Ukrajina: Příběh lásky, války a víry

Mladý pár, on řeckokatolický kněz, manželé se třemi dětmi, z nichž poslední se narodilo při bombardování. Ona byla nucena odvézt děti do bezpečí, její manžel zůstal sloužit své komunitě během útoku i po něm: „Už jsme se několikrát rozloučili, ale naše srdce jsou stále spolu.“

Městečko Slavutyč, které se nachází na severu Ukrajiny, necelých 20 km od hranic s Běloruskem, je od prvního dne války, 24. února, okupováno ruskou armádou. Následujícího dne byla zabrána i černobylská jaderná elektrárna, epicentrum tragédie, která před 35 lety odstartovala historii Slavutyče. Město bylo založeno v roce 1986, několik měsíců po katastrofě, aby ubytovalo pracovníky jaderné elektrárny a jejich rodiny, většinou z Prypjatě, vzdáleného 2 km od elektrárny.

31. března opustila ruská armáda černobylskou jadernou elektrárnu a stáhla se ze severu země a také ze Slavutyče. Mladý řeckokatolický kněz Jurij Lohasa zde po celou dobu okupace poskytoval své komunitě duchovní podporu, utěšoval, dodával odvahu a pomáhal lidem shánět a distribuovat potraviny a základní potřeby.

Narozen při svíčkách

„Ve Slavutyči je jeden z našich mladých kněží a jeho žena, která před týdnem porodila v nemocnici, kde se nesvítilo ani netopilo, a protože byla noc, svítilo se jen svíčkami," řekl představený ukrajinské řeckokatolické církve Svjatoslav Ševčuk během videokonference s názvem "Role ukrajinské řeckokatolické církve v kontextu války", kterou 29. března uspořádal Papežský východní institut. Ševčuk hovořil o otci Juriji Lohasovi a jeho ženě Iryně. "Jsem opravdu zarmoucen," pokračoval arcibiskup se slzami v očích, "a mám obavy o přežití tohoto dítěte. Dítěti, které se narodilo 15. března a nese jméno svého otce Jurije, se daří dobře. Jakmile to bylo možné, odjela matka s oběma staršími dcerami do vesnice na západě Ukrajiny, kde se narodila, zatímco otec Jurij zůstal ve Slavutyči, aby pokračoval ve službě své komunitě.

„Nejtěžší chvíle“, vypráví svůj příběh, „nastala, když jednoho dne, asi týden po narození mého syna, začala ruská armáda dělostřelecky ostřelovat i Slavutyč. Byla jsem doma sama s dětmi, protože můj manžel, který je také vojenským kaplanem, odjel navštívit ukrajinské vojáky. I když se boje odehrávaly na předměstí, hluk výbuchů byl velmi silný, protože město je malé. Moje nejstarší dcera ke mně přišla a řekla: "Mami, já nechci umřít." Nevěděla jsem, co mám říct, protože jsem nevěděla, co se stane." V těchto nejtemnějších chvílích čerpala Iryna sílu z víry, která jí byla dána od dětství. "Jistě," přiznává, "v takové těžké situaci se nemůžete modlit jako obvykle. Modlitba se stává mnohem osobnější, nepřetržitou... Modlila jsem se dnem i nocí a svěřovala situaci do Božích rukou."

Modlitba, pilíř, který se nezhroutí

Velkou podporou byla také modlitba ostatních. Po celou dobu okupace se na ně obracela řada lidí s nabídkou pomoci. "Požádala jsem je jen o modlitbu," říká Iryna, "a myslím, že tato duchovní podpora nám byla velkou oporou, zejména ve chvílích, kdy nám docházely síly a nevěděli jsme, co dělat, kam jít... Ale cítila jsem, že nad námi Bůh neustále bdí. Nyní, s odstupem času, chápu, že lidské síly by na to všechno nestačily, a proto je pro mě zásadní víra, modlitba a důvěra v Boha."

Iryna a Jurij se vzali v roce 2012. Ještě před svatbou měli jasnou představu, že po Jurijově vysvěcení odjedou do jedné z oblastí, kde ještě nebyla řeckokatolická komunita. Před deseti lety tedy přišli do Slavutyče. Hned od začátku to nebylo snadné," přiznává mladá žena, "protože zdejší mentalita je jiná než na západě, kde jsem vyrůstala. Vždy jsem se však snažila být manželovi oporou, být tu pro něj v radostných i těžkých chvílích." Zde se narodily dvě ze tří dětí mladého páru a vznikla jejich komunita, první řeckokatolická komunita.

Víra zrozená z odvahy

Když ruská armáda obklíčila Slavutyč, obyvatelé byli odříznuti od veškerého zásobování: v obchodech nebyly žádné potraviny, lékárny byly prázdné. Humanitární pomoc nedorazila a nebylo možné evakuovat lidi. Město bylo týden bez elektřiny a lidé si ohřívali vodu na ohni, který si zapálili na dvoře. Přiváželi mléko z okolních vesnic a otec Jurij ho pomáhal rozvážet v blízkosti fary, navzdory neustálému nebezpečí ostřelování. Lidé si velmi vážili toho, že mladý kněz zůstával s nimi, často se s ním setkávali a objímali ho. Mnozí lidé chtěli jít poprvé v životě ke zpovědi, mnozí začali navštěvovat liturgii a modlit se.

Během války museli mnozí učinit velmi důležitá a bolestná rozhodnutí. "Můj manžel si nemusí vybírat mezi farností a rodinou," říká Iryna, "protože je především kněz, člověk povolaný Bohem, o tom není pochyb. Ale jako matka jsem musela vzít děti na bezpečné místo, odjet na západ Ukrajiny a manžela tam nechat. Byla to pro mě výzva. Jsem tu v bezpečí, ale mé srdce je s ním. Poslední měsíc byl pro mladý pár velmi těžký: "Už jsme se několikrát loučili a bylo to velmi bolestné," svěřuje se Iryna. Dodává, že válka a těžkosti ještě více posílily její vztah s manželem: "Díky tomu jsem si uvědomila, že můžeme být spolu i na dálku, že můžeme jít dál a podporovat se."

Svitlana Duchovyč (přeložil: Petr Vacík)