Stín nad šampionátem v poušti

Zahájení na neděli Krista Krále, finále o čtvrté adventní neděli. Mistrovství světa ve fotbale se koná v netradičním termínu, protože v obvyklém červnu a červenci panují v pořadatelském Kataru nesnesitelná vedra. Posun do závěru podzimu je ale asi tím nejmenším z řady problematických aspektů tohoto šampionátu, nejsledovanější sportovní události roku.

Katar je malý stát v Perském zálivu, s rozlohou podobnou Středočeskému kraji a asi dvoumilionovou populací. Žije z vývozu ropy a zemního plynu a má zřetelné ambice být ve světě vidět. Od roku 1996 zde například sídlí vlivná zpravodajská televize Al-Džazíra. Ve sportovních akcích spatřuje emír Tamím bin Hamad Ál Thání (u moci od roku 2013) další z nástrojů této vnější prezentace Kataru. V hlavním městě Dauhá tak už proběhlo mistrovství světa v atletice (2019), které zaujalo špičkovými výkony včetně světových rekordů, na druhou stranu trpělo tristní návštěvností.

Fotbal v tomto ohledu nejspíš dopadne lépe díky zahraničním příznivcům, které katarská vláda vábí, aby své hráče povzbudili přímo na některém z osmi stadionů. Právě ty jsou předmětem největší kontroverze: Katar je totiž dostavoval narychlo a bezohledně vůči dělníkům, převážně imigrantům z asijských zemí, kteří přišli do Zálivu za výdělkem. Mnohé z nich to stálo život a slova používaná nevládními organizacemi, jako vykořisťování, zotročování a obchod s lidmi, zřejmě plně popisují realitu.

Na životní podmínky zahraničních dělníků v ropných emirátech Blízkého východu poukázal při své listopadové cestě do Bahrajnu i papež František. Jím založená nadace Scholas Occurentes (existuje od roku 2015, letos jí papež udělil status Mezinárodního výchovného hnutí) vypracovala v roce 2017 zprávu s názvem Behind the Passion (V pozadí vášně) zmiňující tehdejších asi dva tisíce úmrtí v souvislosti s budováním infrastruktury pro toto mistrovství. Bezprostředně před výkopem prvního utkání se Katar i světová fotbalová asociace FIFA ocitly pod tlakem řady západních zemí i jejich fotbalových orgánů (např. USA, Anglie), aby vznikl fond, ze kterého dostanou pozůstalí po zemřelých migrantech odškodné.

Vlastní gól funkcionářů

Je to ale poměrně pozdní probuzení, nehledě na to, že Katar i FIFA požadavek v podstatě ignorují. Prvotní chyba nastala už v roce 2010, kdy FIFA svěřila mistrovství právě Kataru poté, co volitelé z evropské asociace UEFA údajně vypověděli dojednanou podporu pro Spojené státy. Měl se v tom angažovat tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jak tvrdí později odvolaný předseda FIFA Sepp Blatter. Vyšetřování korupčních praktik kolem celé katarské kandidatury výsledek nepřineslo, přesto (nebo právě proto) nesmylo podezření z propletence různých ekonomických, mocenských a politických zájmů, kde stranou zůstávají nejen lidská práva, ale koneckonců i sám fotbal.

A když to takhle dopadlo, nevyužila FIFA možnosti alespoň vyrovnat v druhém poločase a aktivně se zajímat o pozadí katarských staveb, mimochodem dost bizarních vzhledem k tomu, jak se asi bude dařit po mistrovství plnit velké stadiony ležící tak blízko u sebe(opět si představme Středočeský kraj). „Vyčistěte cesty, vraťte věci do pořádku a k poctivosti,“ vyzval v roce 2016 papež tehdy nového předsedu FIFA Gianniho Infantina, který opáčil, že přesně to má v úmyslu. Údajně nejméně poslední rok v Kataru žije…

Z mnoha důvodů je správné, aby šampionáty objevovaly nová dějiště mimo tradiční fotbalové země, jako tomu bylo v USA (1994), Japonsku a Jižní Koreji (2002) a Jihoafrické republice (2010). Zčásti platí i to, co prohlásil český ministr zahraničí Jan Lipavský při otevření ambasády v Dauhá na konci října: že méně svobodné země povolují otěže, když se ocitnou v centru světové pozornosti. Nemusí to tak ale být vždy, jak ukazuje příklad Číny, a nynější katarské přísliby zón s legálním alkoholem a benevolence k zahraničním homosexuálům nejsou nic jiného než úlitbou cestovnímu ruchu. Šampion át bezpochyby přinese mnoho krásných i sporných fotbalových momentů. Úvodní góly však vstřelili funkcionáři, a byly to branky vlastní. Další asi budou následovat, protože na zásadní lidsko-právní posun v Kataru to zatím nevypadá.