Svatá Růžena, první americká světice

23. srpna katolická církev slaví svátek svaté Růže z Limy (1586-1617), patronky Ameriky a Filipín. V Peru, její rodné zemi, je dnem určeným k její oslavě 30. srpen – tedy o týden později – a její oslava má status liturgického svátku – dne povinnosti nebo slavnosti – ačkoli se jedná o občanský a církevní svátek.

Isabela Flores de Oliva, svatá Růžena, se narodila 20. dubna 1586 v Limě (Peru) a pokřtěna byla 25. května téhož roku. Ačkoli se jmenovala Isabela – po své babičce z matčiny strany –, jedna indiánka, která sloužila v domácnosti Flores de Oliva, ji začala láskyplně nazývat „Růža“, a to kvůli zabarveným tvářím do růžové barvy. Postupem času si tento láskyplný způsob oslovování dívky osvojili i její vlastní rodiče.

Růženě se dostalo pečlivého vzdělání – se zvláštním důrazem na duchovní formaci – díky němuž poznala postavu a odkaz svaté Kateřiny Sienské (1347–1380), kterou od té doby obdivovala.

V jedenácti letech se „Růženka“ s rodinou přestěhovala do Quives, vesnice ležící na Limské vysočině, v důsledku otcova neúspěchu při těžbě v dole, kvůli němuž se rodina dostala do vážných ekonomických problémů. Pro rodinu Flores de Oliva to byly jistě těžké časy, ale také časy hojného požehnání.

Jedno z nich se odehrálo v roce 1597. Svatý Toribio de Mogrovejo, tehdejší limský arcibiskup, při své pastorační návštěvě v Quives udělil Isabele svátost biřmování. Setkání se světcem bylo velmi významné. Právě svatý Toribio jí „oficiálně“ změnil jméno: podle zvyklostí si biřmovanec mohl požádat o nové jméno a přijmout je; Isabela neztrácela čas a požádala o jméno „Růžena“.

Ve dvaceti letech se Růžena vrátila do Limy, hlavního města peruánského místokrálovství. Začala pracovat na zahradě rodinného domu, kde trávila velkou část dne a v noci se věnovala šití oděvů pro bohaté rodiny ve městě. To jí umožňovalo vydělávat peníze, které pomáhaly živit domácnost. Navzdory své situaci však byla Růžena velmi šťastnou mladou ženou, a to nikoli náhodou: v té době již světice věnovala celé hodiny modlitbě a pokání. To bylo zdrojem její radosti.

Jak její láska k Ukřižovanému sílila, inspirovala ji k větší oddanosti Bohu. V její duši se začala probouzet myšlenka složit slib panenství.

Při jedné příležitosti vyrobila její matka korunu z květů a nasadila jí ji na hlavu, aby ji mohla nosit na společenské události. Růžena se necítila vůbec dobře a stiskla jednu z větviček korunky a zatlačila si jeden z trnů do vlasů. Najednou zjistila, že životní okolnosti lze využít k tomu, aby se připojila k trpícímu Kristu. Když jí žena pochválila hebkost rukou a jemnost prstů, mladá žena je co nejrychleji pokryla blátem. Takové reakce, dnes těžko pochopitelné, odpovídaly logice, která se velmi lišila od té, která ovládá současnost: Růžena si byla dobře vědoma toho, jak těžké je ovládnout sebelásku a marnivost, stejně jako uchovat si srdce výhradně pro svého „manžela“, Pána Ježíše. Proto se intenzivně postila a trávila bezesné noci na modlitbách za hříšníky, zejména za ty, kteří se uzavřeli před Bohem.

Přestože se ji rodiče snažili provdat, odmítala to a 10. srpna 1606 vstoupila Růžena jako terciářka do řádu svatého Dominika, po vzoru svaté Kateřiny Sienské, své „duchovní učitelky“; na návrh dominikánského kněze souhlasila s tím, že se bude jmenovat „Růžena od svaté Marie“.

S pomocí svého bratra Hernanda si Růžena v rohu zahrady svého domu postavila poustevnu, kde se modlila a umrtvovala. Je pravda, že trávila většinu času v ústraní ve své poustevně, ale neméně pravdivé je i to, že si našla čas, aby zašla do kostela Panny Marie Růžencové nebo se starala o opuštěné nemocné či týrané otroky. Uprostřed této práce se setkává se svatým Martinem de Porres, s nímž sdílela touhu pomáhat těm, kteří jsou kvůli svému utrpení vysmívanými a zraněnými. 

Růženina duše hořela láskou k Bohu a k bratřím a sestrám. Vypráví se, jak se jí měnil tón hlasu a tvář se rozjasňovala, když mluvila o Něm, o Ježíši, stejně jako když byla v přítomnosti Nejsvětější svátosti nebo když přijímala eucharistii. Nic z toho ji samozřejmě neosvobodilo od nepochopení, posměchu mnohých, nebo dokonce od falešného obvinění či pomluvy. Na základě jejího svědectví ji však lidé v Limě začali uznávat, milovat a vidět v ní světlo, které vyzařovalo svatost.

V roce 1615 chtěla skupina pirátů zaútočit na město Limu. Byli to muži, které přitahovaly legendy o jejích pokladech a bohatství. Když jejich lodě kotvily u Callaa, Růžena se spolu s dalšími ženami vydala do kostela Panny Marie Růžencové, aby se pomodlila před Nejsvětější svátostí a poprosila Boha, aby ušetřil hlavní město před drancováním. Světice se postavila před svatostánek, aby ho chránila. Růžena nebyla připravena dovolit, aby se k němu někdo přiblížil s úmyslem znesvětit ho. Kdyby město padlo do rukou nepřítele, položila by za to život. O několik dní později se rozšířila zpráva, že kapitán pirátské lodi zemřel a že se jeho loď stáhla. Obyvatelé Limy už o Růženě nepochybovali: byl to zázrak a ona byla jejich přímluvkyní.

Navzdory svému chatrnému zdraví se Růžena modlila: „Pane, zvětši mé utrpení, ale ve stejné míře ve mně rozmnož svou láskou“.

Benedikt XVI. v srpnu 2008 připomněl, že svatá Růžena opakovala: „Kdyby lidé věděli, co znamená žít v milosti, nebáli by se žádného utrpení a rádi by snášeli jakoukoli bolest, protože milost je plodem trpělivosti“.

Svatá Růžena z Limy zemřela 24. srpna 1617 ve věku 31 let. Pohřeb zmobilizoval celé město. Mezi účastníky byly vysoké církevní a politické autority. Mnoho lidí přistoupilo k rakvi, v níž leželo Růženino tělo, aby si odtrhli kousek jejího hábitu a uchovali ho jako relikvii. Jiné musela rozehnat místokrálova stráž, protože zašli tak daleko, že si utrhli prst na noze.

Svatá Růžena byla původně pohřbena v křížové chodbě dominikánského kláštera, ale později bylo její tělo přeneseno do kaple svaté Kateřiny Sienské v růžencovém kostele. Její lebka je dnes uložena v kostele Santo Domingo – který se nachází pár kroků od náměstí Plaza Mayor v Limě – spolu s lebkami svatého Martina de Porres a svatého Juana Macíase.

Růžena byla kanonizována papežem Klementem X. v roce 1671 a stala se tak první americkou světicí. Tentýž papež ji prohlásil za hlavní patronku Nového světa (Ameriky), Filipín a Západní Indie.

Před více než třiceti lety papež svatý Jan Pavel II. o Růženě řekl: „První americká světice, Růžena z Limy, byla svým prostým a strohým životem, jemnou povahou, vroucím slovem a apoštolátem mezi chudými, indiány a nemocnými také neohroženou evangelizátorkou, výmluvnou svědkyní rozhodující role, kterou ženy hrály a hrají při hlásání evangelia“ (Anděl Páně, 6. září 1992).

Svatá Růžena nás povzbuzuje, abychom v našich bratrech a sestrách hledali Ježíše a abychom ho hledali i mimo čas modlitby. Říkávala: „Když sloužíme chudým a nemocným, sloužíme Ježíši.“ Služme bratru, který je v nouzi!

Zdroj: Aciprensa, španělská sekce