Sv. Stanislav Kostka, patron mladých mužů usilujících o kněžství

13. srpna slaví církev svátek svatého Stanislava Kostky, polského novice Tovaryšstva Ježíšova, který žil v letech 1550-1568. Ještě jako velmi mladý dosáhl díky své lásce k Panně Marii a touze sloužit církvi výšin svatosti. Svatý Stanislav je patronem noviců, bohoslovců a Polska.

Stanislav se narodil 28. října 1550 na hradě Rostkowo v Mazovském vojvodství (dnešní Polsko). Jeho otec, Jan Kostka, pán ze Zakroczymu, byl vlivným politikem v Polském království a senátorem; jeho matka, Markéta Kryská z Drobni, byla příbuzná mazovských knížat. Stanislav byl druhým ze sedmi dětí manželského páru.

Ve 13 letech Stanislav nastoupil do jezuitského internátu ve Vídni, kam byl navzdory svému nízkému věku poslán na výchovu mezi rakouskou šlechtu. Mladý chlapec začal brzy vynikat láskou ke studiu, ale také rozvahou, zbožností a náklonností k modlitbě. Stanislav zde tři roky studoval gramatiku, humanitní vědy a rétoriku.

Ze dnů pobytu v internátu se Stanislav dozvěděl mnoho o napětí, které vznikalo mezi světskou mocí a církví: rakouský císař Maxmilián II. začal jezuity pronásledovat až do té míry, že jim odebral dům, který internátu věnoval král Ferdinand I., jeho předchůdce. Stanislav tak byl spolu se svým bratrem Pavlem a dalšími společníky nucen opustit internát a odstěhovat se od komunity. Skupina se nakonec ubytovala u luteránského senátora žijícího ve Vídni.

Krátce poté, když byl Stanislav hostem v sídle senátora, vážně onemocněl, obával se nejhoršího a požádal, aby mu byla podána eucharistie. Majitel domu však jako luterán nedovolil, aby svaté přijímání vstoupilo na jeho pozemek. Za těchto okolností se Stanislav, který se neustále modlil, dostal do extáze a měl vidění, ve kterém mu sv. Barbora v doprovodu dvou andělů přinesla do pokoje svaté přijímání.

Když nemoc pominula, byl novic přesvědčen, že to byla Matka Boží, která se za něj přimlouvala, aby se uzdravil. V té době bylo Stanislavovi teprve 15 let. Později se mu zjevila sama Panna Maria s Dítětem Ježíšem v náručí. Matka Boží mu řekla: "Naší vůlí je, abys co nejdříve vstoupil do společenství mého Syna Ježíše". Stanislav tato slova přijal s hlubokou radostí, neboť jeho srdce již dávno projevovalo touhu odevzdat svůj život Kristu.

Stanislav požádal o přijetí do řádu, ale jezuitský provinciál ve Vídni bohužel jeho žádosti nevyhověl, aby si nepoštval jeho otce proti jezuitům, který zastával vysoký politický úřad a měl blízko k císaři Maxmiliánovi. Stanislav se tedy rozhodl přerušit styky s rodinou. Byl poslán nejprve do Německa a poté do Říma, kde vstoupil do řeholního řádu. V německém Dillingenu, kde nějakou dobu pobýval, vyhledal Petra Canisia (pozdějšího významného světce), který byl jezuitským provinciálem v této zemi.

Petr Canisius ho laskavě přijal a dovolil mu, aby zůstal v jezuitském domě, a pověřil ho některými jednoduchými povinnostmi, jako je péče o studenty a úklid. Pracovní dobu Stanislav prokládal hodinami intenzivní modlitby v kapli. O několik týdnů později ho Canisius poslal do Říma, kde ho přijal generál řádu František Borgia, který byl také později svatořečen, a přijal ho do noviciátu. Stanislav obdržel od svého otce dopis, v němž ho přísně pokáral a pohrozil jezuitům vyhoštěním z Polska. Mladý světec mu synovsky odpověděl, ale zároveň pevně vyjádřil své rozhodnutí pro povolání.

Vše svěřil do rukou Pána a věnoval se neustálé modlitbě a studiu. Kdykoli vstoupil do kostela, jeho tvář se rozzářila a během mše svaté, zejména po přijímání, se často dostával do extáze.

První srpnový den roku 1568 se Petr Canisius, který projížděl Římem, setkal s jezuitskými novici, aby jim přednesl přednášku o naléhavosti života v neustálém obrácení, které je podmínkou cesty do nebe. Po přednášce Stanislav před svými společníky řekl: "Otec Canisius nás nabádal, abychom rychle kráčeli po cestě života, ale jeho nabádání pro mě bylo předzvěstí mé smrti". Ti, kdo ho slyšeli pronést tato slova, byli překvapeni a znepokojeni. Stanislav totiž zpočátku ani nevypadal nemocně. "Tento měsíc zemřu," dodal.

O několik dní později se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Měl časté mdloby, zřejmě kvůli horku římského léta, které si vybíralo svou daň. Za úsvitu v den Nanebevzetí Panny Marie v roce 1568, poté co vyprávěl, že v nebi spatřil Pannu Marii obklopenou anděly, odešel ve svých 18 letech do Otcova domu.

Při jedné z předchozích oslav dne Nanebevzetí Panny Marie svatý Stanislav zvolal: "Jak šťastný den to musel být pro všechny svaté, když Maria vstoupila do nebe! Snad ho slaví se zvláštní radostí, jako to děláme my na zemi. Doufám, že budu mezi nimi při jejich příští oslavě".

Zdroj: Aciprensa