Svatý Maxmilián Kolbe, mučedník a oběť nacismu

14. srpna slaví katolická církev svátek svatého Maxmiliána Kolbeho (1894-1941), kněze a františkána, který dobrovolně zemřel v koncentračním táboře Osvětim (Polsko) během druhé světové války. Páter Kolbe požádal o výměnu za vězně, který měl být popraven. Svatý Maxmilián Kolbe byl velkým propagátorem úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a jedním ze zakladatelů náboženského komplexu vybudovaného nedaleko Varšavy se seminářem, klášterem, nakladatelstvím a rozhlasovou stanicí.

Maxmilián, vlastním jménem Rajmund, se narodil 8. ledna 1894 ve městě Zdunska Wola v Polském království (tehdy součást Ruského impéria).

Podle vyprávění jeho matky - zaznamenaného až po světcově smrti - provedl Rajmund v dětství nějakou lumpárnu, kterou mu důrazně vyčetla: "Dítě moje, kdo ví, co se s tebou stane! O několik dní později matka viděla, že malý Rajmund změnil svůj postoj a že se často modlí a pláče před malým oltářem, který měl mezi dvěma skříněmi. Požádala ho, aby jí řekl, co se děje. Rajmund pak s očima plnýma slz odpověděl: "Matko, když jsi mi to vyčítala, hodně jsem prosil Pannu Marii, aby mi řekla, co se mnou bude. Totéž jsem ji prosil i v kostele, znovu. Pak se mi zjevila Panna Maria a v rukou držela dvě koruny: jednu bílou a druhou červenou. Ta bílá znamenala, že vytrvám v čistotě, a ta červená, že budu mučedníkem. Odpověděl jsem, že přijímám obě. Pak se na mě Panna Maria sladce podívala a zmizela." Tato událost poznamenala život Maxmiliána, který od té doby vyznával největší úctu k Neposkvrněné.

Po letech Rajmond cítil v povolání k řeholnímu životu a vstoupil do řádu františkánů konventuálů. V noviciátu (1910) si změnil jméno na "Maxmilián" na počest svatého Maxmiliána z Celeie, mučedníka. V roce 1911 složil první sliby a v roce 1914 poslední sliby. Tehdy přijal další jméno "Maria" na počest Ježíšovy matky.

Jako student filozofie a teologie v Římě (Papežská univerzita Gregoriana) založil "Vojsko Neposkvrněné" s cílem podporovat lásku a službu Panně Marii a obrácení duší ke Kristu. V roce 1918 byl vysvěcen na kněze.

Po návratu do Polska začal vydávat měsíčník "Rytíř Neposkvrněné" a v roce 1929 založil "Město Panny Marie Neposkvrněné" v Niepokalanówě, 40 km od Varšavy. Poté se nabídl jako misionář v Asii. Po usazení v Japonsku založil nové "Město Panny Marie Neposkvrněné" (Mugenzai No Sono) a vydával časopis "Rytíř Neposkvrněné" v japonštině.

Maxmilián se vrátil do Polska několik let před vypuknutím druhé světové války, kdy už společenské a politické klima bylo značně rozbouřené. Tam zjistil, že "Rytíř Neposkvrněné", publikace, kterou založil a vydával, se odklonila od své přísně náboženské linie a nevhodně se přiklonila k politice. Maxmilián převzal vedení publikace, aby napravil, co se pokazilo, a nenechal si ujít příležitost kritizovat nacionálně socialistické myšlenky nacistické strany, které byly zcela v rozporu s vírou.

Kolbe tak byl vystaven pronásledování ze strany nacistů. Mezitím hrdinně pokračoval ve své kněžské službě: povzbuzoval lidi, aby si zachovali víru a přiblížili se k Pánu. Ze solidarity s židovským národem se odmítl nechat zapsat na seznam "Němců", jeho otec byl Němec, matka Polka, což by ho ušetřilo dalších potíží a pronásledování. Jeho zásadní volbou však byla úcta ke všem lidem bez výjimky.

Maxmilián zastával pevný postoj vůči národnímu socialismu. Po několika slovních střetech s nacisty byl uvězněn a poslán do koncentračních táborů. Byl přidělen do Osvětimi, do kasáren, a chtěl být znamením Boží lásky na místě, o němž se všichni domnívali, že je Bohem opuštěné.

Jednoho dne se jednomu z vězňů koncentračního tábora podařilo uprchnout a němečtí vojáci v odvetě a na důkaz přísnosti vybrali deset vězňů, kteří měli zemřít v kobkách hladem. Desáté číslo připadlo na seržanta Franciszka Gajowniczka, který vykřikl: "Můj Bože, já mám ženu a děti." Na to se otec Maxmilián nabídl, že se nechá za odsouzence vyměnit. 

Byl tedy odveden do podzemní cely, kde povzbuzoval ostatní vězně, aby zůstali jednotní v modlitbě. Po několika dnech bez jídla a vody všichni zemřeli a naživu zůstal jen on. Aby místo vyklidili, rozhodli se mu vojáci podat jed, což je postup známý jako "smrtící injekce". Otec Maxmilián se modlil až do konce slovy: "Dej mi, abych tě chválil, svatá Panno, dej mi, abych tě chválil svou obětí. Dej mi pro tebe, pro tebe samotného žít, pracovat, trpět, vydávat se, umírat....". Zemřel 14. srpna 1941 ve věku 47 let.

Papež svatý Pavel VI. prohlásil otce Kolbeho za blahoslaveného v roce 1971. Svatý Jan Pavel II. ho kanonizoval - jako svého krajana - v roce 1982. Polský papež ho při slavnostním obřadu uctil těmito slovy: "Maxmilián Kolbe učinil to, co Ježíš: nestrpěl smrt, ale dal svůj život".

19. července 2016 navštívil papež František tuto " celu smrti hladem", kde byl až do své smrti vězněn svatý Maxmilián Kolbe. Návštěva se uskutečnila během papežovy návštěvy koncentračního tábora Osvětimi u příležitosti Světového dne mládeže v Polsku.

Zdroj: Aciprensa