„Sekularizace se vyčerpala.“ S norským biskupem a trapistou Erikem Vardenem o církvi v dnešním světě

„Křesťanství není utopie. Biblické náboženství je nanejvýš a někdy až šokujícím způsobem realistické. Velcí učitelé víry vždy trvali na tom, že nadpřirozený život musí vycházet z hluboké úvahy o přirozenosti. Musíme se cvičit v tom, abychom viděli věci takové, jaké jsou, sebe takové, jací jsme. Mít křesťanskou naději neznamená očekávat, že všechno půjde dobře. Všechno v pořádku není.” Erik Varden je trapistický mnich, od roku 2019 je biskupem Trondheimu a od roku 2023 apoštolským administrátorem v norském Tromsø. Je mu 50 let a byl trapistickým opatem v Mount Saint Bernard v Anglii. Vyučoval teologii na univerzitě v Cambridge. Pochází z rodiny formálně patřící k norské luteránské církvi, ale prakticky agnostické. Konvertoval v patnácti letech poté, co slyšel Mahlerovu Symfonii č. 2 („Vzkříšení“). V roce 1993 se stal katolíkem a v roce 2002 vstoupil do přísně cisterciáckého řádu přísné observance. Je předsedou Skandinávské biskupské konference. V rozhovoru pro italský deník Il Foglio hovoří o Vánocích a naději, o Evropě a periferiích, o válce a křesťanství.

Přinášíme vám překlad rozhovoru, který biskup Varden vedl z Matteem Matzuzzim a zveřejnil v anglické verzi na svém blogu Coram Fratribus. 

Jsou Vánoce. Hodně se mluví o naději. Často se toto slovo používá povrchně, jako by šlo o pouhé přání, aby se člověk měl dobře nebo „aby všechno dobře dopadlo“. Když ale pomyslím na zákopy na Ukrajině, v Gaze, Libanonu a Sýrii, na realitu tohoto rozcupovaného světa, pak tvrdit, že všechno dobře dopadne, zní takřka urážlivě. Na pomoc nám přichází křesťanská naděje. Jaký je její skutečný význam, i třeba ve vztahu k válce? 

Křesťanství není žádná utopie. Biblické náboženství je svrchovaně, v některých ohledech až šokujícím způsobem realistické. Velcí učitelé víry vždy zdůrazňovali, že nadpřirozený život musí stavět na hluboké úvaze o přirozenosti. Musíme se naučit vidět věci takové, jaké jsou, sebe takové, jací jsme. Mít křesťanskou naději neznamená očekávat, že všechno dobře dopadne. Všechno v pořádku není. Doufat znamená mít důvěru, že všechno, dokonce i nespravedlnost, může být účelné. Světlo „svítí ve tmě“. Nevymycuje temnotu - prozatím; to bude až v novém nebi a na nové zemi, kde „už nebude noc“. Tady a teď se třpytí naděje. To neznamená, že je bezvýznamná. V naději je požehnaná nákaza, která jí umožňuje šířit se od srdce k srdci. Totalitní moc se vždy snaží naději zahladit a vyvolat zoufalství. Školit se v naději znamená cvičit se ve svobodě. Péguy v jedné básni popisuje naději jako plamen lampy ve svatyni. Říká, že tento plamen „prošel hlubinami celé noci“. Umožňuje nám vidět to, co je teď, a zároveň předvídat, co může přijít. Doufat znamená vsadit svou existenci na možnost příštího. To je umění, které je třeba v dnešní fatalistické, deterministické atmosféře vytrvale praktikovat. 

Vánoce v sobě mají něco tajemného, co fascinuje i nevěřící. Myslím na Claudela, který se obrátil, když o Vánocích roku 1886 poslouchal nešpory v Notre Dame. Nebo na Jeana-Paula Sartra, ateistu par excellence, který v jedné ze svých povídek napsal: „Bledá Panna rozjímá nad svým dítětem. Na její tváři by člověk měl vyobrazit úzkostné omámení, které se jen jedinkrát objevily na lidské tváři.” Co je to za tajemství Vánoc, které oslovuje každého?  

Není něco z onoho omámení, o němý mluví Sartre, ve skutečnosti patrné na mnoha vyobrazeních Panny Marie, jak se objevuje v byzantské ikonografii? Přitažlivost Vánoc je obsažena v jejich evangelijních symbolech: novorozené dítě; hlásání míru; tvrzení, že lidé jsou stále schopni „dobré vůle“; pokojné ticho noci, během níž je stvoření - lidé, zvířata a hvězdy - v očekávání, harmonicky uspořádáno kolem zřejmého ohniska. Claudel napsal v díle Zvěstování P. Marii, které si čtu každé Vánoce: „Bien des choses se consument sur le feu d'un coeur qui brûle“. Vánoce nám umožňují vytušit touhu našeho srdce. Dávají nám vycítit, co pomíjí a co zůstává. Výzvou je nechat tuto intuici konkretizovat v předsevzetích, neomezovat se na pomíjivý rozbředlý sentiment.  

Jste biskupem na jedné z periferií, o nichž často mluví papež František. Dokonce na evropské periferii. Na jihu vidíme známky toho, jak se víra starého kontinentu ztrácí, tlačená stále silnějším sekularismem. Jak to vidíte vy, z periferie? 

Periferie je definována vzhledem ke středu. V křesťanské optice není střed bodem na mapě. Střed je všude tam, kde je Kristovo tajemství přítomno v plnosti. Periferie je povolána stát se středem. Tuto dynamiku vidíme působit v misijních dějinách církve. Plamen víry znovu a znovu jasně září na nečekaných místech. Jaký byl údiv sebevědomých Evropanů, kteří v 16. století přišli do Indie a mysleli si, že se ocitli na okraji civilizace, aby zjistili, že tam bylo centrum již od apoštolských dob, kdy jejich předkové uctívali kůly a kameny? Terminologii periferie často používají instituce nebo lidé, kteří jsou si jisti, že jsou na základě zděděných privilegií centrální. Víra tento předpoklad zpochybňuje. Tak se terminologie stává užitečně sebe-podrývající. Vyzývá nás, abychom se ptali: „Kde je vlastně centrum?“. V biblickém pojetí jde o to následovat Beránka, kamkoli jde, a opustit pohodlný předpoklad, že nutně zůstane na místě, kde jsem já.  

Lidé chodící do kostela, jsou stále starší; máme problém vystihnout volání smyslu, která se u mladších generací objevuje, jakkoli často říkáme, že myslí jen na zábavu a svůj smartphone. Jako v každé době věku, v každé generaci, mají vysoko mířící touhy. Co může církev udělat, aby tuto touhu postihla? 

Moje zkušenost je jiná. Setkávám se s mnoha mladými lidmi lačnícími po smyslu, upřímnými ve svém hledání, pronikavými ve svých analýzách. Často mě pobaví diagnostika, ať už světská nebo církevní, v níž komentátoři velmi pokročilého věku předkládají své teze o „mladých“, jako by šlo o druh uměle udržovaný při životě v laboratorní lednici, uzavřený v předpokladech a kulturním prostředí minulých desetiletí. Jak může církev oslovit dnešní mládež? Tím, že ji bude brát vážně. Tím, že k nim nebude mluvit shora. Tím, že se odváží předkládat vysoké, krásné ideály. Respektováním jejich touhy přijmout plnost svého dědictví. Tím, že jim nebudeme dávat kameny ani cukrátka místo chleba.  

Ve své knize The Shattering of Loneliness (Rozbití samoty) jste v úvodu napsal: „Viděl jsem, že aby člověk mohl žít, musí se naučit dívat smrti do očí. Než jsem se stačil zorientovat v tom, co to slovo znamená, unavila mě povrchnost.” Mluvili jsme o mladých lidech a o válce. Ptám se: není současná atmosféra ospalosti částečně způsobena tím, že Evropa po celé generace nezná realitu války a smrti. Mohu-li se vyjádřit brutálně: Nebo jsme si příliš zvykli, že doma máme mír, takže už neumíme pohlédnout smrti do tváře? 

Je tu skutečně riziko, že mír považujeme za samozřejmost a myslíme si, že je nějak normální. Není. Historie nám to neodbytně připomíná. Čím jsem starší, tím víc na mě působí, že první smrt, o níž se v Písmu dozvídáme, je bratrovražda. Je to paradigma, které se s děsivou důsledností opakuje až do dnešních dnů. V Prologu k Řeholi svatého Benedikta je citován žalm, který poskytuje užitečnou perspektivu. Svatý Benedikt nás nabádá, abychom „hledali pokoj a usilovali o něj“. Připomíná nám, že mír je dynamická, živá skutečnost, kterou je třeba podporovat. Půlstoletí Evropy bez velkých válek bylo něco jako zázrak. Nyní se obzor zatemňuje. Nespravedlivá válka na Ukrajině zuří dál; padá jedna vláda za druhou, křehké koalice selhávají, a to vyvolává úzkost; rétorika agrese se šíří jako škodlivý dým. Mám pocit, že se náš kontinent, a v neposlední řadě jeho mladí lidé, probouzejí. Covid byl budíčkem. Přiblížil přízrak smrti. Zničil iluze o tom, že bohatství nebo vědecké znalosti nás ochrání, že smrt je jen něco, co se děje jiným. Zamysleli jsme se dostatečně nad tímto poučením? Myslím, že ne. Vidím to jako promarněnou příležitost, politicky i katecheticky.

Světová média nám umožnila sledovat znovuvysvěcení Notre Dame, obnovené po požáru. Bylo tam obrovské množství lidí. Bohatí a mocní stáli frontu, aby se dostali dovnitř. Obyčejní lidé se podíleli na financování díla, úplně stejně jako ve středověku. Ptám se: jsme navzdory všemu stále připoutáni k těmto symbolům, které k nám promlouvají o naší identitě?

Zdá se zřejmé, že zůstáváme připoutáni k určitým symbolům. Projevy smutku následující po požáru katedrály Notre Dame, byly dojemné. Všechna čest těm, kdo se podíleli na její obnově. K čemu jsme však připoutáni? K velké křesťanské svatyni? Nebo ke kulturnímu talismanu? V adventu nám církev předkládá čtení z proroka Izajáše. Je to slova vybízející k zamyšlení. Izajáš nám předkládá nádherné obrazy útěchy, proroctví o vtělení. Říká nám také, že ze zkázy povstane vykoupení. Dává jasně najevo, že je to Hospodin, kdo připravil zkázu Jeruzaléma a vyhnanství jeho lidu, a chce je naučit právě tomu, aby neskládali svou důvěru v monumenty síly, ale aby místo toho žili z milosti, podporováni den za dnem ve své existenciální křehkosti. Úkolem církve je zajistit, aby naše architektonické a umělecké dědictví zůstalo silným znamením Boží dobroty a umožnilo setkání našeho bytí-z-prachu s nestvořenou Boží nádherou. Máme dostatečnou důvěru ve svou tradici, abychom pomohli našim současníkům vidět, co místa a objekty, povrchně vnímané jako identitu utvářející, vlastně znamenají a co implicitně slibují? Zde je prostor pro sebe -zpytování. Zdá se mi totiž, že často kapitulujeme před sekulární modernitou a snažíme se, aby naše dědictví bylo „relevantní“ podle jejích podmínek, zatímco naše doba od nás ve skutečnosti očekává něco jiného.

V návaznosti na mou předchozí otázku: máme my, Evropané třetího tisíciletí, problém s identitou? Víme ještě, odkud pocházíme a kam směřujeme? 

Už dlouho nebyla shoda v základních otázkách tak křehká: v tom, co je to být mužem nebo ženou, co je to být člověkem, jaká má být společnost. Veřejná diskuse už dlouho zlověstně bzučí jako vosí hnízdo. Každý, kdo se do ní zapojil, riskuje, že bude poštípán. Mám pocit, že nyní se trend obrací, stále více lidí klade otázky, hledá rozumné argumenty a spolehlivé parametry. Katolická intelektuální tradice zde má obrovský přínos. Ačkoli nechci snižovat význam charitativní činnosti nebo otázky spravedlnosti a míru, domnívám se, že intelektuální apoštolát je pro nadcházející desetiletí prvořadý. Slovo se stalo tělem, aby naší přirozenosti, stvořené k obrazu Slova, vtisklo logos. Přijmout tento aspekt naší bytosti a vyjádřit ho znamená začít si připomínat naši důstojnost.

Často se tvrdí, že náš svět, západní svět, je nyní postkřesťanský. Rád bych se zeptal, zda s touto definicí souhlasíte, nebo zda skutečným problémem je spíš generalizace? Jak tedy mohou ti, kdo se dnes hlásí ke křesťanství, existovat uprostřed této reality prosadit?

Jak už to tak bývá, nesouhlasím. Z teologického hlediska nemá pojem „postkřesťanský“ žádný smysl. Kristus je Alfa a Omega a všechna písmena mezi nimi. Konstitutivně v sobě nese svěžest ranní rosy: ne nadarmo jsme po celý advent bouřlivě zpívali: „Rorate!“. Křesťanství je spředeno z úsvitu. Pokud se někdy v určitých obdobích cítíme být zahaleni soumrakem, je to proto, že se chystá další den. Chceme-li uvažovat v kategoriích „před“ a „po“, považuji za vhodnější navrhnout, že stojíme na prahu věku, který bych nazval „postsekulární“. Sekularizace se vyčerpala. Je vyčerpaná, bez pozitivní finality. Lidská bytost však zůstává živá se svými hlubokými aspiracemi. Vezměme si, že Marilynne Robinson a Jon Fosse jsou čteni po celém světě, že lidé chodí do kina na filmy Terence Malicka, že tisíce lidí hledají poučení o víře. Toto jsou znamení doby. To by nás mělo naplňovat odvahou, přimět k tomu, abychom neskrývali své světlo pod nádobu. Církev má slova a znamení, jimiž může zprostředkovat věčnost jako skutečnost. Anglická spisovatelka Helen Waddell kdysi napsala: „získat jakoukoli představu o nekonečnu je jako sejmout kámen z ústí studny“. Copak právě to není klíčový křesťanský úkol pro současnost? Sursum corda!

Zdroj: coramfratribus