Svátek Uvedení Páně do chrámu - zasvěcené osoby se sejdou v katedrále

Svátek Uvedení Páně do chrámu (Praesentatio Domini) 2. února, popřípadě slavnost Zvěstování Páně 25. března, patří mezi svátky, které duchovním obsahem spojujeme s vánočním liturgickým okruhem (doba adventní a vánoční). Zasvěcené osoby se sejdou 2. února s biskupem Josefem Kajnekem v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové při mši svaté v 10 hod.

Fotogalerie

2

Původně se nejednalo podle názvu o svátek Ježíše Krista, ale o svátek mariánský. Tomu odpovídal i název – Očišťování Panny Marie (In Purificatione Beatae Mariae Virginis nebo Purificatio Sanctae Mariae). Od roku 1960 a zejména však od roku 1969 je svátek Uvedení Páně do chrámu definován tradičně jako Christologický (tj. svátek Ježíše Krista). Jasně to naznačuje starší Gelasiánský sakramentář, kde v textech chybí mariánský charakter tohoto dne. V mladším Gelasiánském sakramentáři (8. století) je pak tento den označen jako Natale sancti Simeonis.

Evangelista Lukáš popisuje ve svém evangeliu (Lk 2, 22–39) událost, kterou si 2. února připomínáme: podle starozákonních předpisů matka po porodu chlapce byla 40 dní považována za nečistou a v případě děvčete dokonce 80 dní (Lv 12, 1–8). Toto období končilo obětí za hřích v chrámu, kdy podle možností měla bohatší žena obětovat beránka a holoubě a byla-li chudá, tak pouze dvě holoubata.

Na první pohled se může zdát, že se velmi jednoduchou cestou od tohoto úryvku evangelia dostaneme ke slavení svátku Uvedení Páně do chrámu. Opět, jako ostatně u většiny svátků, nás historie vyvede z omylu. Stejně tak, jako mnohé další svátky přišly do západní římské liturgie z křesťanského Východu, je tomu i u Hromnic. První zmínka o tomto svátku je v písemných pramenech kolem roku 400. Jeruzalémská poutnice Egerie píše, že ve Svatém městě se čtyřicátý den po Epifanii (14. únor) konalo u chrámu Vzkříšení velké procesí. Při něm se věřícím četly a objasňovaly události Lukášova evangelia, popisující očišťování Panny Marie, obětování Ježíše a setkání se Simeonem a Annou. Vše pak bylo ukončeno mší svatou.

V polovině 5. století byl na Východě tento svátek označován řecky Hypapante, tedy Svátek setkání: jednalo se o setkání Ježíše se Simeonem a Annou u příležitosti Jeho představení v chrámu. V době vlády východořímského císaře Justina I. (vládl 518–527) se tento svátek ve východním středomoří slavil již běžně. Jedna z legend praví, že svátek Hypapante vznikl za vlády císaře Justiniána (527-565), když v Konstantinopoli (dnešní Istanbul) vypukl mor, který se rozšířil v celé Východořímské říši. Císař nařídil, že se mají všichni obyvatelé města 2. února sejít na slavnosti setkání. Sigebertova kronika k tomu uvádí: „Za časů Justiniána císaře udála se v Pompejopoli v Mysii veliká zemětřesení... Slyšeny byly hlasy naříkajících, kteří hynuli v podzemí. Krev též z oblak padala a následovaly rozličné morové rány... Těmito pohromami pohnut Justinián ke cti Krista Spasitele slavnost setkání ustanovil, aby Spasitel, který Simeonovi ve chrámě vstříc přišel, též ubohým vstříc přijít i a jim pomocí svou přispěti ráčil.“
K tomu, jak byl tento svátek přijat do západní liturgie v Římě, je několik možných cest a také legend. Jedna nás přivádí do poloviny 5. století. Za panování císaře Marciána (Východořímská říše, vláda 450–457) zbožná a bohatá vdova Icelia vybídla křesťany, kteří žili v Jeruzalémském biskupství v Západořímské říši (?), aby všichni projevili svou víru průvodem se svícemi, neboť Kristus je světlem, jenž bude zjeveno pohanům. Toto procesí mělo nahrazovat pohanský zvyk konat každý pátý rok počátkem února ve městech kající průvody se zapálenými pochodněmi.

Druhá legenda praví, že u počátku tohoto svátku stál papež Gelasius I. (papežem 492–496). Ten se roku 494 rozhodl nahradit pohanské zvyky křesťanským slavením. Počátkem února a v jeho první polovině totiž pohané uctívali etruského boha Februa, pána podsvětí (pro Římany byl Februs známý pod jménem Pluto).
O tom mluví také „Zlatá legenda“ (Legenda aurea) z pera Jakuba de Voragine (kolem 1230–1298). V ní se píše, že Římané uctívali také bohyni Februu, matku boha války Marta. Na jejich počest se jednou za pět let 1. února osvětlovalo město pochodněmi a svícemi. Římské ženy také na památku Proserpiny, kterou unesl bůh podsvětí Pluto, zapalovali svíce a pochodně, s kterými obcházely město.