To je ten, který křtí Duchem Svatým

Proč Jan Křtitel opakuje „ani já jsem ho neznal“, když byl přece Ježíšův příbuzný a znal se s ním od malička? Asi proto, že dosud neznal Ježíšovo pravé poslání. Poznal je až tehdy, když na něj viděl sestupovat Ducha. A dosvědčil: „To je Syn Boží“ (Jan 1,34).

V té chvíli ovšem Jana jistě nenapadlo, že by Ježíš mohl jednou skončit na kříži. A už vůbec ne, že by mohl vstát z mrtvých. Když k tomu došlo, Jan už dávno nežil. Ale i ti, kteří žili a Ježíše dobře znali, tomu jen těžko byli schopni uvěřit.

Někteří ho milovali, jiní nenáviděli

Ano, Ježíš nejedná podle lidských představ. Překvapil Jana, když se mu ukázal jako Boží Syn. Šokoval své posluchače, když kázal o lásce a odpuštění, a ne o zákonech a trestech. Přiváděl v úžas nemocné a chudé, když je uzdravoval a rozdával jim jídlo. A naopak ke vzteku přiváděl ty, kteří si mysleli, že jsou dokonalí, a ostatními pohrdali. Často jednal jinak, než by lidé čekali. Někteří ho za to milovali, jiní nenáviděli.

A je tomu tak stále. Jen to máme náročnější, protože už nevidíme Ježíše jako člověka mezi námi. Věříme však, že je hlavou církve a že vládne dějinám. A že tedy i dnes má řešení pro naše problémy. Jenže my to řešení neznáme. A možná až k němu dojde, budeme překvapeni. Protože Jan křtil vodou, ale Ježíš Duchem Svatým. Protože my řešíme věci lidskými prostředky, ale on božskými. Protože my lidé hřešíme, ale on umí i naše selhání proměnit v dobro. Jak se to může projevit v krizích současné doby?

Promění Bůh naše srdce?

Naše planeta trpí: vyčerpáváme její zdroje, znečišťujeme ji svými odpady, vyhlazujeme tisíce druhů zvířat a rostlin, zahříváme ovzduší. Víme, co je třeba udělat, aby se ten destruktivní proces zastavil. Ale nejsme schopni se dohodnout, že to skutečně uděláme. Promění Bůh naše srdce, abychom se k tomu odhodlali? V jakém světě budou žít naši potomci za sto let? Jaké bude to Boží řešení?

Naše církev prožívá krizi: kvůli selháním mnoha svých členů ztrácí důvěryhodnost; kvůli uzavřenosti do svých struktur a zákonů ji opouští mnoho věrných; kvůli její neschopnosti reagovat na otázky naší doby se mnoho hledajících obrací k jiným duchovním směrům. Papež František na to reaguje synodálním procesem. Budeme v něm otevřeni Božímu vedení? Jaká bude církev po této synodě? Otevřená a vstřícná, nebo se stane opevněným hradem? Jaké je to Boží řešení?

Naše rodiny jsou bezradné: mnoho manželství se rozpadá, mnoho partnerů spolu žije bez manželského svazku, mnoho dětí se nemůže narodit, stejnopohlavní páry se domáhají manželských a rodičovských práv… Znamená to konec rodiny? Povede to k zániku lidstva? Nebo v tom vývoji najdeme i kladné hodnoty – lásku, rovnost muže a ženy, úctu k lidské důstojnosti? Jaké budou rodiny našich dětí a vnoučat? Jaké je to Boží řešení?

A nakonec – prožíváme válku: ještě před rokem jsme si něco takového nedokázali představit. Statisíce lidí nesmyslně umírají, miliony lidí zbytečně trpí, křehký mír celého lidstva se nebezpečně rozkolísal. Ten mír, kterého dosáhneme, až tato válka skončí, bude jiný než mír před válkou. Bude postaven na respektu k právům jednotlivců i národů, nebo na dohodě velmocí? Jaké je to Boží řešení?

Nemusíme pasivně čekat

Nikdo neví, jak všechny tyto krize dopadnou. A často se ani my křesťané neshodneme na tom, jaké řešení by bylo nejlepší. Přesto věříme, že jsme v Božích rukou. Že Bůh má řešení, které je pro nás všechny dobré. Možná že až k němu dojde, budeme stejně překvapení jako Jan, když viděl na Ježíše sestupovat Ducha, nebo jako učedníci u prázdného hrobu.

Ale nemusíme jen pasivně čekat. Pokud jsme poznali Ježíše, můžeme to jeho řešení už teď aktivně hledat: tím, že pozorně nasloucháme jeho slovu; tím, že kriticky reflektujeme dějiny i znamení našeho času; tím, že vnímáme bolesti lidí i nářek celé planety; tím, že vedeme dialog s těmi, kdo si kladou podobné otázky jako my; tím, že se modlíme k Duchu Svatému a prosíme ho o světlo. Pak možná budeme přizváni i k tomu, abychom na tom Božím řešení spolupracovali.

Autor přednáší na Jaboku a působí jako vězeňský kaplan.