Setkání jako restart víry

Co přineslo setkání mládeže v Hradci Králové a jaké výzvy z něj pro církev plynou.

Ačkoliv jsem ve stálém kontaktu s mladými lidmi, zejména se studenty, už dlouho jsem se neúčastnil tak velkého setkání mládeže, jaké se konalo druhý srpnový týden v Hradci Králové. Musím se přiznat, že nejsem přítelem masových akcí. Tentokrát jsem si ale uvědomil, že většina účastníků něco takového potřebovala.

Mladí lidé chtějí čas od času zažít církev jinak, než ji zažívají ve svých farnostech. Potřebují mít bohoslužbu s doprovodem písní, které se jim líbí (anebo je aspoň neodrazují archaickými výrazy); potřebují zažít modlitby a slyšet svědectví, která se jich dotýkají. Především ale potřebují, aby pro ně byla církev domovem – doma totiž mohu být takový, jaký skutečně jsem. Nemusím se přetvařovat do nějaké pózy.

Ačkoliv si mnozí stěžovali na organizační nedostatky, chtěl bych vypíchnout několik bodů, které považuji za „znamení naděje“, tedy za jakési červánky budoucí (české katolické) církve, která bude více synodální a méně klerikální.

Významným prvkem byla skutečnost, že dopolední katecheze nepronášeli jenom biskupové. Zejména katecheze o vlastní cestě ke vztahu s Bohem, kterou pronesla dvacetiletá Katka, mě úplně dostala. V jejím vzhledu i projevu, jak po stránce obsahové, tak formální, jsem viděl mladé lidi, které znám ze svého okolí. Navíc před každou katechezí se někdo modlil za toho, kdo bude mluvit (svědčit). A tak bylo vidět, že také biskupové potřebují naši modlitbu a že také oni si mohou říct o modlitbu a požehnání, jako to dělá papež František.

Existenciálně i vtipně

Dalším novým prvkem, jak jsem se dozvěděl, byly malé diskusní skupinky (i když zrovna tak malé nebyly – sám jsem jednu vedl a z mnoha důvodů jsem 20 lidí rozdělil obyčejně na čtyři skupiny po pěti lidech). V nich docházelo k osobním rozhovorům o docela hlubokých otázkách, včetně otázky: „Co dělat, když nás pan farář nenechá nic dělat?“ Výborná byla možnost svátosti smíření a duchovního rozhovoru, ale i psychologické poradny. V běžném životě se mnozí stydí zajít si někam pro radu, tady to bylo takříkajíc „nízkoprahové“. Ale snad nejlepší byla možnost spontánního setkání, při němž nedochází jen k formální nebo zvykové komunikaci, ale díky atmosféře se otevřou opravdu existenciální témata (život, smrt, láska, povolání).

Ukázalo se, že dnešní mladí lidé jsou kritičtí. Chtějí a umějí si vybírat. Proto byla pestrost programu nepochybně jeho předností. Každá generace je jiná. Nejde jen o to, že jsou „digital natives“ (výraz pro ty, kdo žijí od malička s digitální technikou), ale že mají všechny klady a zápory, které s sebou nese současná sociokulturní situace. Obdivoval jsem, že dokázali – aspoň to tak vypadalo – ve vtipných scénkách odhalit podstatu poslání svatého apoštola Pavla. Také si uměli ze všeho něco pro sebe vzít, respektive „vyzobat“. Neslyšel jsem totiž, že by někdo říkal o nějakém projevu, že by to bylo vyloženě špatné.

Přestože do kontextu akce patřil evangelizační koncert GODZONE, nebylo Celostátní setkání mládeže v první řadě „evangelizací“, spíše šlo o „restart“ života z víry anebo chceteli života v církvi. Účastníci byli totiž z velké části teenageři z věřících rodin; ti starší – tedy nad 18 let – se často zapojovali sami do tvorby programu. Tím se dostávám k dalšímu „plus“. Program nebyl jenom „pro mladé“, ale byl tvořen – aspoň zčásti – samotnými mladými lidmi.

Jenže – abych se vrátil ke své „původní skepsi“ – nutno připomenout, že taková akce ponese plody jen v tom případě, když její účastníci budou mít příležitost někde (doma, ve farnosti, ve skupině mládeže) navázat na zkušenost z tohoto setkání. Obávám se, že se to stane málokde. Dospívající k tomu totiž přece jen potřebují pomoc dospělých. Dospělým, například kněžím, jistě nechybí dobrá vůle, někdy se ale bojí vstoupit mezi mladé, být mezi nimi a jednat s každým jako rovný s rovným. Velmi pěkně to vyjádřil biskup Martin David, když po jedné z bohoslužeb řekl kněžím: „Bratři, prosím, když už jste tady, jděte mezi mladé!“ Jistě, mnozí mezi nimi byli, třeba i celou dobu setkání, ale jiní v rozpacích nevěděli, co dělat.

Rozpakům kněží – zvlášť těch starších – se nedivím. Sám cítím, že bych mohl být dědečkem těchto dospívajících dětí. To ale přece vůbec nevadí! Každý máme tu roli, která nám náleží – ať už věkem, vzděláním, povoláním nebo stavem. Svůj úkol jsem viděl „být mezi nimi“: nic víc, nic míň. Někdy to přináší uspokojení, tedy okamžité plody; jindy na plody musíme čekat třeba i několik desítek let. Na ilustraci toho chci uvést, že na konci setkání mě zastavil jeden asi padesátiletý muž, který mi řekl: „Byl jsem s tebou před 40 léty na (salesiánské) chaloupce. Pamatuji si to. Bylo to pro mě důležité.“ A tak bychom my dospělí – kněží, pastorační pracovníci, učitelé – měli zasévat a nečekat žeň hned, učit se trpělivosti od Boha.

Myslím tedy, že Celostátní setkání mládeže (ačkoli by se to mělo jmenovat jinak, vždyť tam byli skoro samí katolíci) splnilo svůj účel. Pro mnoho mladých lidí se stalo restartem života z víry. Mladí lidé asi tolik nečtou Perspektivy. A tak je tento článek určen pro vás dospělé, abyste se zajímali o to, co „vaši mladí“ prožili, a poskytli jim příležitost prohlubovat to, co načerpali.