Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
4. 1. 2023, 8.41
Anketa: Jaký osobní zážitek máte spojený s Benediktem XVI.? Čím vás oslovoval?
Odchodem papeže Benedikta XVI. se završuje jedna velká epocha církve. Na závěr 20. století totiž po mužích církve z apeninského poloostrova přišli na papežský stolec zástupci dvou národů, které hrály velice důležitou roli v dějinách Evropy. Poláci i Němci prošli v minulém století doslova křtem ohněm nacismu a komunismu – a právě z těchto zemí pocházeli nejprve Jan Pavel II. a pak Benedikt XVI.
Teologie Josepha Ratzingera nebyla „teologií nordických mlh“, jak tu německou často atakovali římští teologové. Benedikt XVI. byl totiž velmi srozumitelný. Jeho Úvod do křesťanství jsme pro studenty překládali už v samizdatu a jeho soubor přednášek k výkladu Kréda sloužil jako studijní materiál nejen budoucím kněžím. Teologie Josepha Ratzingera nevychází z negace, ale je plným přikývnutím optimistické realitě bez iluzí, a to i svojí jasnou zakotveností v životě církve. Už Jan Pavel II. v něm tyto kvality rozpoznal, když si jej jako čerstvého kardinála vybral společně s Benjaminem Gantinem ke spolupráci. A tato cesta jej přivedla až na Petrův stolec.
Mohl jsem se s ním potkat nejen letmo u nás, v Praze, ale především jako účastník několika synodů, kde jsem zastupoval magistra dominikánského řádu. Svou plachostí i porozuměním mi v tomto prostředí připomínal Václava Havla. Nemohu však zapomenout na návštěvu biskupů ad limina ve Vatikánu, ale také na setkání nejenom v době jeho úřadu, později po abdikaci pak v klášteře Mater Ecclesiae. V minulém roce jsme tam na závěr biskupských exercicií zavítali společně s arcibiskupem Janem Graubnerem, biskupem Františkem Radkovským a P. Tomášem Roulem. Prožili jsme společně téměř hodinovou audienci a vzpomínali mj. na jeho návštěvu v České republice. Jeho tajemník Georg Gänswein nás dopředu upozorňoval, že nemáme počítat s více než dvacetiminutovou návštěvou, protože ho i takové rozhovory velmi vyčerpávají. Když jsme po stanoveném čase vstávali k odchodu, papež Benedikt svým velice tichým a prosebným hlasem žádal: „Zůstaňme ještě a povídejme si.“ Myslím, že naši zemi a naši církev měl opravdu rád.
Měla jsem příležitost letmo se s papežem Benediktem XVI. pozdravit při jeho návštěvě Prahy v roce 2009. Přicházel na setkání s ekumenou. Kardinál Vlk si nepotrpěl na formality. Ukázal směrem ke mně a řekl, že jsem kancléřka. Benedikt XVI. mně hned podal ruku. Z jeho pohybu, gesta úsměvu vyplývala jeho skromnost a neokázalé jednání. Usmál se ve smyslu: to je fajn, že je žena kancléřkou. I když kanonické právo dovoluje svěřit tuto funkci laikům, a to mužům i ženám, kancléři obvykle bývali kněží.
Sledovala jsem, jak tento vnitřně silný muž křehkého zevnějšku zápolí s problémy, které ho musely stát hodně sil. Bytostný intelektuál čelil obtížím spojeným s různými partikulárními zájmy, které se nevyhnuly ani římské kurii. V dobré vůli tak sňal exkomunikaci z biskupa Williamsona, protože se včas nedozvěděl, že jde o popírače holokaustu. Za doby jeho pontifikátu byly v italském tisku také propírané různé finanční skandály, což ho muselo velmi trápit. S pověstí konzervativce učinil obrovsky odvážné gesto. Jeho rezignace byla šokem, ačkoliv Benedikt XVI. jen důsledně dodržoval, co vždy tvrdil, totiž že bude vykonávat úřad, jen když bude mít dostatek sil.
Mám-li vybrat jeden konkrétní zážitek, pak to asi bude kreace pana kardinála Duky. Byl jsem tehdy jáhen studující v Římě a na slavnostní bohoslužbě jsem sloužil jako jáhen a zpíval evangelium. Ale zážitků mám více, protože jsem necelé tři roky pro Benedikta XVI. vykonával službu pomocného papežského ceremoniáře. Cením si jeho pojetí bohoslužby jakožto modlitby, okamžiku usebrání a osobního setkání s Bohem. Také snahy, aby krása liturgie odkazovala na krásu našeho Pána. Kromě toho mne velmi oslovoval důraz na rozumnost a radostnost naší víry a schopnost jednoduchým způsobem ji vysvětlovat.
Osobně jsem ho poprvé poznal v roce 1990, kdy jsem ve Vatikánu připravoval první návštěvu Jana Pavla II. v Československu a předal jsem mu pozvání k přednášce pro Českou křesťanskou akademii. Řekl mi, že bude určitě hledat vhodný termín, protože ačkoliv dlouho působil blízko našich hranic, v Řezně, v Praze dosud nikdy nebyl. Odpověděl jsem mu žertem slovní hříčkou: Eminence, to sice není hřích, ale je to ostuda (nicht Sünde, aber Schande). Oba jsme se tomu zasmáli a on pak opravdu ještě jako kardinál přijel a já jsem měl radostnou povinnost ho provázet Prahou a moderovat jeho přednášku. Setkával jsem se s ním pak často při návštěvách Říma (někdy i krátce na ulici, ale vždy se ptal na Prahu, zejména na teologickou fakultu) a pak jsem v České televizi komentoval jeho návštěvu coby papeže v ČR. Naposledy jsem se s ním setkal, když mne pozval přednášet kruhu svých žáků v papežském letním sídle Castel Gandolfo, už jako emeritus.
Pamatuji si ho jako vždy velmi jemného, laskavého, skromného člověka, typického univerzitního učence, introverta, který se tím velmi lišil od svého předchůdce, zvyklého komunikovat s davy. Představoval inteligentní kulturní konzervativismus, který se naprosto liší od fundamentalistického tradicionalismu. I jako papež pokračoval ve své vědecké a spisovatelské činnosti. Velmi jsem oceňoval jeho myšlenku „nádvoří pohanů“ – že církev by měla udržovat otevřený prostor pro agnostiky a duchovně hledající, i když se plně neztotožňují s jejím učením. Obdivuhodné bylo také jeho rozhodnutí opustit papežský úřad ve chvíli, kdy si uvědomil, že problémy v církvi přesahují jeho síly.
Potkával jsem se s ním osobně, až v době, kdy byl na odpočinku v klášteře Mater Ecclesiae. Vybavuji si jeho jednoduchou pracovnu, kde přijímal hosty. Chodívali jsme za ním kolem svátku sv. Václava na připomínku jeho návštěvy v ČR v roce 2009. Vděčným dárkem pro něj byly vždy české koláče nebo vánočka či mazanec od našich sester boromejek. Měl rád sladké. A zas na nás pamatoval, když ve své knihovně objevil nějakou českou knihu – daroval nám ji do koleje. Když jsme pak s emeritním papežem seděli v přátelském rozhovoru – býval tam kardinál Miloslav Vlk, tehdejší velvyslanec u Svatého stolce Pavel Vošalík a někdo z dalších hostů –, každý jsme mluvili nějakým jazykem (italsky, německy či anglicky) a Benedikt nám v tom jazyku odpovídal. To bylo obdivuhodné. Sám nebyl bavičem, který by oslňoval své posluchače. Naopak měl úžasnou schopnost naslouchat. Člověk, který k němu přistupoval, v sobě cítil rozechvělou úctu, ale vždy jsem měl dojem, že se stejným pocitem přijímá i Benedikt svého návštěvníka. S respektem, úctou a pokorou.
Na papeži Benediktu XVI . jsem si cenil jeho intelektuální brilance, se kterou zacházel jako s nástrojem pro hlásání evangelia. On nebyl vědec pro vědu, ale jeho teologie sloužila k objasňování naší víry. Čím více jsem ho četl, tím více jsem obdivoval, jak jednoduchými slovy dokáže přesně vystihnout podstatu poměrně složitých témat.
V osobním setkání mi imponovala jeho skromnost, pověstná plachost a absence nějakého sebeprosazování. Přesto z něj doslova zářila přirozená autorita. Jako člověka, který nemůže bez muziky žít, mě velmi oslovovalo, že hudba pro něj byla důležitým atributem krásy Božího stvoření.
Každé setkání s ním bylo velice příjemné a hodné zapamatování. Naposledy to bylo v listopadu 2019, kdy jsme jej navštívili s několika biskupy. Rozloučení pak pro mě bylo až testamentem. Podal jsem mu ruku a políbil prsten. Moji ruku držel, jako by ji ani nechtěl pustit, a dlouze se na mě zadíval, protože už jen těžko mluvil. Svým pohledem jako by mi říkal: „Ještě malou chvíli zůstaň se mnou.“ Byl to velice silný zážitek.
Tisk
