Tři děti z táborů pro vnitřně vysídlené osoby vyprávěly Františkovi své příběhy druhý den jeho apoštolské cesty do Jižního Súdánu. Slova vděčnosti a naděje, která nezakrývají mnohé těžkosti, jež denně zažívají, stejně jako tisíce dalších dětí jejich věku: nedostatek prostoru, chybějící domov a vzdělání, osamělost a touha po lepší budoucnosti, jejíž uskutečnění je možné pouze tehdy, bude-li vybudován mír.
Johnson nemá dostatek prostoru pro hraní fotbalu, ale také nemá školu. Jeho adresa je B2, respektive blok a sektor místa pro ochranu civilistů, kde žije. Josefovi je 16 let, z toho osm strávil v táboře. "Kdyby byl mír," říká, "užil bych si dětství." Rebecca je stejně jako ostatní "velmi šťastná", že má papeže před sebou, a to "navzdory jeho bolavému kolenu". Vděčnost, naděje, smutek, modlitba. To a mnoho dalšího zaznělo z úst dětí, s nimiž se papež setkal v táboře pro vnitřně vysídlené osoby v Džubě a jejichž svědectví předcházela jeho projevu.
Je to již deset let, co konflikty a rozsáhlé násilnosti v celé zemi přiměly lidi k útěku z domovů a hledání bezpečí. Mnoho z nich našlo útočiště poblíž základen mise OSN v Jižním Súdánu (UNMISS). Na několika místech v zemi, včetně Džuby, Melutu, Wau, Boru, Bentiu a Malakalu, se mise ujala obyvatelstva v místech pro ochranu civilistů. UNMISS pak postupně přesunula některá místa do konvenčních vysídleneckých táborů pod kontrolou vlády. V lednu žilo v táborech pro vnitřně vysídlené osoby v Džubě asi 33 000 lidí, což je o 2000 více než před rokem.
Po úvodní modlitbě moderátora Skotské církve Iaina Greenshieldse a promítnutí videa promluvily tři děti, které představovaly mladé vnitřně vysídlené osoby z mnoha jihosúdánských táborů. Rebecca žije v táboře v Džubě a řekla, že je "šťastná a poctěná", že může být před papežem. "Jsi dobrý vůdce, protože jsi navzdory bolavému kolenu přišel, abys byl s námi," říká na adresu Františka a připomíná odklad cesty, na kterou se tento lid obzvlášť těšil. "Víme, že má děti rád a že vždy říká, že jsme důležití," dodala a zdůraznila, že "my, děti z Jižního Súdánu, opravdu rádi tančíme a zpíváme". To je způsob, jak "chválit Boha". A právě "ve jménu Ježíše" žádá Rebeka římského biskupa o "zvláštní požehnání pro všechny děti, abychom mohli společně růst v míru a lásce". Její hlas prozrazuje dojetí, holčička opakuje své "děkuji" a uzavírá: "Na tento den nikdy nezapomeneme.”
Jeho rodiče nemají práci, strýc mu posílá pomoc, "abychom si mohli koupit oblečení". Chodí do třetí třídy, ale nezapomíná na mnoho vrstevníků, kteří tak nemohou činit, "protože není dost škol a učitelů pro všechny". Není zde ani "dostatek místa na hraní fotbalu". Čtrnáctiletý Johnson žije v táboře Malakal se svou matkou a otcem. "Mír je dobrý, problémy ne," připomíná a jasně vyjadřuje, co potřebuje on a mnoho, mnoho jeho vrstevníků: "Chceme mír, aby se lidé mohli vrátit do svých domovů, měli dobrou budoucnost, chceme, aby se v kostele konaly modlitby, aby nám Bůh dovolil vrátit se do města Malakal". Město, domov, rodina: to vše je možné jen tehdy, když společně budujeme mír.
Šestnáct let, z nichž polovinu strávili v táboře ve městě Bentiu. Josefův příběh je příběhem chlapce, který byl předčasně povolán k dospělosti a nyní si uvědomuje, jaké drama prožívá. Jeho myšlenky se týkají budoucnosti, ano, osobní, "ale i dalších dětí", protože ti, kdo poznali hlad a strach ze smrti, si přejí, aby se takové věci už nikdy neopakovaly. "Proč trpíme v táboře pro vysídlené? Kvůli probíhajícím konfliktům v naší zemi," říká. Jeho analýza je jasná, ví, že přežití není předem dané. "Já a moji rodiče jsme tu spolu s dalšími rodinami díky humanitární pomoci," ale "kdyby byl mír, zůstal bych doma". Josef žádá náboženské vůdce, aby se i nadále modlili za "definitivní mír", a nakonec se obrací s upřímnou výzvou k představitelům své země: "Přinášejte lásku, mír, jednotu a prosperitu".
"Volání po míru je samozřejmé." Uvedl to zástupce zvláštního zástupce generálního tajemníka v misi OSN v Jižním Súdánu, rezidentní a humanitární koordinátor pro tuto zemi. "Pracovníci pracují nepřetržitě, aby uspokojili naléhavé potřeby postižených komunit. Bezpečnostní problémy však často nutí humanitární pracovníky k přemístění a přerušení činnosti," přiznává, "nejnebezpečnějším prostředím pro humanitární pracovníky zůstává Jižní Súdán, následovaný Afghánistánem a Sýrií. Přesto je závazek absolutní. "To," zdůrazňuje, "není jen naše práce, ale také náš cíl. Jsme tu, abychom sloužili súdánskému lidu, vědomi si svých omezení, ale i s vědomím příležitostí. Připomíná, že v současné době žijí v zemi dva miliony vnitřně vysídlených osob a pak je tu stejný počet uprchlíků, kteří ze země emigrovali, a na závěr se obrací na papeže: "Vaše návštěva obnovuje mou naději, že společnými silami se obyvatelům Jižního Súdánu podaří dosáhnout míru a rozvinout potenciál této neuvěřitelné země.