Tři dary a příliš mnoho vína

Vděčnost, odpuštění a jednota. Kdo na tyto tři recepty vsadí a důvěřuje v Boží štědrost, může do nového roku vstupovat s nadějí.

Jako téma našeho novoročního dopisu, který si v rámci naší řeholní komunity píšeme, si sestry zvolily „vděčnost“. Říkala jsem si: Vděčnost v této době? Nemyslíme si spíš: „Budu ráda, když to nějak vydržím, když to přežiju a neztratím víru?“ Ale děkovat? Za co? Je bolestné rozhlížet se po dnešním světě, kde vládne pandemie, násilí, nespravedlnost, nejistota, rozdělení.

Ale není za tím, jestli prožíváme naději nebo obavy, právě to, zda pociťuji či nepociťuji vděčnost? Čeho si všímám, jaké zprávy čtu nebo poslouchám a nechávám se jimi znepokojit, jaké diskuse, hádky a boje sleduji a cítím se pak stále hůře. Možná k tomu přispívají i apokalyptické texty ke konci liturgického roku.

Ano, jsou skutečně děsivé, protože námi chtějí otřást a dovést nás k podstatnému, ale nikdy, skutečně nikdy nezůstanou bez zaslíbení, bez ujištění o pomoci a ochraně. Tato část v běžných zprávách chybí, zprávy říkají jen A, protože je to zajímavější. Bůh si může dovolit říct i B a také ho říká, protože nemusí hledět na prodejnost svých zpráv. K tomu je ovšem důležité tyto jeho zprávy číst. Například: „Toto praví Hospodin: … nebudeš ustavičně plakat. Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti“ (Izajáš 30,19; sobota 1. adventního týdne).

Zažila jsem to jako zcela konkrétní odpověď na tíživý pocit, se kterým jsem se probudila po předchozím náročném dni. Hned ráno při společné modlitbě. Jaká síla, jaký zázrak. Tíživý pocit, obavy, bezmoc byly pryč. Místo nich nastoupila vděčnost, radost, očekávání. To se opakuje denně při modlitbě žalmů a četbě Písma, což je podstatou naší benediktinské spirituality. A nejsou to jen pěkná slova. Základem naší modlitby jsou žalmy, ve kterých je spousta stížností, výčitek, strachu, násilných představ a touhy po pomstě, ale stejně tak mnoho útěchy, pochopení a příslibů pomoci. Nabídky vztahu s živým Bohem, který s námi sdílí všechno.

Vděčnost jako protažení zad

Náš život a naše postoje určuje to, čemu věříme a čím se denně zaobíráme, co plní naše hlavy a srdce. I v současnosti se ukazuje, že se kdekdo zarputile bije za své autority, své zdroje informací a klade tuto víru na první místo. Kvůli svým názorům jsme schopni obětovat mnohé – přátelství, vztahy v rodině, práci i rozum. Možná že v mém konkrétním dni a životě to tak dramatické není. Ale když se dají dohromady dennodenní běžné starosti, nezdary a únava a k tomu celý svět a jeho katastrofy, nespravedlnosti a tragédie? Kdo to může unést? Obyčejný člověk ne. Není divu, že se hroutíme a nevíme si rady. To možná vede k tomu, že pak nejsme schopni unést ani to, co je nám dáno v našem vlastním osudu. Pro strach o osudy jiných jsme naštvaní nebo paralyzovaní a vyčerpaní ještě dřív, než se něco dotkne přímo nás nebo našich nejbližších. Proč si tedy nezvolit víru v živého, naslouchajícího a milosrdného Boha? Proč to nenechat na něm, jak zorganizuje svět? Věřím tomu, že má mnohem lepší přehled a zná smysl toho, co se děje, i když mně to zůstává skryté.

Byť se dnešní společnost deklaruje jako nevěřící, víra v údajné odborníky, o nichž dříve nikdo nic neslyšel, jen kvete. Důvěra v Boha, o kterém toho přece víme více, se snadno ocitá na vedlejší koleji. Pán se nám přitom přibližuje v Písmu a stal se člověkem. Poslal nám svého Svatého Ducha, aby nás provázel, chránil a utěšoval. Je asi těžké si to představit, když jsme s ním neudělali takovou zkušenost. Ačkoliv, opravdu ne? Co když se pokusíme upřímně podívat na svůj život? Skutečně tam nenajdeme nic, o čem by se dalo říct: „To byl zázrak, to jsem nebyla já, to by bez pomoci shůry nikdy nebylo možné?“ A necítíte za to ještě stále vděk?

Proto je pro mě vděčnost cestou a světlem na cestě temnotou. Čím častěji, tím lépe. Nejlépe denně, jako pravidelná strava nebo cvičení na záda. Nám to umožňuje (a pokládám to za veliký dar) naše pravidelná společná modlitba, třikrát denně. Je to jako lék. Třikrát denně si díky tomu připomenu, že se nemusím bát, že v tom nejsem sama, že Bůh ví, co prožívám, a prožívá to se mnou. Liturgické texty jsou právě v nejhorších dobách Božího lidu plné výzev k vděčnosti. Část žalmů se k chválení Boha dostane až po mnoha (někdy dost drsných) verších obviňování druhých nebo Boha… Ale právě tyto texty, tyto písně se zachovaly, protože je prověřila staletí, tisíciletí. Umožňují vyslovit, vykřičet zlost a agresi, ale konání nechávají na Bohu. Ten nás trpělivě vybízí k odpuštění.

Jednota předpokládá odpuštění

Odpuštění je zjevně jediným lékem na rozdělení. Tam, kde hluboce zakořenila nedůvěra, kde ve slabé chvíli říkáme a děláme věci, které ničí vztahy a zraňují naše nejbližší (pokušitel totiž využívá právě naší slabosti), je jedinou cestou omluva a odpuštění. Má nás motivovat to, že pokud si odpuštění nárokujeme pro sebe, musíme ho být sami schopni (odpovídající prosbu v Otčenáši zná každý). Odpuštění v sobě obsahuje „puštění“, uvolnění něčeho, co pevně (křečovitě, vztekle) držíme – zranění, ponížení, nespravedlnost. Nerozumím tomu tak, že to máme nechat plavat, ale pustit. Pustit to z vlastních rukou, srdce, mysli, aby to mohl uchopit Bůh. Nechat spravedlnost na něm a osvobodit se. Je to často záchrana před chybným hodnocením situace a reakcí, která situaci ještě zhorší.

Možná si také na něco takového ve svém životě vzpomínáte nebo to právě zažíváte v současné napjaté situaci. Proto je cestou z ní tak absurdně znějící návrh milovat nepřátele, přesněji modlit se za ně. Pro mě to znamená osvobodit se od zloby, pohoršení nebo urážky a nechat to na Bohu. Modlit se, aby Bůh jednal tak, jak považuje za správné. Můj čas, energii, radost ze života a prostor v mém srdci to už nebude zabírat. Ježíšovým posledním přáním před smrtí byla jednota jeho učedníků (tedy i nás). Věnoval jí hodně prostoru ve své řeči na rozloučenou, protože věděl, že to je největší síla a obrana proti zlu a zároveň nejvíce ohrožená věc, které využívá každý tyran, demagog či populista. Rozdělení vždy vede k oslabení, roztříštění a vytvoření prostoru pro jednoduché odpovědi na složité otázky. To je podle mě rozdíl mezi naivním optimismem a nadějí. Naivní optimismus věří jednoduchým odpovědím na složité otázky. Naděje věří zaslíbením, osobní zkušenosti a z toho plynoucí moudrosti, která nevidí svět černobíle.

Mudrci symbolem naděje

I mudrci z Východu (odborníci, vědci tehdejší doby) se vydali za světlem (poznáním), které je přivedlo k právě narozenému královskému synu. Budoucí král byl úplně jiný, než si ho představovali. Jiný než všichni ostatní vládci a mocnáři. A přesto poznali, že je to on, že je to ten, kterého hledali. Proto pak před ním z úcty, ne ze strachu, padli na kolena, i když byl ještě novorozencem a neměli tedy žádný důkaz o tom, jaký bude, až dospěje. Měli naději v zaslíbení, moudrost, intuici, schopnost nechat se překvapit, nechat si ukázat cestu a v důvěře se na ni vydat. Bylo to dobrodružství, žádná nudná společenská či církevní povinnost. K takovému dobrodružství jsme zváni i my. Vydejme se na cestu a přinesme Králi, tomu jedinému, kterému stojí za to sloužit, protože on slouží nám, své dary – vděčnost, odpuštění a jednotu.

A ještě něco, co patří k oslavám a provázelo nás celé svátky: víno. Přeskočme tři desetiletí a podívejme se, jak to tehdejší novorozeně dospělo. Prvním Ježíšovým znamením, v podstatě inkognito, je podle evangelisty Jana proměnění vody ve víno. Z 600 litrů vody je náhle 600 litrů vína. A ne ledajakého, žádná břečka, ale nejlepšího vína, jaké kdy přítomný someliér pil, a chce proto vážně pohovořit se ženichem: Jak to, že ho nabízí tak pozdě, a ne jako každý normální hostitel na začátku, než se hosté opijí? Protože pak už je to asi všem celkem jedno.

Bůh si přeje naši radost

Ježíšovo první znamení je naprosto nečekané, zvláštní. Není to uzdravení nebo nasycení hladových, ale 600 litrů nejlepšího vína. Proč zjevuje Ježíš poprvé svou slávu, tedy svou identitu Božího Syna, vtěleného Boha, příliš velkým množstvím příliš dobrého vína? Odpověď má co dělat s Božím charakterem. S tím, kdo Bůh je a jaký si myslíme, že je.

Vždycky, když Bůh v Bibli koná něco, co nás překvapuje, co se nám moc nehodí do našich představ, měli bychom zpozornět. Opravdu! Jsou to momenty, kdy nabourává naše předpoklady, očekávání, smysl pro to, co je správné a vhodné. To jsou právě momenty, kdy zjevuje svou podstatu. Je opravdu důležité, aby náš obraz Boha Bohu skutečně odpovídal. Je velikou chybou přizpůsobovat si ho vlastním představám místo toho, abychom se nechali překvapit. Bůh není takový, jakého bychom ho chtěli mít, nýbrž je Ten, který je. Nemůžeme ho změnit, přizpůsobit si ho, jak potřebujeme. On zůstane tím, kým je, bez ohledu na to, co si o něm myslíme. Naše chybné myšlení o Bohu škodí vždycky jenom nám samým.

Ale zpět k prvnímu Ježíšovu znamení. Víno je v Bibli symbolem slavení, požitku, radosti. Odpověď na otázku, proč je prvním Ježíšovým znamením příliš mnoho příliš dobrého vína, by tedy mohla být: protože si přeje naši radost. Náš Bůh je Ten, který si přeje, abychom se radovali, a přeje nám přehršel radosti, více, než dokážeme unést a pochopit. To je Bůh. A je jasné, že se musíme rozhodnout. Věřím v Boha, který proměňuje vodu ve víno, který z nedostatku dělá přebytek a z beznaděje radost? Věřím tomu bez ohledu na to, kam mě posílá, co po mně chce a co mě stojí jeho následování? Bez ohledu na to, jak se cítím a jak právě vypadá můj život?

Fascinuje mě tento příběh ze začátku Ježíšova působení, protože dává za pravdu všem, kteří do něj ještě jako do novorozence vkládali svou naději. A nás konfrontuje s tím, že Bůh není žádný lakomec, ale přesný opak. Vidí naše starosti, nedostatek, obavy a chce nás obdarovat radostí, která přesahuje všechny naše představy. Bůh je přebytek radosti.

Francesca Šimuniová, Autorka je abatyší německo-české komunity benediktinek Venio, která má své domy v Mnichově a na pražské Bílé Hoře.