Umyli byste dnes auto u potoka?

Bezprecedentní horka, ničivé povodně, vyschlé řeky, velkoplošné požáry... Léto nám ukázalo, že ani ve stínu války na Ukrajině nesmíme zapomenout na problém klimatické změny, který bude mít dalekosáhlé důsledky i na život každého z nás, upozorňuje přední klimatolog RADIM TOLASZ.

Sucha, četnost letních veder a rizika požárů – dají se přičítat změně klimatu?

Pokud se budeme bavit o počasí, a nejen o něm, tak úplně vše souvisí se změnou klimatu. Otázkou je, jak a jak mnoho jsou jednotlivé jevy změnou klimatu ovlivněny. Sucho, horké vlny a konečně i rizika lesních požárů se v teplejším a sušším klimatu vyskytují častěji a trvají déle. Tady je souvislost se změnou klimatu a s teplejší atmosférou jednoznačná. Globálně vyšší teplota o jeden stupeň Celsia oproti předindustriálnímu období (srovnáváme s obdobím 1850–1900) znamená v Evropě zvýšení o 2 °C a v Česku je poslední desetiletí teplejší už o 2,3 °C. To nejsou velká čísla, ale znamenají například vyšší výpar. V krajině chybí voda, která je ve formě vodní páry v atmosféře. Proto trvají suchá období déle, proto krajina přechází z normálního do suchého stavu rychleji.

A k tomu ještě lidské zásahy do krajiny…

Ano, nesmíme zapomínat, že jsme se dlouhá desetiletí snažili naši krajinu vysušit pomocí meliorací, protože jsme potřebovali zemědělskou půdu. Na mnoha místech bychom dnes měli půdu kvalitnější bez meliorací a na mnoha místech jsou zcela zbytečné, protože tam dnes už nehospodaříme. A pokud zaprší, vodu rychle odvádíme pryč, neumíme s ní hospodařit ani my, ani naše krajina. Člověk se dané situaci docela rychle přizpůsobuje – zavádí klimatizace a horka tráví v supermarketech. Naučili jsme se ve vedrech zpomalit stejně, jak to dělají celé generace na jih od nás. A pokud není v létě nad 30 °C, považujeme takové léto za nevydařené. Ekosystémy však mají problém, jak ukazují hospodářské lesy a kůrovcová kalamita. Vegetační období totiž začíná dříve, což znamená větší nároky na vodu a větší škody v případě jarních mrazů, které ze střední Evropy jen tak nezmizí. Ve výsledku si v posledních letech průběh počasí pochvalují snad jen vinaři.

Klimatické otázky jsou ve společnosti mnohdy na okraji zájmu a některá průmyslová odvětví vývoj i brzdí. Lze se obávat, že odmítání ekologických inovací způsobí v budoucnu mnohem větší ztráty?

To je realita, kterou vidíme už dnes. Tlak vědy na odchod od fosilních paliv, jejichž spalování je zodpovědné za růst koncentrací skleníkových plynů, ale i za běžné každodenní znečištění ovzduší, nebyl vyslyšen. Dnes řešíme naši velkou závislost na ruském plynu, který budeme draze a neekologicky dovážet přes oceán, vracíme se k uhlí, a přitom jsme mohli mít část tepla a elektřiny z obnovitelných zdrojů. Já nechci vidět na každém kopci „větrník“, ale solární panely na střechách nebo nad parkovacími plochami mohly už pár let fungovat ve velkém. Dnes řešíme jednoduchou rovnici – nevěřili jsme vědě, jsme závislí na Rusku. Pokud se teď vracíme k uhlí, měli bychom vědět, že to není do budoucna udržitelná cesta. Ano, musíme překlenout aktuální válečnou krizi, ale musíme se vrátit k tomu, co říká věda už 30 let. Spalování uhlí, ropy a plynu přineslo civilizaci velký pokrok a části světa i bohatství, ale budoucnost je jinde. Pamatuji si, že jsem jako malý kluk jezdíval s rodiči k blízkému potoku mýt auto. Bylo to docela běžné, někteří sousedé si vozili i různé autošampóny. Kdo měl možnost, domácí odpad běžně spaloval v domácím kotli. Dovedete si něco takového představit dnes? Svět se změnil a je to dobře. Benzínové auto a plynový kotel budou za chvíli stejná špinavá historie, za kterou se budeme stydět.

Během letošního léta, když jsem byl studijně v Británii a teploty vyšplhaly nad 40 stupňů, jsem si všiml, že to mělo poměrně velký dopad. Lidé měli zdravotní potíže, koleje se „roztékaly“...

Konzervativní Británie je zvyklá na své chladné a vlhké počasí. Letní horka, která na ostrovech v posledních letech zaznamenávají, je však nutí ke změnám. Těší se na „barbecue season“, ale diskutují o odolnosti jejich infrastruktury a přemýšlejí, jak ji napravit. Zdálky se mi zdá, že přistupují k problému poněkud jinak než my. Po roce 2010 u nás začalo využívání obnovitelných zdrojů energie stagnovat někde kolem 7 %, zatímco Spojené království tento podíl na celkové výrobě energie zvýšilo až na 20 %. A jen pro zajímavost je dobré vědět, že Čína je na 15 % a Brazílie nad 40 % (viz ourworldindata.com). To je samozřejmě dáno podmínkami, které jednotlivé země pro obnovitelné zdroje mají, ale také jejich přístupem k řešení změny klimatu. Pokud se zamyslíme nad naší ekonomikou a bezpečností dodávek energie, stáváme se fosilním skanzenem, jehož udržování bude zbytečně drahé, neekologické a v dnešním světě i neudržitelné. Když jsme nenastartovali změnu naší energetiky před deseti lety tak jako většina vyspělého, ale i rozvojového světa, pak bychom to měli udělat teď. Ale je tady ještě druhá strana mince, kterou je zdravá krajina, zdravé lesy, způsob hospodaření na polích, udržení vody v pramenných oblastech a vzdáleně od nás i čistota moří a oceánů. To vše dohromady se umí globálně „postarat“ až o 40 % antropogenních emisí skleníkových plynů. Tyto ekosystémy umí zpomalit a ve výsledku dokonce i zastavit růst koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, pokud jejich přidávání lidstvo výrazně zpomalí. To je sice optimistická vize, ale my dnes vidíme, že globální rozloha lesů klesá, oceány jsou ve špatném stavu a také se oteplují, takže do budoucna se jejich schopnost pohlcovat uhlík z atmosféry bude snižovat. Čas nám ubývá, opatření jsou pořád dražší a dražší a s rostoucí teplotou jich budeme potřebovat více a více. To však není žádná novinka, víme to už mnoho let.

Mluví se také o hrozbě masové migrace, protože například v hustě zalidněné Indii i dalších oblastech může být za ne úplně dlouhou dobu nesnesitelné horko. Jsou tyto scénáře na pořadu dne?

Nejde jen o oblasti, kde bude nesnesitelné horko. Změny v rozložení srážek a vyšší teploty v mnoha částech světa zhorší podmínky pro pěstování plodin a tamní obyvatelstvo bude mít problém se uživit. To pravděpodobně zhorší podmínky pro život ve velké části Afriky a Jižní Ameriky. Část Asie je závislá na pitné vodě, která jim přitéká z ledovců.

To nejsou výhledy na nejbližší roky, ale na nejbližší desetiletí. Mělo by nás to uklidňovat?

V žádném případě. Klimatický systém má, pokud jde o reakci na změny koncentrací skleníkových plynů, setrvačnost dvě až tři desetiletí. Dnešní emise předurčují klima za třicet let, a proto bychom měli už v tomto desetiletí naše emise globálně výrazně snížit.

Ledovce roztají, moře stoupnou, zatopí se některé oblasti… Co se bude dít? Dojde to až k nám?

K nám určitě ne. Aktuálně ty nejhorší scénáře předpokládají růst hladiny světového oceánu do konce století o necelý jeden metr. Je to problém hlavně pro pobřežní, hustě osídlené oblasti. Pokud nebudou schopni využít a realizovat nizozemské zkušenosti a neohradí pobřeží s odčerpáváním vody, pak se budou stěhovat. A to může samozřejmě dojít až k nám.

Kromě lidské společnosti a ekonomiky je tu také biodiverzita. Všímáte si třeba, jak ubývá hmyzu?

Nejsem expert na biodiverzitu, ale myslím, že se část fauny a flóry přizpůsobí, část se přesune, část vyhyne a část bude spokojenější. To je realita. Otázkou je, jestli tyto změny budou vyhovovat člověku, a tady jsem už skeptický.

Myslíte, že zde něco zmůže papežova encyklika Laudato si’ a další bohulibé apely, jako je třeba aktivita Čas stvoření (měsíc s důrazem na ekologii)? Zkrátka měly by být církve v tomto směru lídrem změny chování ke stvoření?

Já bych se neomezoval jen na církve a jen na věřící. Problém změny klimatu můžeme vyřešit jen tím, že změníme náš přístup ke vzdělávání. Jde o to, aby za deset, dvacet let rozhodovali o našem světě lidé, kteří budou mít dostatečné znalosti o všech souvislostech, které v klimatickém systému platí. Často říkáme, že změna klimatu bude do budoucna největším problémem lidstva. Ve světle ruské agrese na Ukrajinu se to sice zdá být malichernost, ale neměli bychom na to zapomínat.

Co můžeme dělat jako jednotlivci? A bude to vůbec stačit, pokud se většina společnosti nepřipojí?

Každý z nás je důležitý, protože my přece tu společnost tvoříme. Neměli bychom ztrácet odvahu ke změnám jen proto, že se nepřipojí všichni. Stará známá pravda nám přece říká, že příklady táhnou. Pokud naše okolí uvidí, že se nám naše konání vyplácí, přidají se. Pokud přestaneme pálit uhlí, budeme mít čistější ovzduší a budeme dýchat lepší vzduch, budeme zdravější. My, naše děti, naši sousedé. Proč by to nelákalo další? V Česku dlouhodobě snižujeme emise a zlepšujeme naše životní prostředí. Mohlo by to být lepší a rychlejší, ale máte pocit, že jsme kvůli tomu v posledních desetiletích zchudli? Naopak, žije se nám lépe.

RADIM TOLASZ (nar. 19. března 1964) je meteorolog a klimatolog, v Českém hydrometeorologickém ústavu vede oddělení klimatické změny, působí také jako expert Světové meteorologické organizace pro klimatická data a databáze, zastupuje Česko v Mezivládním panelu pro změnu klimatu při OSN (IPCC) a je členem Skupiny pro pozorování Země (GEO).