Ve čtvrtek 27. října byl ve Vatikánu zveřejněn oficiální pracovní text, který bude základem pro práci v rámci druhé, kontinentální, etapy Synody o synodalitě, kterou papež zahájil v roce 2021. K jeho sestavení byly použity syntézy pocházející z církví pěti kontinentů po konzultaci s věřícími a dalšími. Témata, která dokumentem rezonují, jsou například otázka role žen v církvi, přijetí LGBT osob, zneužívání v církvi, rasismus, drama válek a násilí a obrana křehkého a nenarozeného života.
Jsou tu chudí a původní obyvatelé, rodiny, znovu sezdaní rozvedení a samoživitelé, osoby LGBT+, ženy, zkrátka ti, kdo se cítí "vyloučení". Jsou tu oběti zneužívání, obchodování s lidmi nebo rasismu. Jsou mezi nimi kněží, bývalí kněží i laici, křesťané i ti, kteří jsou "daleko" od církve, ti, kteří chtějí reformy v oblasti kněžství a role žen, a ti, kteří se "necítí dobře v návaznosti na liturgický vývoj Druhého vatikánského koncilu". Jsou to lidé, kteří žijí v zemích mučednictví, ti, kteří se denně potýkají s násilím a konflikty, ti, kteří bojují proti čarodějnictví a kmenovému zřízení. Na přibližně 45 stranách dokumentu pro kontinentální synodu, se nachází celé lidstvo se svými zraněními a obavami, nedokonalostmi a požadavky.
Dokument bude sloužit jako základ pro práci v druhé etapě synodální cesty, kterou papež František zahájil v říjnu 2021 konzultací s Božím lidem. Právě v této první fázi byli věřící, a nejen oni, ze všech diecézí z celého světa zapojeni do procesu "naslouchání a rozlišování". Výsledky setkání, konferencí, dialogů a inovačních iniciativ – také digitálních synod – se promítly do shrnutí zaslaných generálnímu sekretariátu synody, které jsou nyní shromážděny v jednom textu nazvaném Dokument pro kontinentální etapu synody.
Text, který vznikl současně ve dvou jazycích (italštině a angličtině), má "umožnit dialog mezi místními církvemi a mezi místní a univerzální církví". Je to pracovní dokument, který se snaží přinést hlasy Božího lidu, jeho postřehy, otázky a neshody. Odborníci, kteří se sešli od konce září do začátku října ve Frascati, vypracovali text, který hovoří o "referenčním rámci" pro místní církve a biskupské konference s ohledem na třetí a poslední část synody, což je shromáždění biskupů v Římě v říjnu 2023 a opět v roce 2024.
Podrobněji si dokument všímá "řady napětí", která synodální cesta přinesla: není třeba se obávat, ale je nutné je postavit tak, aby se "využila jako zdroj energie, aniž by se stala destruktivní". Prvním z nich je "naslouchání jako otevřenost k přijetí, což vychází z touhy po úplném začlenění". Formulace "nikdo není vyloučen", je jednou z klíčových v celém textu.
Ze shrnutí vyplývá, že mnohá společenství chápou synodalitu jako "pozvání k naslouchání těch, kteří se cítí být vyhnáni z církve". Je mnoho osob, které se cítí "znevažováni, opomíjeni a nepochopeni", především ženy a mladí lidé, kteří mají pocit, že jejich nadání a schopnosti nejsou uznávány".
Mezi těmi, kdo volají po důraznějším dialogu a vstřícnějším prostoru, jsou například bývalí kněží, kteří odešli ze služby, aby se oženili, ale také ti, kteří "z různých důvodů pociťují napětí mezi příslušností k církvi a vlastními citovými vztahy". Tedy znovu sezdaní rozvedení, svobodní rodiče, lidé žijící v polygamním manželství, LGBT lidé. "Lidé žádají, aby se církev stala útočištěm pro zraněné a zlomené, nikoli institucí pro dokonalé," stojí v příspěvku z USA. Zatímco třeba z Lesothského království přichází výzva k rozlišování ze strany univerzální církve: "V církvi se objevil nový fenomén, který je v Lesothu nový: vztahy osob stejného pohlaví. Tato novinka znepokojuje katolíky i ty, kteří je považují za hřích. Je překvapivé, že v Lesothu jsou katolíci, kteří začali praktikovat toto chování a očekávají, že církev je a jejich způsob chování přijme. To je pro církev problematická výzva, protože tito lidé se cítí vyloučeni.
Navzdory kulturním rozdílům jsou mezi jednotlivými kontinenty patrné značné podobnosti, pokud jde o ty, kteří jsou ve společnosti a v křesťanském společenství vnímáni jako "vyloučení". Na druhou stranu existuje pluralita postojů i v rámci jednoho kontinentu nebo země. "Témata jako učení církve o potratech, antikoncepci, svěcení žen, ženatých kněžích, celibátu, rozvodu a novém manželství, možnosti přistupovat ke svatému přijímání, homosexualitě a LGBT se objevila ve všech diecézích, venkovských i městských. Objevily se různé názory a není možné formulovat definitivní stanovisko společenství k žádné z těchto otázek," říkají z Jihoafrické republiky.
Četná shrnutí vyjadřují lítost a obavy, že ne vždy a ne všude byla církev schopna "účinně oslovit chudé na periferiích a v odlehlých místech". Chudými se rozumí nejen nemajetní, ale také osamělí staří lidé, původní obyvatelé, migranti, děti ulice, alkoholici a narkomani, oběti obchodu s lidmi, osoby, které přežily zneužívání, vězni, skupiny, které trpí diskriminací a násilím kvůli rase, etnickému původu, pohlaví, sexualitě. Jejich hlasy se objevují nejčastěji, ale také o tom hovoří ostatní.
Mnoho místních církví uvádí, že se potýkají s kulturním kontextem, který je poznamenán poklesem věrohodnosti a důvěry v důsledku krize zneužívání duchovními. "Otevřená rána, která stále působí bolest obětem a pozůstalým, jejich rodinám a komunitám," uvádí se v dokumentu, který cituje příspěvek z Austrálie: "Existuje silný pocit naléhavosti uznat způsobenou hrůzu a škodu a zvýšit úsilí o ochranu zranitelných osob, napravit škody způsobené morální autoritě církve a obnovit v ni důvěru. Pečlivé a bolestné úvahy o zlu zneužívání vedly mnoho synodních skupin k výzvě ke "kulturní změně" v církvi směrem k větší transparentnosti a odpovědnosti.
Výzva k "obrácení kultury" církve je spojena s možností zavést "nové postupy, struktury a zvyky". To se týká především role žen a jejich povolání "plně se podílet na životě církve". Je to kritický bod, který je v různých podobách přítomen ve všech kulturních kontextech a týká se účasti a uznání laiček i řeholnic. Ze všech kontinentů zaznívá výzva, aby "katolické ženy byly oceňovány především jako pokřtěné a stejně důstojné členky Božího lidu". Došlo téměř k jednomyslné shodě, že mnoho žen "cítí smutek, protože jejich životy často nejsou dobře pochopeny a jejich přínos a charisma nejsou vždy doceněné". Shrnutí Svaté země je v tomto ohledu příznačné: "V církvi, kde jsou téměř všichni rozhodující činitelé muži, existuje jen málo prostorů, kde by ženy mohly vyjádřit svůj názor. Přesto jsou páteří církevních společenství, protože představují většinu praktikujících členů a patří k nejaktivnějším členům církve".
Církev proto podle tohoto dokumentu čelí dvěma souvisejícím výzvám: "Ženy stále tvoří většinu účastníků liturgie a církevních aktivit, muži jsou v menšině; většinu rozhodovacích a řídících rolí však zastávají muži. Je zřejmé, že církev musí najít způsoby, jak přilákat muže k aktivnějšímu zapojení do církve a umožnit ženám plnější účast na všech úrovních církevního života."
Lidé s postižením také hovoří o nedostatečné účasti a uznání: "Uvedené formy diskriminace jako je nedostatek naslouchání, porušování práva vybrat si, kde a s kým budou žít, odpírání svátostí, obviňování z čarodějnictví, zneužívání atd, popisují kulturu odmítání postižených osob. Nevznikají náhodou, ale mají společný základ v přesvědčení, že životy osob se zdravotním postižením mají menší hodnotu než životy ostatních.
V dokumentu je zdůrazněno svědectví o víře prožívané až do mučednické smrti v zemích, kde křesťané, zejména mladí lidé, čelí "výzvě systematického nuceného přechodu k jiným náboženstvím". V mnoha shrnutích se zdůrazňuje "nejistota a násilí, s nimiž se pronásledované křesťanské menšiny potýkají". Hovoří se o fanatismu, masakrech nebo dokonce – jak potvrzuje maronitská církev – o "formách sektářského a etnického podněcování", které přerůstají v ozbrojené a politické konflikty, jež činí život mnoha věřících ve světě obzvlášť bolestným. I v těchto "křehkých situacích" však křesťanské komunity "dokázaly pochopit výzvu, která jim byla adresována, aby budovaly zkušenosti synodality a přemýšlely o tom, co znamená jít společně".
Stejně tak je důležitý závazek Božího lidu bránit křehký a ohrožený život ve všech jeho fázích. Například pro ukrajinskou řeckokatolickou církev tvoří součást synodality "i zvláštní pozornost ženám, které se rozhodnou pro potrat kvůli strachu z materiální chudoby a odmítnutí ze strany rodin na Ukrajině; podporovat výchovnou práci mezi ženami, které jsou povolány k zodpovědnému rozhodnutí, když procházejí těžkým životním obdobím, s cílem zachovat a chránit život nenarozených dětí a předcházet provádění potratů."