Ukrajina: Ztráta syna jí dala sílu pomáhat těm, kteří prožívají stejnou bolest

Natalia Tarabalka přišla v roce 2022 ve válce o syna. Aby se aspoň částečně vyrovnala s touto obrovskou životní ránou, musela podstoupit terapii, kde si uvědomila, jak je důležité být mezi lidmi, kteří prožívají stejnou bolest. Proto založila nevládní organizaci podporující ty, kteří zažívají smrt člena rodiny na frontě.

„Přijmout ztrátu syna bylo velmi těžké,“ řekla vatikánským médiím Natalia Tarabalka, matka ukrajinského vojáka a pilota Stepana Tarabalky, který zahynul na frontě v březnu 2022. Posmrtně mu bylo uděleno nejvyšší státní vyznamenání: Hrdina Ukrajiny. „Je to už více než dva roky a já jsem stále ještě nedala synovi na hrob náhrobní kámen,“ pokračuje žena, „protože nejsem připravena plně přijmout, že se nevrátí, že odešel, a to také proto, že jsem neviděla jeho tělo.“

Natalia vypráví svůj příběh s hlasem plným něhy, z něhož je zřejmé, že sdílení smutku jí pomáhá: „Slíbila jsem synovi u hrobu, že budu silná pro lidi, jako je on. Uvědomuji si, kolik lidí na Ukrajině prožívá trauma a zármutek. Když jsem po smrti svého syna absolvovala terapii s dalšími rodinami, pochopila jsem, jak je důležité být mezi lidmi, kteří prožívají stejnou bolest. Společnost tuto ztrátu ne vždy chápe“. 

Tyto pocity matku padlého vojáka přiměly k založení nevládní organizace „Objev svůj sen“, která již více než dva roky působí v Ivanofrankivské oblasti (západ Ukrajiny), kde žije její rodina. Organizace, kterou Natalia věnovala svému synovi Stepanovi, poskytuje podporu veteránům a rodinám, které ztratily své blízké na frontě. Jednou z iniciativ bylo otevření centra sociální a psychologické péče. „Tato činnost,“ vysvětluje, „mě stále inspiruje a podporuje. Často trávím večery s manželkami a matkami, které ztratily své blízké. Povídáme si, sdílíme svoje zkušenosti a to mi velmi pomáhá jít v životě dál, být užitečná ostatním, protože tolik lidí tuto podporu hledá.“

Natalia má snachu a vnuka a jejím snem je, aby byli oba šťastní. „Věřím, že hodnota rodiny je dnes na Ukrajině to nejdůležitější. Vždycky říkám, že pokud naše děti položily život za to, abychom my mohli skutečně žít, pak pro jejich památku nemáme právo promarnit svůj život“. Stěpanova matka přiznává, že někdy rozhovory s rodinami padlých vojáků bolí, protože znovu prožívá některé vlastní traumatické zážitky. Natalia si během těchto rozhovorů často připomíná slova prosté modlitby sv. Františka z Assisi: .„Ó, Pane, učiň mě nástrojem svého pokoje“ a vysvětluje, že když mluví s lidmi, svěřuje tento dialog do Božích rukou. Bůh jí dává moudrost a ona cítí, co daný člověk potřebuje k pokoji, klidu a další motivaci v životě.

Natalia své pocity vyjadřuje také psaním básní, ve kterých sdílí vše, co prožívá. Ti, kdo je poslouchají, říkají, že jsou pro ně určitým způsobem psychickou oporou, protože díky nim si uvědomí, že na některé situace se dá dívat i z druhé strany, a že i přes bolest a ztrátu má všechno smysl. Jedna z Nataliiných básnických sbírek nese název „Zpověď šílené ženy“, kde upřímně vypráví o svých zkušenostech a kde otevírá nejhlubší místa své duše, kde komunikuje s Bohem. „Věřícím lidem tyto básně umožňují uvědomit si, že Bůh není iniciátorem války, Bůh netrestá, protože Bůh je láska a milosrdenství. Rok po ztrátě syna jsem se nemohla modlit jako dřív. Nedokázala jsem pochopit, proč se to stalo. Teď, když mluvím s rodinami, vidím, že i ony jsou vůči Bohu uražené, nechtějí se modlit, nechtějí se k němu vrátit. Ve svých básních kladu Bohu tyto otázky: Jak to? Proč? A lidé cítí, že ve své situaci nejsou sami.“

Pro ty, kteří prožili ztrátu blízkého, není snadné vyrovnat se s emocemi a pocity vůči viníkům, kteří ji způsobili. Je to dlouhá a bolestná cesta, které každý čelí po svém. „Boží láska a moje duchovní zkušenost s její přítomností v lidském životě,“ svěřuje se Tarabalka, „je jádrem, které nedovoluje mému srdci zatvrdnout, ztratit vitalitu a nedovoluje mi zůstat v nenávisti. Protože naši synové a dcery brání naši zemi z lásky: z lásky ke svým rodinám, z lásky k Ukrajině. Bůh stvořil člověka tak neobyčejným způsobem a já se vždy snažím hledat v člověku světlo, které mu Bůh dal od počátku, od narození. Odevzdala jsem své srdce do Božích rukou a Bohu jsem dovolila, aby si s ním dělal, co chce, protože po ztrátě syna jsem opravdu cítila, že vybuchne. Proto jsem mu řekla: „Bože, ty si ho nech, protože já to sama nezvládnu.“

Zdroj: Vatican News, italská sekce