Spolupracovník sdružení Cesta 121 vzpomíná na slavení bohoslužeb s nemocným biskupem

Spolupracovníci Cesty 121 otec Zdenko Vavro patřil spolu s Mons. Bohuslavem Novákem ke kněžím, kteří měli k biskupu Františku Lobkowiczovi v posledních měsících nejblíž. Pravidelně ho navštěvovali, slavili s ním mše svaté, snažili se ho potěšit i ve chvílích, kdy mu nebylo dobře. Pomoc Cesty 121 otci biskupovi probíhala ve skrytosti, diskrétně. A i když je teď v nás smutek z odchodu otce Františka, cítíme i vnitřní radost. Radost, že je v Boží náruči, že jsme otci Františkovi směli v posledních letech svou službu nabídnout a že pan biskup věděl, že je obklopen láskou a péčí, na níž se může spolehnout.

Vzpomínka P. Zdenka Vavra

Bylo to v létě, v roce 2020 v Hukvaldech. Po mši svaté za mnou přišla do sakristie paní a s nádherným úsměvem mi říká: „Otče Zdenko, pozdravuje vás otec biskup František, prosí o společné slavení mše svaté a zve vás na oběd!“

Přiznám se, že tato prosba mě velmi zaskočila, protože v ten den jsem odjížděl na dovolenou, a tak jsem zavolal svému kolegovi – otci Bohuslavovi a požádal jej, ať mě zastoupí. Nedalo mi to a zavolal jsem i otci biskupu Františku s tím, že když se vrátím, rád jej autem vezmu na mše svaté do kostelů mých farností. A tak začal příběh, který by mě ani ve snu nenapadl. Mít možnost slavit mši svatou se svým diecézním biskupem, a to co druhý den až do 1. 2. tohoto roku. V ten den jsem měl s otcem biskupem mši svatou naposledy.

Kdybych měl napsat vše, co nosím ve svém srdci, tak je to na dlouho. Ale chci se podělit o to, jak děkuji Bohu, že jsme spolu s otcem Bohuslavem měli možnost být v blízkosti toho, který si hmatatelným způsobem procházel křížovou cestu v závěru svého života. I přes bolesti a obtíže, nás otec biskup vítal vždy radostně, podáním ruky, úsměvem. Slavení mše svaté v jeho blízkosti bylo pro mě jako pro „Veroniku“ – mohl jsem mu dát jenom to málo a on dával mnohé. Kdysi jsem jej často vídával v kostelích s plnou parádou. V posledních dvou letech to byla mše svatá bez mitry a berly, ale zato s vědomím toho, že mi ukazuje, jak důležitá je pro něj mše svatá, Eucharistie… Ukazoval mi, co je vlastně v životě podstatné. Otec biskup mě najednou vtáhl do svých posledních okamžiků, kdy se postupně musel vzdávat mnohých věcí a přesto – nikdy neztratil to podstatné. Krista.

Po mši svaté, ať už v Hukvaldech nebo na biskupství – vždy byla připravena káva, nějaký zákusek, ale hlavně vždy naslouchající otec biskup, který se snažil oživovat v sobě vzpomínky na události prožité v jeho životě. Velice nádherným zážitkem u mě zůstává slavení mše svaté o Vánocích,

Otec biskup se živě zajímal o život ve farnostech. A tak jsme mu s otcem Bohuslavem vykládali o životě v těch našich farnostech, o tom, co prožíváme, o radostech i strastech. Biskup František byl opravdovým otcem - tátou.

Poslední měsíce jsme viděli jeho zhoršující se stav, ale i jeho touhu slavit mši svatou a být ve společenství. Nebýt sám. On v křesle a my za tzv. oltářem. On, který zpřítomňoval trpícího Krista, my kněží, kteří jsme jej doprovázeli na jeho křížové, bolestné cestě.

Děkuji otci biskupovi za dar jeho příkladu, děkuji mému kolegovi otci Bohuslavovi za jeho pomoc, děkuji paní Aničce, paní Ivě a řeholním sestrám za péči a prostředí, které vytvářeli.

Když jsem 1. února odcházel od otce biskupa, tak se na mě usmál a řekl: „A přijď zas, budu se těšit“… Poslední co jsem od něj slyšel - bylo: „Pa, dobře dojeď…“

Občanské sdružení Cesta 121

Sdružení Cesta 121 je organizace pomáhající stárnoucím kněžím a kněžím v nouzi. Cílem je umožnit jim, aby co nejdéle zůstali v prostředí, kde mají své přátele a sociální vazby. 

Zdroj: Facebook Cesta121 a http://www.cesta121.cz/