Svatý Albert Veliký, doktor církve a patron studentů přírodních věd

15. listopadu si připomínáme sv. Alberta Velikého (1193/1206-1280). Albert „Magnus“ (z latinského Magnus- velký) byl jednou z ústředních postav středověké kultury a zkoumal většinu vědních oborů své doby (teologii, filozofii, rétoriku, alchymii, botaniku atd.), čímž inspiroval další učence. Mezi jeho žáky patřil i sv. Tomáš Akvinský. Albert je znám jako „Doctor Universalis“ právě díky svým rozsáhlým všestranným znalostem.

Sv. Albert se narodil v Lauingenu (Německo) mezi lety 1193 a 1206. V 16 letech začal studovat na univerzitě v Padově, kde se setkal s bl. dominikánem Jordánem Saským, který ho povzbudil v jeho řeholním povolání a vstupu do dominikánského řádu. O několik let později se Albert stal profesorem na univerzitě v Paříži, tehdejším intelektuálním centru Evropy. Říká se, že počet jeho studentů byl tak velký, že musel své přednášky přesunout z učebny na náměstí, aby ho všichni slyšeli. Toto náměstí dodnes nese jeho jméno: „Maubertovo náměstí“ - zkratka z „Magnus Albert“(Albert Veliký).

Sv. Albert byl zvolen představeným řádu dominikánů v Německu a později jmenován rektorem univerzity v Kolíně nad Rýnem. Právě tam měl za žáka dalšího „velikána“ církve, sv. Tomáše Akvinského. Albert byl považován za autoritu ve velmi obtížných a rozmanitých oblastech: filozofii, fyzice, geografii, astronomii, mineralogii, alchymii (chemii), biologii, ale i ve studiu Bible a v teologii. Připisuje se mu objev arzénu a vysvětlení Země jako kulového tělesa. Byl iniciátorem tzv. scholastiky, kulturního hnutí zaměřeného na vzdělání, které změnilo tvář Evropy. Přes všechno své nadání a slávu však byl vždy prostým člověkem, oddaným modlitbě.

V Římě se Albert stal papežovým osobním teologem a kanonistou. Později byl vysvěcen na biskupa v Regensburgu, této služby se po nějaké době vzdal, aby se mohl nadále věnovat výchově nových teologů a filozofů pro církev. V roce 1274 se aktivně zúčastnil druhého lyonského koncilu. Není pochyb o tom, že sv. Albert Veliký byl neobyčejný intelektuál. To ho však nezbavovalo slabostí, které jsou vlastní každému člověku. Traduje se, že v roce 1278, když učil, mu náhle selhala paměť a na několik okamžiků jakoby ztratil bystrost svého intelektu. Jakmile se světec vzpamatoval, vrátil se k jedné epizodě ze svého mládí a vyprávěl svým studentům, že jako mladík se učení moc nevěnoval a jednou v noci se v zoufalství dokonce pokusil utéct ze školy, kde studoval. Při pokusu o útěk se dostal na vrchol schodiště, když v tom spatřil na stěně viset obraz Panny Marie. „Alberte, proč se místo útěku ze školy nemodlíš ke mně, 'Domu moudrosti'? Budeš-li mít víru a důvěru ve mne, dám ti zázračnou paměť,“ řekla mu Matka Boží. „A abys věděl, že jsem to byla já, kdo ti ji dal, až budeš umírat, zapomeneš na všechno, co jsi znal,“ přislíbila Maria. Pro světce byla náhlá ztráta paměti v této univerzitní třídě znamením od Boha, které oznamovalo, co přijde. O dva roky později, v roce 1280, pokojně zemřel. 

„Sv. Albert Veliký,“ řekl Benedikt XVI. v roce 2010, „nám připomíná, že mezi vědou a vírou existuje přátelství a že lidé vědy skrze své povolání ke studiu přírody mohou být prostoupeni autentickým a okouzlujícím nadšením svatosti.“

Zdroj: ACI Prensa, redakčně upraveno