiblížit, ale může také od Boha vzdálit. Velmi záleží na tom, zda v utrpení dokáže srdce člověka zjihnout před Pánem. K tomu nezřídka napomáhají ti, kteří o trpícího pečují: skrze ně Bůh je přítomen a promlouvá. Kdy jsme naposledy svým lékařům poděkovali? Existují však také lékaři srdcí a těmi se často stávají ti, kdo jsou nemocnému nejblíže a svým jemnocitem ho přivádějí k uzdravení lidských vztahů, pochopení smyslu života a síle připravit se na odchod z tohoto života. Nemoc nemusí být menším darem než zdraví. Učíme se odevzdanosti; tomu, že velké projekty a plány, po nichž toužíme, jsou leckdy plodem naší vlastní vůle, ve smyslu nesvobodného chtění, které se nechce či bojí svěřit Bohu. O co je člověku světější vůle Boží než naše přání, o to je pro nemocného nemoc užitečnější než činný život. Prosíme, aby se ti, kdo o nemocné pečují a dovedou je inspirovat k odevzdanosti, dovedli Bohu svěřovat a on je posiloval svou důvěrností.