Vy jste sůl země a světlo světa – uslyšíme tuto neděli v kostele Ježíšova slova (Mt 5,13-16). Sůl si však musí zachovat svou chuť a světlo se staví na podstavec, aby svítilo lidem.
Světlo a sůl. Nedokážeme si bez nich představit normální život. Bez světla se cítíme ztraceni, bloudíme v temnotě, přepadají nás úzkosti a strach. Ve světle se vše zdá radostnější, můžeme se zorientovat v terénu a vydat správným směrem. I sůl je nezbytná. Ochucuje, očišťuje, konzervuje a v biblických dobách byla spojená s oběťmi. Obě přirovnání nás vyzývají k autentickému životu podle evangelia.
Horské kázání v Matoušově podání uvozují Blahoslavenství, jakási magna charta Ježíšova učení. Bezprostředně poté následují obrazy soli a světla – přirozené symboly, které jsou dobře srozumitelné i pro dnešního čtenáře. Matouš navíc ve své verzi evangelia staví tato dvě přirovnání vedle sebe – snad aby poukázal na to, že jsou v mnohém podobná a že se vzájemně doplňují. Obě nám totiž pomáhají pochopit, že Blahoslavenství nejsou jen nějakou novou doktrínou a světonázorem, ale výzvou ke změně životního postoje.
Před pár dny jsme si v naší zemi zvolili nového prezidenta. Kvůli této volbě se společnost ale ještě více zpolarizovala, mnozí se před ní zapojili do celospolečenské diskuse o roli hlavy státu. Objevila se i otázka, zda se kněží mohou – stejně jako jiní občané – vyjadřovat k volbě toho či onoho kandidáta, zda mohou veřejně přetřásat jejich charakterové přednosti a vady. Není to prohřešek proti nestrannosti, slušnosti, vzájemné úctě, pokoře a lásce? Nepřispívají taková vyjádření ještě více k rozdělení společnosti?
Výrokem o soli a světle nás Ježíš učí, že jeho učedník má být vidět a slyšet, má pozvednout hlas, když vidí bezpráví, zastat se utlačeného, být na straně slabého, prosazovat právo a spravedlnost. Křesťanství není a nesmí se stát jen nějakým soukromým podnikem. Nejsme věřícími jen pro sebe, křesťanství je vize, jak změnit svět – byť musíme jedním dechem dodat, že každá opravdová změna vede přes vlastní nitro. „Kdo chce pohnout světem, ať hne nejdřív sám sebou,“ prohlásil prý kdysi řecký filozof Sókratés. A slavný indický duchovní vůdce Mahátma Gándhí, který se jako nikdo jiný zasloužil o indickou nezávislost, své současníky vyzýval: „Buď sám tou změnou, kterou chceš vidět ve světě!“
Ve starověku se solí potíraly novorozené děti (Ez 16,4), používala se k dezinfekci vody (2. Král 2,19-22) nebo k solení obětních darů (Lev 2,13; Ez 6,9), byla symbolem životodárné moci, a proto byla smlouva s Hospodinem „potvrzená solí“ (Num 18,19; 2 Pa 13,5) – na znamení síly a trvání všeho, k čemu se Bůh přihlásil. Sůl chránila jídlo před rozkladem, plísní a zmarem. Biblický člověk proto považoval sůl za velmi důležitou komoditu potřebnou pro život (Sir 39, 26).
Dodnes používáme sůl k dochucení potravy a díky pohádce „Sůl nad zlato“ každé dítě ví, že je kořením, které nelze ničím nahradit. Stačí jen špetka. Nesmí však ztratit svou chuť, jinak je k ničemu. Nedávno zesnulý emeritní papež Benedikt XVI. vyjádřil za svého života přesvědčení, že křesťané budou stále nepatrnější menšinou. Nesmí však ztratit svůj charakter, tedy to, co by je mohlo činit přitažlivými pro lidi i v dnešní sekulární společnosti. Křesťané by tedy neměli ztratit schopnost ozvat se a při zachování respektu k jiným názorům vstupovat do společenských diskusí. Nesmí jim však chybět opravdovost – ta se ovšem nedá „nakamuflovat“, ale je výsledkem poctivě žité spirituality.
Sůl se stává působivá jen jako součást stravy. Je-li v ní rozpuštěna, nedá se už oddělit. Přesto je její přítomnost, či absence jasně rozeznatelná. Také působení křesťanů může být skutečně účinné pouze tehdy, budou-li plnohodnotnými členy společnosti. Jejich svědectví bude pak věrohodné natolik, nakolik budou nadále nositeli „nezaměnitelné chuti“ Ježíšovy radostné zvěsti.
Ježíš o sobě říká, že je „světlo světa“. Ke stejnému úkolu povolává i své učedníky a říká: „Vy jste světlo světa!“ Jsme tedy povoláni k tomu, abychom žili a jednali jako on. Jistě, jsme jen měsíčním odrazem slunečního svitu, opravdovým zdrojem světla je On. Poselství evangelia bude tedy i dnes přesvědčivé jenom tehdy, když bude v našem smýšlení, slovech a skutcích patrné Kristovo světlo.
Máme být vidět a slyšet. Znamená to snad chlubit se, dávat své činy na odiv a čekat na uznání? To jistě ne. Spíše máme nechat světlo, které je v nás, jasně zářit – a to je možná zapotřebí o to více v temných časech, které dnes prožíváme. Nemáme tedy čekat na potlesk, ale jsme pozváni k tomu, abychom se stali účinným nástrojem evangelizace. Aby ti, kteří nám překříží cestu, byli přitahováni k Bohu, k zdroji vší naděje a věčného štěstí. To se nám může podařit, nebudeme-li předávat jen nějaké poznatky či životní moudrost, ale když budeme sdílet zkušenost s milujícím Bohem.