Sv. Irenej z Lyonu v učení posledních papežů

Dekretem z 21. ledna letošního roku započetl papež František sv. Ireneje z Lyonu mezi učitele církve. Podívejme z trochu větší blízkosti na dílo a dědictví tohoto lyonského biskupa ze sklonku 2. století a na jeho ohlas v učení posledních tří papežů.

Sv. Ireneje z Lyonu představuje Eusebius v 5. knize své Historia ecclesiastica. Dozvídáme se, že se s největší pravděpodobností narodil  ve Smyrně (dnešním Izmiru v Turecku) mezi lety 135-140, kde byl ještě jako mladík ve škole biskupa Polykarpa, který byl učedníkem apoštola Jana. V roce 177 však už byl vyslán z Lyonu – antické Lugdunie – do Říma k papeži Eleuteriovi. To ho také zachránilo před osudem mnoha lyonských křesťanů, kteří padli za oběť pronásledování rozpoutaného Markem Aureliem. Po svém návratu byl zvolen Lyonským biskupem. Ve službě zůstal až do smrti – rovněž patrně mučednické, v prvních letech třetího století (202-203). Zachovala se po něm dvě díla: pět knih Proti herezím a Výklad apoštolské tradice. Ve spisu proti herezím vystupuje proti gnosticismu a dualismu, tedy proti elitářskému a intelektuálskému proudu, který se tehdy projevoval zejména popíráním jediného Stvořitele a vedle dobrého Boha vysvětloval zlo ve světě negativním principem, ztotožňovaným z hmotným světem. Irenej oproti tomu hlásá víru předávanou v církvi. Poslechněme si, jak to vyložil v jedné ze svých katechezí papež Benedikt XVI. (28. 3. 2007).

Evangelium, hlásané Irenejem, je ve skutečnosti tím, které přijal od Polykarpa, biskupa ze Smyrny, a evangelium Polykarpa sahá k apoštolu Janovi, jehož učedníkem byl Polykarp. Pravou naukou tak není ta, kterou vynalezli intelektuálové a která překračuje prostou víru Církve. Pravé evangelium je to, které přichází od biskupů, kteří je přijali v nepřetržitém řetězci od Apoštolů. A ti neučili ničemu jinému než právě této prosté víře, která představuje opravdovou hloubku Božího zjevení. Všeobecné vyznání církve se tedy nezakládá na žádné tajné nauce, říká Irenej. Neexistuje křesťanství vyšší úrovně, pro intelektuály. Víra veřejně vyznávaná Církví je vírou společnou všem. Pouze tato víra je apoštolská, pochází od apoštolů, tzn. od Ježíše a od Boha.( …). Irenej od základu vyvrací nároky těchto gnostiků, intelektuálů. Především zdůrazňuje, že nejsou vlastníky pravdy, která by byla vyšší než všeobecná víra, protože to, co říkají nemá apoštolský původ, ale je to pouze jejich výmysl; za druhé, pravda a spása nejsou privilegiem a monopolem některých, ale mohou jich dosáhnout všichni prostřednictvím toho, co hlásají nástupci apoštolů a v první řadě biskup Říma.

Jan Pavel II. představil učení sv. Ireneje  v obsáhlé a hluboké teologické analýze 7. října 1986 na půdě Katolické univerzity v Lyonu. Mimo jiné ukázal Ireneovu vizi dějin spásy. Lyonský biskup ji na konci 2. století přirovnává k pokladu ukrytému v poli Písma svatého, avšak odhalenému na Kříži, kde Kristus přinesl veškerou novost v oběti sebe sama.

Když Irenej vrhá světlo na tuto skvělost spásy, stává se teologem Boha i člověka. „Jedině Bůh, jedině Kristus“, to je refrénem celého jeho výkladu. Bůh u Ireneje je Bohem jediným, který se zjevil ve Starém zákoně a projevil v Novém zákoně jako Otec Pána našeho Ježíše Krista. Je to Bůh, který miluje člověka do té míry, že jej utváří svýma dvěma rukama, jimiž jsou jeho Slovo a jeho Duch; nikolo proto, že by sám člověka potřeboval, ale „aby měl někoho, do něhož by vkládal své dobrodiní.“ (AH, IV.,14,1). (Bůh) proto poslal své Slovo „aby se učinilo tím, kým jsme my, aby tak nás učinil tím, kým je On” (AH, V., praef.). A Slovo milovalo člověka tak, že se připojilo ke křehkosti jeho těla. Irenej s veškerým svým realismem zdůrazňuje toto vtělení, které gnosticky považovali za skandální, avšak pro tajemství víry je ústřední. Neboť pokud by lidské tělo nemohlo být spaseno, Boží Slovo by se nikdy tělem nestalo. A pokud by Kristus přišel pouze zdánlivě, „nestal by se tím, kým jsme my, a k ničemu by nesloužila jeho námaha a utrpení“ (AH, III,22,1). 

Christocentrismus lyonského biskupa dochází k rozvinutí teologie tzv. „rekapitulace“ všeho v Kristu. Rekapitulací (shrnutí) nazývá to, jakým způsobem Kristus bere na sebe konkrétní solidaritu s lidským světem, aby viditelně projevil své prvenství nade vším, neboť Slovo „bylo ve formě kříže vetknuto do celého stvoření“ (AH, V,18,3). (…)

Irenej stále naléhá na jednotu člověka, tělo a duši vstřícně otevřené Duchu. Snaží se také ukázat, že spása se uskutečňuje v čase, v závislosti na růstu a zrání, jež je člověku vlastní, Kristus sám prošel všemi údobími života. A Bůh tím ukazuje svou trpělivost a pedagogiku, jako kdyby se postavil na úroveň člověka, aby mu dal čas poučit se ze zkušeností a budovat svobodně přátelství. „Slovo se stalo Synem člověka, aby uschopnilo člověka k chápání Boha“, připravilo k patření Boha. Eucharistie je na světě místem spojení mezi nepomíjivým a pomíjivým: naše pomíjivá těla jsou napájena nepomíjivostí těla Slova, stejně jako chléb ze země se stává eucharistií; lidská těla se nestávají bezprostředně nepomíjivými, protože jsou pro svou křehkost a slabost odkládaná do země, kde se (na nich) projeví Boží moc (srov. AH, V,2,3), stejně jako v Umučení a vzkříšení Kristově. Církev ukládá do země tělo člověka jako zrno do doby, než bude “znovu podruhé vytvořeno”, než povstane z mrtvých (AH, V,23,2). V tomto novém stvoření přinášejícím spojení či sjednocení Irenej nikdy nepřipouští slití Boží absolutnosti a lidské stvořenosti. Irenej dále zdůrazňuje svobodu člověka a jeho povolání ke svobodě. Neváhá říci, že bez svobody, bez schopnosti člověka poznávat dobro a zlo, se „nevědomky potlačuje člověk, jako jsme my“ (AH, IV,39,1). Bez svobody v důsledku nemůže být žádná láska a člověk nemůže odpovědět na výzvu božské svobody.

Také papež František se k Irenejovým polemikám s gnostiky často vrací. Ve své první encyklice Lumen fidei, v článku 47 o jednotě a celistvosti víry píše:

Víra je jedna také proto, že se obrací k jedinému Pánu, k Ježíšovu životu, k jeho konkrétní historii, kterou s námi sdílí. Svatý Irenej z Lyonu to objasnil v protikladu k heretickým gnostikům. Ti tvrdili, že existují dva typy víry. Jedna neotesaná víra prostých, nedokonalá, která se držela na úrovni Kristova těla a rozjímání jeho tajemství. A druhá, hlubší a dokonalá víra, vyhrazená malému kruhu zasvěcených, která se rozumem pozvedala nad Ježíšovo tělo vstříc tajemstvím neznámého božství. Tváří v tvář tomuto nároku, který má nadále svoji přitažlivost i své stoupence také v naší době, zdůrazňuje svatý Irenej, že víra je jedna jediná, protože prochází vždycky jediným konkrétním bodem Vtělení, aniž by někdy přesahovala tělo a historii Krista, poněvadž v nich se chtěl Bůh plně zjevit. A proto není rozdíl ve víře mezi „tím, kdo o ní umí říci velmi mnoho“ a „tím, kdo dokáže říci jen málo“, mezi tím, kdo je kvalitnější a kdo je méně schopný. První nemůže víře nic přidat a druhý jí nic neubere. (Srov. Irenej, Adversus haereses, I,10,2.)