Ukrajinský kněz: Obava, že lidé budou hladovět, je silnější než strach z raket

Ukrajinský řeckokatolický kněz podává svědectví o tom, jak těžké je žít v oblastech nejvíce postižených válkou a nejblíže frontové linii. Jeho žena Iryna vypráví o radosti, kterou zažila, když se spolu se skupinou mladých lidí setkala s papežem v Lisabonu: „František se s námi dělil o chléb a vodu, cítil naši bolest, což pro nás bylo vzácné“.

Fotogalerie

3

„Bylo to setkání v prosté a přátelské atmosféře, zároveň bylo velmi dojemné“. Tak popisuje Iryna Bilska pro Vatikánský rozhlas - Vatican News rozhovor papeže Františka se skupinou mladých Ukrajinců účastnících se Světových dnů mládeže, který se uskutečnil 3. srpna na apoštolské nunciatuře v Lisabonu. Bilska vypráví, jak papež František všem velmi pozorně naslouchal a nabízel slova útěchy a podpory. „Ujistil nás o svých modlitbách za náš ukrajinský lid“.

Iryna, manželka otce Oleksandra Bilského, řeckokatolického kněze, je jednou ze čtyř dospělých, kteří doprovázeli mladé lidi z různých částí Ukrajiny, již rok a půl ničené ruskou invazí. „Přinesli jsme Svatému otci symbolické dary, klasy pšenice, vodu a chléb, abychom mu řekli, že válka, která na Ukrajině pokračuje, nepřináší jen smrt a zkázu, ale hrozí, že přinese i hlad. Pro Ukrajince je podání bochníku chleba hostům tradičním gestem přijetí a přátelství, a proto mladí lidé velmi ocenili, že se s nimi papež chtěl o něj podělit. Společně s ním jsme jedli tento chléb a pili tuto vodu. Tím, že se s námi dělil o chléb, sdílel s námi naši bolest, a to bylo pro nás všechny velmi cenné“.

Papež vyslechl příběh města Beryslav

Všichni přítomní na setkání byli poznamenáni válkou, někteří více, jiní méně. Byli mezi nimi mladí lidé z regionů a měst, jako je Charkov, Záporoží, Cherson, tedy z míst, která patřila k nejhůře postiženým. Iryna v doprovodu svých dvou dcer vyprávěla papeži Františkovi příběh Beryslavu, malého města v Chersonské oblasti na jihu země. Přestože se tam tato mladá žena nenarodila, Beryslav jí přirostl k srdci, protože její manžel, otec Oleksandr, vykonává svou kněžskou službu v malé místní řeckokatolické komunitě, která se pro ně stala rodinou. Beryslav se nachází na pravém břehu řeky Dněpr a v počátečních fázích invaze na Ukrajinu jej obsadili Rusové. V listopadu následujícího roku město osvobodila ukrajinská armáda. Během devíti měsíců ruské okupace nabízela tato malá místní řeckokatolická komunita denně teplé jídlo pro potřebné ve své jídelně, zřízené uvnitř nově postaveného kostela. Když začala válka, otec Oleksandr nebyl ve městě, což mu znemožnilo dostat se ke své komunitě po celou dobu okupace. Přesto, i když na dálku, dokázal jídelnu vést. Po osvobození se tam vrátil a nyní pokračuje ve své službě, přestože je Beryslav neustále bombardován.

Humanitární situace je stále kritičtější

„Nyní je v Beryslavu a okolních vesnicích podél řeky Dněpr“, říká otec Oleksandr v rozhovoru pro Vatican Radio-Vatican News, „situace velmi obtížná, protože na druhé straně řeky, velmi blízko, jsou nepřátelská vojska. Beryslav dělí od ruské armády pouhé čtyři kilometry, u dalších vesnic se vzdálenost snižuje na dva až tři kilometry. To znamená, že všechno, co mají ve výzbroji, letí směrem k nám. Zkáza je značná: v Beryslavu už je poškozeno asi 50 procent domů. Před čtrnácti dny byla zasažena oblast u naší farnosti, úlomek střely prorazil vitráž, odrazil se od zdi a dopadl na biskupský stolec za oltářem. Uvnitř kostela byly naše dobrovolnice, ženy, které připravovaly oběd pro potřebné, ale díky Bohu nebyl nikdo zraněn. Další střepina pronikla do stěny panelového domu, který používáme jako kuchyň, tam také pracovali naši dobrovolníci a nic se jim nestalo“.

V ulicích Beryslavu a také na farním dvoře je mnoho střepin z raket nebo minometů, hmatatelných známek úmyslu vzít život. Iryna některé z nich odvezla do Lisabonu, aby se lidé mohli dotknout skutečného utrpení vlastníma rukama. Pár jich také předala papeži Františkovi. „Už rok a půl“, pokračuje ve vyprávění otec Oleksandr, „je Beryslav a okolní vesnice podél Dněpru bez plynu. V mnoha vesnicích není elektřina, a tudíž ani voda. V některých vesnicích se voda čerpá ze studní jednou nebo dvakrát týdně a lidé se snaží udělat si zásoby. Je proto velká potřeba hygienických souprav a pitné vody. V Beryslavu nějaká je, ale ne vždy, protože když je bombardování, vypadne elektřina, a tak nefunguje ani voda. Život v těchto podmínkách je velmi obtížný. Z 12 500 obyvatel, kteří v Beryslavu žili před ruskou invazí, jich nyní zůstalo asi 3 000, z toho 120 dětí. Žádáme rodiče, aby si děti odvezli, nabádáme je k tomu, ale oni mají své přesvědčení a zůstávají“, říká s lítostí otec Oleksandr, „a my se jim snažíme pomáhat, jak jen to jde. Nyní zahajujeme kampaň na nákup školních pomůcek pro tyto děti, protože se stále učí, a i když v této oblasti probíhá výuka on-line, když funguje internet, potřebují věci do školy“.

Největší strach mám z toho, že lidé budou hladovět 

Po vyprávění o úlomcích raket, které dorazily až do kostela, jenž se každý den proměňuje ve velkou jídelnu pro potřebné, se nabízí otázka, zda se lidé nebojí přijít, aby se najedli. „Lidé se bojí, ale mají hlad“, odpovídá farář. „Když je situace ve městě klidná, přichází více lidí, když je bombardování, přichází jich méně, ale přesto přicházejí. Strach je pojem, o kterém se na Ukrajině moc nemluví. Je přirozené, že ho lidé mají, protože každý chce žít. Jde o to, aby ho lidé dokázali překonat, aby mohli pomoci bližnímu“. Rodina otce Oleksandra žije v Ternopilu na západě země, ale on jezdí do Beryslavu každý týden na tři nebo čtyři dny a pak odjíždí hledat finanční prostředky a pomoc, kterou by odvezl obyvatelům. Někdy zůstává ve své farnosti jeden nebo dva týdny, podle situace a potřeb obyvatel. Část silnice, po které jezdí do Beryslavu, vede podél řeky Dněpr a cesta po ní je velmi riskantní. „Mám strach? Samozřejmě, že se bojím“, vysvětluje, „ale víc se bojím toho, že nebudu moci lidem ve vesnicích dovézt jídlo; mnohem děsivější je podívat se jim do očí a vidět zklamanou naději. Nebojím se ani tak o sebe, jako o naše dobrovolníky, kteří jsou tam každý den“. Otec Oleksandr spolu se svými farníky a dobrovolníky v jídelně pevně věří v sílu modlitby. „Jen Pán nás podpírá“, zdůrazňuje, „v modlitbě nám dává sílu jít dál a konat dobré skutky, aby lidé, se kterými se setkáváme, mohli v této temné době pocítit Boží přítomnost a přítomnost církve ve svém životě“.

Ukrajinský kněz vybízí k překonání lhostejnosti

Zatímco o. Oleksandr byl v Římě, který navštívil během krátké cesty po Evropě, jeho manželka Iryna se se dvěma dcerami vracela z Lisabonu, kde se v rámci Světových dnů mládeže uskutečnilo ono nezapomenutelné setkání s Františkem. „Pro mě to bylo velké překvapení, protože o setkání s papežem jsme byli informováni den před jeho konáním. Vnímám to jako velkou Boží milost, kterou nám Pán možná chtěl dát, aby nám oplatil naše malé úsilí, že jsme se stali nástroji v jeho rukou při pomoci potřebným“, říká.

Otec Oleksandr děkuje všem, kteří se za Ukrajinu modlili, modlí a budou modlit. „Chtěl bych také říci, že stále trpíme, máme velké rány na duši i na těle a že trpí celý ukrajinský národ, od největšího po nejmenší. Válka nekončí a my stále trpíme. A proto vás žádáme, abyste mluvili o našich ranách, o naší bolesti, aby všichni, celé světové společenství, udělali vše pro to, aby zastavili agresora, který vstoupil na naši půdu a který chce zničit ukrajinský lid. Prosíme všechny katolíky, aby nezůstali lhostejní, a žádáme především o modlitbu. Všichni jsme jedna církev a jedno tělo. A pokud něco ublíží nám, trpí tím celý organismus. Celý svět by tedy neměl naši bolest vytěsňovat, ale pomoci nám zahojit naše rány modlitbou a vynaložením veškerého úsilí k zastavení agresora, který nás přišel zničit“.