Solidarita mezi diecézemi i farnostmi

Jak se daří církvi hospodařit s vráceným majetkem? Ptali jsme se jednoho z jejích statutárních zástupců, generálního sekretáře České biskupské konference, P. STANISLAVA PŘIBYLA.

Jaký je obvyklý způsob využití navráceného majetku?

Orná půda se většinou propachtovává, přímé hospodaření je spíše v menšině. Vyžaduje to ale velmi mnoho sil, protože uživit se z orné půdy je náročné kvůli velkému podílu práce a nízkým cenám výkupu produktů. Cenné na tomto způsobu hospodaření je to, že církev může být zaměstnavatelem lidí z regionu. Vzniká také pouto mezi majitelem půdy a tím, kdo na ní pracuje. Snažíme se přitom o šetrné a udržitelné hospodaření. Chceme, aby se půda nedrancovala. Podobně jako šlechta to má církev v genech: nehospodaříme v krátkých časových úsecích.

Také lesy rostou desítky let.

Každá diecéze má nějakou právnickou formu správy lesů a na rozdíl od půdy v nich hospodaří napřímo. Mají to tak i řády. Tři diecéze (Ostrava-Opava, Olomouc a Praha) vlastní velké plochy lesů. V olomoucké arcidiecézi mají zřízenou společnost s ručením omezeným, kterou vlastní a řídí. V Ostravě a Praze je správa lesů součástí biskupství, mají na to interní oddělení.

Vracely se ale i budovy.

Tam nás čekaly vzhledem k jejich stavu především opravy. Pak také směny a prodeje. Často byly totiž na místech, kde jsme je nepotřebovali nebo neuměli využít. Případně byly ve stavu, který by byl jen přítěží. Takže se i prodávalo a někdy jsme za to byli kritizováni.

Majetek se vrátil různým církevním právnickým osobám: farnostem, kapitulám, diecézím.

Zákon stanovil, že komu byl majetek ukraden, tomu se vrátí. Přitom některé subjekty aktuálně neexistovaly, ale měly svoje právní nástupce. Nejprve se tedy musely udělat administrativní kroky, sloučit historické právnické osoby s tou konkrétní současnou. Některý majetek měl z výnosu platit kněze. To se ale nyní děje centrálně, z diecéze, a proto výnosy majetku jednotlivých farností slouží i ostatním. Jsou nastavené mechanismy solidarity, což znamená, že když farnost něco vydělá, podělí se s chudšími farnostmi a také s biskupstvím. Farnosti to nemají moc rády, protože mají dojem, že je biskupství vysává. Ale opravdu jde o to, že mnoho z historického majetku bylo určeno k obživě duchovních a na to je dnes potřeba nějak vydělat. Mzdové prostředky jsou největší zátěží pro hospodaření diecézí, ale i řádů.

Nejen farnosti, ale i některé diecéze mají majetku málo nebo dokonce žádný. Funguje princip solidarity i mezi diecézemi?

Mezi diecéze se dělí také finanční náhrada podle složitě sestaveného koeficientu. Ke kritériím, ze kterých se vypočetl, patří počet věřících, kostelů, rozloha a další. Především v Brně a Českých Budějovicích finanční náhrada částečně supluje absenci nemovitého majetku. Některé diecéze nemají majetky, ale mají bohaté některé farnosti, takže vytvářejí systém solidarity uvnitř diecéze. Zatímco jiné diecéze mají třeba chudé farnosti, ale movité kapituly nebo biskupství. Nemovitý majetek je někde přínosem a jinde přítěží, protože vyžaduje investice. S tím vším se kalkuluje právě při mezidiecézní solidaritě, přičemž úplná spravedlnost je asi nemožná.

Jak tedy taková mezidiecézní solidarita funguje?

Jednotlivé diecéze tvořily a stále utvářejí své strategické plány, aby se uživily, až skončí všechna finanční plnění ze strany státu. Tyto plány jasně ukázaly limity diecézí a nutnost udržovat mezi nimi princip solidarity. Jsou k tomu určené dva vnitřní fondy. Jeden se jmenuje přímo Fond solidární, kam diecéze směřují každoročně část výnosů z hospodaření. Putují sem nějaká procenta ze sbírek, ale i z investování finanční náhrady. A pak také výnosy z Náboženské matice, což bylo někdejší josefínské zařízení, soubor majetku, který dnes slouží právě na tyto formy solidarity. Každoročně se pak rozdělují peníze těm diecézím, které jsou v rámci kolektivního rozhodování vyhodnoceny jako chudší a potřebují pomoc. Pak je tu ještě Rezervní fond, kam se povinně ukládá část finanční náhrady, a s ní se pak společně hospodaří. Kdyby opravdu došlo k nějaké katastrofě v hospodaření, z tohoto rezervního fondu by se vypomáhalo. Na ten jsme Bohu díky ještě nikdy nesáhli.

A jak se hospodaří s financemi za nevydaný majetek?

Náhrady nejsou určeny ke spotřebě. Mají se zhodnocovat, což se má dít a děje několika způsoby: nákupem pozemků, lesů, pořizováním budov a investicemi do vlastního podnikání (např. do zemědělských technologií) a pak také investicemi na finančních trzích. Tam ale musíme být velmi opatrní, protože je to turbulentní záležitost. Zvláště nyní můžeme vidět, jak události doma i ve světě hýbou cenou peněz. Každá diecéze si proto i v rámci investování náhrad vytváří zdravý a co nejbezpečnější mix. Lapidárně řečeno: cílem investování finanční náhrady je proměnit peníze na majetek. Naším úkolem totiž není být finanční institucí, ale být správci majetku, který má sloužit k naší hlavní činnosti – k pastoraci, evangelizaci, podpoře víry, charitativním účelům. Všechny investice jsou kontrolovány a dozorovány institucí na úrovni České biskupské konference, ta se nazývá Analytická skupina diecézí. Její součástí jsou renomovaní ekonomové, kteří vypracovávají zpětnou vazbu pro diecéze, formulují rizika a dávají doporučení. Každý rok také posíláme Svatému stolci zprávu, jak s finanční náhradou hospodaříme.

Pak je tady i společné investování diecézí.

Diecéze společně investují, když se dohodnou mezi sebou a jdou do nějakého projektu. Něco jiného je pak institucionalizované, společné investování. Jde o tři investiční fondy při České biskupské konferenci, které byly za uplynulou dekádu více než úspěšné. Je to díky pečlivě vybranému správci na základě výběrového řízení a dobrých kombinací, do jakých finančních produktů, kdy a jak investujeme.

Církev má za sebou prvních deset let odluky – ovšem stále s příspěvky od státu. Ty skončí už za sedm let.

Bude to velký výpadek, ale s tím se počítá ve strategických plánech tak, aby to v roce 2030 nebyl náraz do zdi.

A pak v roce 2043 skončí náhrady.

Plány jsou vymodelované samozřejmě i na následující roky po tomto datu. Stále se aktualizují a velmi se dbá, aby hospodaření bylo udržitelné i po roce 2043.

Bude pak církev schopna se opravdu uživit?

Církev po roce 2043 rozhodně nebude rentiér, který sedí na kanapi, kouří doutník a libuje si nad svým bohatstvím. Nakolik jsme schopni dohlédnout těch dvacet let dopředu, církev bude v základních parametrech soběstačná. Od začátku se však počítá se spoluúčastí věřících. Nikdy se neřeklo, že vyrobíme model, který zbaví věřící nutnosti finanční spoluúčasti na životě církve. Klade to velké nároky na transparentnost a na komunikaci, abychom dokázali o hospodaření mluvit, a to už na úrovni farnosti. Doufám, že dnes je to lepší, ale před deseti lety si lidé často mysleli, že v kostele je nějaký zvláštní vesmír, kam elektrika teče zadarmo a všechno se děje a platí tak nějak samo. Že peníze nepodléhají zkáze a pětikoruna, která se dávala do sbírky za komunistů, stačí i dnes. To se mění, ale pořád mám dojem, že sbírky jsou chápány jako doplňková záležitost.

Ovšem když lidé začnou dávat do něčeho peníze, klade to nárok nejen na komunikaci, ale i na participaci farníků v řízení farnosti, účasti v ekonomických a pastoračních radách.

Teď hodně mluvíme o synodalitě a to jsou její konkrétní projevy. Například ekonomická rada farnosti je podle kanonického práva povinná záležitost. Farář sice nakonec nese osobní zodpovědnost, ale musí mít zázemí dalších lidí, aby mohl dělat nějaká rozhodnutí.

Jenže ono se to začíná týkat i diecézí. Lidé chtějí vědět, co se děje s financemi i na biskupství.

Vědět ano, ale na úrovni diecéze už o tom nemohou rozhodovat mnozí nebo všichni. Je nutné důvěřovat těm, kteří si k tomu vyberou své spolupracovníky. Ale mělo by se usilovat o transparentnost, kterou drtivá většina lidí ocení.