Také si někdy přijdete jako špatně napsaný řádek?

Možná vás jen špatně přečetli. „Matky dětí s trizomií 21 často říkají o svém dítěti tuto větu: ‚Není hotový.‘ Dítě jako by nebylo dokončené, jako by dílo života na něm bylo vykonáno poškozenými nástroji nebo jako by hudba života byla napsaná na poškrábaný disk. A právě tohle se děje. Chromozomy člověka s trizomií 21 jsou naprosto normální. Ale jsou jakoby špatně přečtené, opakuje se špatné rozvržení a konstrukce bytosti má v sobě nedokonalosti a zpomalení. Kdyby bylo možné nějak umlčet onen chromozom navíc, byl by ten člověk jako vy a já.“

Moderní genetika. Prenatální diagnostika. Chromozomy, karyotyp. 

To jsou pojmy, které neznějí nijak spirituálně, a už vůbec ne jako součást oddechového čtení na zimní večery. Přesto se jimi rozhodně nenechme odradit. Mohou se nám stát vstupní branou k jedinečným vzpomínkám na život a poslání úžasného vědce - šťastného manžela, milujícího otce, křesťana hluboké víry a kandidáta blahořečení, v novince edice Osudy z Karmelitánského nakladatelství, v knize Život pro zavržené -Jérôme Lejeune (1926 - 1994), velký genetik, lékař a muž víry. A jak to tak bývá, zatímco se člověk rozhodne rozšířit si obzory četbou životopisu takové osobnosti, dostává zároveň možnost rozvažovat o vlastním žebříčku hodnot, o věrnosti svým zásadám a pravdivosti svého života v každém jeho okamžiku. Životopisné čtení je vždy tak trochu nahlédnutím do zákoutí vlastní duše.

Jérôme Lejeune, francouzský vědec a lékař učinil v šedesátých letech 20. století významné objevy týkající se počátku lidského života. Ty z něj dělají jednoho z otců moderní genetiky. Nejznámější je jeho odhalení příčiny tzv. Downova syndromu v roce 1963, sto let poté, co byl doktorem Downem poprvé popsán. Následovaly Lejeunovi další objevy, a brány genetiky se otevřely novým generacím vědců.

„Jérôme se nicméně stal vědcem z nutnosti. Aby mohl nemocné léčit, potřeboval jim rozumět. Má pokračovat na této vzrušující cestě poznání, která však nepřináší žádnou krátkodobou úlevu nemocným? Bojuje za tyto pacienty, které přijímá spolu s jejich rodiči třikrát týdně během dlouhých ordinačních hodin, ale oni tomu nemohou rozumět. Tak se pustí do méně prestižního výzkumu: ‘Pokud naleznu způsob, jak léčit trizomii 21, otevře se cesta i k léčení všech nemocí genetického původu. Pacienti na to čekají: je třeba najít lék.’ Od té doby věnoval veškerý svůj čas tomu, aby pochopil biochemické mechanismy, které vedou k poruchám inteligence a chování."

Objevoval, přednášel, jezdil po světě. Obhajoval nenarozený život, a sváděl zápasy proti uzákonění interrupcí v případě genetických abnormalit. Hájil posvátný charakter lidského života od samotného početí: „Jestliže člověk nezačne existovat při oplodnění, nezačne existovat nikdy. Ptáme se pak: Odkud odjinud by asi tak přišla nová informace?”

Vzpomínky jeho dcery, Clary Lejeune-Gaymardové v knize Život pro zavržené jsou krásným svědectvím o velkém srdci vědce i milujícího otce, na kterého jeho dcera vzpomíná s hrdostí, láskou, dojetím a hlubokým respektem.

„Někdy nám soucitní otcové a matky našich přátel říkali: ‚Jak je to těžké být dětmi slavného otce, tak silné osobnosti! Všechny ty přednášky, které dává po celém světě!‘ Ničemu nerozuměli. Nevěděli, že veliký profesor medicíny s tak zpátečnickými nápady byl především otec a manžel. S ním a s maminkou jsme měli báječné dětství.

Trávil sice své dny s nemocnými a jejich rodiči, snažil se zmírnit jejich utrpení, hodiny hledal vhodnou léčbu s pomocí mikroskopu a počítače, s nesmírnou ochotou jezdil po celém světě, aby šířil vědu a osvětu, stíral si z tváře plivance intelektuálních snobů, přemýšlel o lidské přirozenosti a Božím díle, ale přitom nás taky miloval. … Nikdy, opravdu nikdy se nestalo, že by táta odmítl odpovědět na některou naši otázku, protože neměl čas. Já, která nezřídka prosím své děti, aby mě nechaly na pokoji, dnes často myslím na to, jak jsme ho asi museli otravovat, když jsme byli malí. Znovu vidím, jak soustředěně sedí u čtení nebo redakce textu. A my jsme přišli a škemrali jsme: ‚Tatí, můžeš mi připravit můj kovbojský kostým?‘ Když viděl, že to pro nás je důležité, neřekl: ‚Za chvíli, teď mě rušíš.‘ Nechal text své přednášky nebo své vědecké výpočty a šel opravit pneumatiku, vyrobit lodičku, spravit rozbitou hračku a při tom odpovídat na ty nejbláznivější otázky: ‚Tati, bojoval jsi ve stoleté válce?‘ ‚Proč jsme se narodili?‘ ‚Proč prší?‘ ‚K čemu jsou hvězdy?‘ Vždycky jsme dostali odpověď…”

Spojení inteligence a hluboké víry ve službě obhajoby lidského života. Touha léčit a uzdravovat. Svědetcví o harmonii víry a rozumu ve vzpomínkách dcery jednoho lékaře. Pokorného, lidského ... a božího. Ideální společnost pro každého, kdo chce do života skrze četbu vnést  moudrost, odvahu, naději, víru... a úžas.

Dočetli jste až sem? Pak vězte... Jak říkal profesor Lejeune:

"Skutečný rozdíl mezi člověkem a opicí je ve schopnosti údivu. Zvířata umí milovat: znají věrnost, něžnost, a dokonce i smutek. Také rozumí: vždyť pes přijde na zapískání. Ale obdivovat zapadající slunce, rozjímat nad krásou, vnímat nekonečno a přemýšlet o lidském osudu... dokáže jen člověk."

Knihu Život pro zavržené lze zakoupit i na e-shopu Cirkev.cz.