Svatý Jakub Apoštol, patron Španělska, „nejodvážnější a nejstatečnější“

25. července si církev připomíná svatého Jakuba Apoštola nebo Jakuba Většího – známého také jako Jakub Zebedeův – jednoho z dvanácti apoštolů vybraných Kristem. Díky textům z Nového zákona, v nichž je zmiňován, ho můžeme poznat v různých aspektech jeho života. Tento Jakub je často označován jako „starší“, aby se odlišil od jiného Kristova apoštola, „Jakuba Menšího“.

Apoštol Jakub zaujímá v dějinách prvotní církve zvláštní místo a vyniká svou ctností, evangelizačním zápalem a odvážnou povahou. Byl to on, kdo přinesl Boží slovo do zemí zcela vzdálených od jeho rodné Galileje, jako byl například Pyrenejský poloostrov. Právě pro svou přítomnost a šíření víry je uznáván jako patron Španělska. Syn bouře, což je přívlastek, který Ježíš použil u něj a jeho bratra Jana v narážce na jejich otce Zebedea, je nejen patronem Španělska a španělského jezdectva, ale také patronem koželuhů, veterinářů a jezdců na koních.

Jakub se narodil v Betsaidě v Galileji kolem roku 5 př. n. l. Byl jedním z prvních, které Ježíš povolal. Přišel za ním, když lovil ryby v Genezaretském jezeře se svým bratrem Janem (Mk 1,19). Podle evangelií byl Jakub spolu s Janem a Petrem svědkem některých nejintenzivnějších okamžiků v životě Pána Ježíše, což svědčí o jeho blízkosti Božímu Synu. Mezi tyto okamžiky patří například proměnění na hoře Tábor, zázračný úlovek ryb nebo Ježíšova modlitba v noci v Getsemanech v předvečer jeho umučení.

Jméno, pod kterým ho známe, pochází ze spojení hlásek „Sant“ a „Jákob“. Zatímco 'Sant' znamená 'svatý'; 'Iacob' je hebrejský výraz pro 'Jákoba', který v řečtině zní Ἰάκωβος, Ἰákobos. Obě částice – „Sant“ a „Iacob“ – se spojovaly od počátku křesťanského Španělska v prvních staletích, jehož bojovníci se vrhali do boje na výkřik „Sant Iacob, pomoz nám!“: rychlost, s jakou byl tento válečný pokřik vysloven, vytvořila sloučený hlas Sant-iago.

Zároveň bylo jeho jméno spojeno s válečnou tradicí, a to do té míry, že na většině ikonografických vyobrazení je zobrazován jako voják na koni, který se ohání kopím a je v bojovém postoji. Jakub se tak stal ikonou či symbolem boje proti zlu a osobnímu hříchu. Je možné najít i jinou ikonografickou tradici, v níž apoštol vystupuje spíše jako poutník, oděný v prosté tunice, zahalený pláštěm a držící hůl. Je to svatý Jakub, který jde do nejvzdálenějších koutů světa a přináší Krista všem srdcím, která po něm touží. Takto se umění v průběhu dějin snažilo symbolicky ztvárnit výjimečné aspekty osobnosti Kristova učedníka; to, co tak dobře vyjádřil svatý Jan Chryzostom, když o něm řekl: „Byl to nejodvážnější a nejstatečnější apoštol“.

Španělský národ bude od svých kořenů vždy spojován se svatým Jakubem. Stopy, které zanechal na dlouhé cestě dějinami, tvoří duši a kulturu španělsky mluvících národů. Ačkoli příchod apoštola do starověké Hispánie (Španělska) odpovídal první touze hlásat evangelium všem národům, stalo se toto hlásání součástí základní struktury španělské identity.

Jedním ze symbolů tohoto přispění k identitě je nepochybně katedrála v Santiagu de Compostela, považovaná za hlavní svatyni zasvěcenou apoštolovi, kde jsou uloženy jeho ostatky. Dnes, stejně jako ve středověku, se do Compostely každoročně vydávají tisíce lidí, kteří touží projít trasu španělského patrona – Svatojakubskou cestu. Stejně jako světci, mučedníci a misionáři, z nichž mnozí byli později vysláni do Ameriky, aby zde evangelizovali. Nový kontinent proto oplývá projevy úcty k statečnému apoštolovi.

Jeden z těchto lidových projevů, velmi důležitý, ale někdy zapomínaný, souvisí se založením několika měst v Americe v období dobývání a místodržitelství. Španělé ve své zakladatelské horlivosti, charakteristické pro 16. století, zasvětili světci mnoho míst a pojmenovali po něm několik měst. To je například případ Santiaga de Chile, Santiaga v Dominikánské republice nebo Santiaga de Cuba na Kubě.

Jan Pavel II. navštívil 9. listopadu 1982 katedrálu v Santiagu de Compostela a vyzval celou Evropu, aby oživila ty autentické hodnoty, které ji tvoří: "Protože ostatní kontinenty se na vás dívají a očekávají od vás stejnou odpověď, jakou dal svatý Jakub Kristu: ‚Já to dokážu‘“. Jan Pavel II. pak dodal: „Já, Petrův nástupce na římském stolci, na stolci, který chtěl Kristus umístit v Evropě a který miluje pro jeho úsilí šířit křesťanství po celém světě. Já, římský biskup a pastýř univerzální církve, ti ze Santiaga posílám, stará Evropo, volání plné lásky: Najdi se znovu. Buď sama sebou. Objev svůj původ. Oživ své kořeny.“

Podle tradice to byl právě apoštol Jakub, kdo připravil cestu k tomu, aby byla Panna Maria uznána za „pilíř“ či oporu církve a mariánské španělské tradice, která se v následujících staletích rozšířila po celém světě. V dobách (2. pol. 1. století), kdy se šířila myšlenka o zjevném neúspěchu hlásání Krista na poloostrově, se Panna Maria zjevovala na sloupu, „pilíři ze Zaragozy“, aby svatého Jakuba a jeho učedníky povzbudila, aby neochabovali ve svěřeném úkolu. A Bůh jim dopřál vítězství.

Svatý Jakube, oroduj za nás!

Zdroj: Aciprensa