Tableta nestačí, blízkost je lék

Naše populace stárne, schopnost mezigeneračního soužití a dialogu ale často pokulhává. Ke společnému kráčení napříč generacemi pravidelně vyzývá i papež František. Nabízíme dva pohledy, jak na to.

Start do života. Ideály mládí v rané dospělosti hledí vstříc samostatnému vlastnímu bydlení, k nezávislé bohaté rodině. Maximalizace zisku a slasti, minimalizace životních potíží. To jsou vábničky tržní ekonomiky a marketingové nástroje bankovních či pojišťovacích ústavů, jež se přetahují o klienty.

Korporátní svět – bankovní domy, projekční kanceláře či stavební firmy nabízejí snad nekonečnou variabilitu možností vlastního bydlení, domu či bytu na míru podle přání. Jednogeneračního způsobu života. I veřejná správa (stát, kraje, obce) směřuje obdobně individualisticky. Ve volebních programech je budování stále nových a nových kapacit v podobě startovacích bytů pro mladé, sociálního bydlení, nových domovů pro seniory atp.

Nic proti tomu. Ale stačí to? Ovoce, které sklízíme, je izolace generací, odcizení, samota. Jsme s tím spokojeni? Podle výzkumů veřejného mínění si 80 % populace přeje zemřít doma, s nejbližšími (STEM/MARK, 2016). Skutečnost je však opačná. Na 80 % obyvatel umírá v některém ze zařízení ústavní péče (domov důchodců, nemocnice atd.). O samotě.

Zde lze spatřovat důvody koketerie s eutanázií. Ze zkušenosti z hospiců totiž mohu dosvědčit, že dnes nikdo nemusí trpět fyzickou bolestí. Ta proto není důvodem volání po eutanázii. Pomiňme případy, kdy nemocný nevyhledal lékařskou pomoc nebo vyhledal špatnou lékařskou pomoc. Skutečnou motivací k úvahám o eutanázii je osamělost, ztráta důvodu k životu, strach z umírání (nikoli ze smrti), strach z budoucnosti (co bude, co nastane, kam jdu?), výčitky svědomí, strach ze ztráty vlastní důstojnosti. V žité praxi se to projevuje obavami či nejistotou, zda mne bude chtít dcera takto vidět? Například inkontinentního nebo upoutaného na lůžko či jinak slabého. Jak odpovídáme? Často odvozem do nemocnice, LDN, umístěním do domova pro seniory. Roky jezdím besedovat do těchto zařízení po celém Česku. Mezi jiným se ptám zaměstnanců, zda-li jsou u nich umístěni lidé, kteří by tam podle jejich odborných zkušeností být nemuseli, kteří by mohli být doma, třeba jen s drobnou dopomocí. Odpověď je vždy(!) „ano“.

Přece nebudu na obtíž

Důsledkem je strádání seniorů. Nikoli snad tělesné, o to se umějí daná zařízení postarat, ale jde o bolest emoční (psychickou), vztahovou (sociální) a duchovní (spirituální). Zajímavým doprovodným jevem je verbalizovaná spokojenost s pobytem kupř. v domě s pečovatelskou službou, v domově důchodců: „Přece nebudu na obtíž.“ – „Mladí mají hodně práce.“ A stokrát jinak a stokrát stále stejně. Totiž vztahové strádání. Obava a strach, zda mne bude mít dcera ráda, i když jsem slabý a bezmocný. Pýcha a slabost zároveň, které vidí „správný“ život jen jako fyzicky bezvadný, kdy vše ostatní je zlo. Copak hodnota našeho života spočívá v bezvadné funkci lidských svěračů? To nedokážu přebalit vlastního tátu či mámu, kteří mi dali život, vychovali mne, včetně právě přebalování? Při bližší komunikaci se seniorem umístěným v domově důchodců vystupuje do popředí stesk po domově, smutek z malých (či žádných) kontaktů s rodinou, žal ze ztráty vztahů. Tableta ani injekce nestačí. Lékem je lidská blízkost.

Tisíce let byl lidský život nesamozřejmý, zatímco smrt byla samozřejmá. Do počátku 20. století bylo běžné, že se v rodinách některé z dětí nedožilo dospělosti, leckde se jí dožila jen menšina z nich. Posléze se dramaticky zlepšila úroveň medicínského poznání, zvláště po válce, kdy díky Alexandru Flemingovi lidské životy začala zachraňovat antibiotika. Dnes žijeme v průměru o čtvrtstoletí déle než v 19. století. V ČR je střední délka života (naděje na dožití) v průměru o 10 let vyšší než v roce 1989. A tak se situace obrátila – nesamozřejmost života byla vystřídána nesamozřejmostí smrti (Haškovcová, 2007).

Umíráme obklopeni vnějším bohatstvím, ale s vnitřní a vztahovou chudobou. Chřadneme z nadbytku a blahobytu. Trefně situaci vyjádřil německý filozof Martin Heidegger (1889–1976) slovy, že „technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost“.

Dotace na výminek

Pozitivní historická zkušenost odkazující na mezigenerační soudržnost nám přetrvává v novém Občanském zákoníku. Ten v § 910 říká, že „předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost“. Ba co víc, v § 915 uvádí, že „(dospělé) dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu“. Vadou na kráse však je, že povědomí o těchto ustanoveních, včetně odborné veřejnosti, je malé.

Evropská unie stále více podporuje tzv. deinstitucionalizaci. Mám tip (nejen) pro politiky. Pojďme EU vzít za slovo – byť to tak její představitelé dost pravděpodobně nezamýšleli – v nasměrování dotací na budování „vejminků“ nebo je daňově zvýhodnit. Nebo posílit mezigenerační soudržnost daňovým zvýhodněním rodin, které pečují o (pra)rodiče ve společné domácnosti. Co jim takhle zrušit daň z nemovitosti? Existují k tomu i některé podpůrné mechanismy či jiný úhel pohledu. Objevit krásu stáří. Co je krása mladé ženy proti starci? Anebo jinak: Rodíme se a umíráme jenom jednou, tak proč se k lidskému životu na jeho konci nechová naše společnost stejně intenzívně a laskavě jako při jeho příchodu na svět?

Kde se inspirovat? Třeba v ideálu hospicové péče, který má za cíl, aby člověk umíral bez bolesti na těle a na duši, s vděčností za život, který mu byl dán, a v náruči svých blízkých.

Autor je prezidentem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a ředitelem Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích.