Salesiánem na vlastní pěst

Před sedmdesáti lety, 17. ledna 1953, odešel tiše a nenápadně v domově pro seniory v Lukově u Fryštáku zakladatel českých salesiánů P. Ignác Stuchlý.

V roce 1927 přišli první salesiáni do venkovského prostředí na Valašsku a brzy se rozšířili především do průmyslové Ostravy a později do Prahy, Brna a Pardubic. Ignác Stuchlý zakusil rychlý předválečný rozlet kongregace, nacistický zábor salesiánských domů i komunistické „konečné řešení řeholní otázky“.

Tvé misie budou na severu

O novodobou christianizaci průmyslových měst usilovali mezi válkami s jistým úspěchem redemptoristi v Jablonci nad Nisou prostřednictvím lidových misií, ale jinak se pastorace v náročném dělnickém prostředí moc nedařila. Na Kladně pokus o evangelizaci ze strany Armády spásy (1920–1922) zkrachoval kvůli časovému souběhu se zakládáním komunistické strany. Kvůli vyhrocenému českému nacionalismu byli z Kladna o něco později málem vyhnáni vídeňští německy mluvící misionáři z Kongregace pro křesťanské dělnictvo sv. Josefa Kalasanského. Stačila maličkost: z místního kostela chtěli přemístit sochu sv. Václava.

Jednoznačně nejúspěšnější misii mezi válkami rozvinuli v českých a moravských průmyslových městech salesiáni Dona Boska. K úspěchu v Moravské Ostravě ve druhé polovině třicátých let jim dopomohlo hned několik okolností. První salesiánský dům byl v Československu otevřen v roce 1927 až v okamžiku, kdy mohl být osazen domácími novici a řeholníky, kteří se k „výsadku“ v českém prostředí připravovali už od začátku dvacátých let v Itálii (Štěpán Trochta, František Míša, bratři Oldřich a Jan Medové). Tato organizační strategie tupila hroty nacionalismu.

Do čela salesiánské misie byl v českých zemích postaven salesián Ignác Stuchlý (1869–1953), který se narodil ve slezském městečku Boleslav v prusko-polsko-moravském trojmezí. Salesiánem se stal takřka na vlastní pěst. Jako mladý muž odjel do Turína a jako kněz byl vyslán do slovinské Lublaně, kde pak působil několik let. Mezitím skoro zapomněl češtinu – vždyť jako kluk chodil do německých škol, v Turíně a Gorici mluvil italsky a slovinsky, později hlavně slovinsky. Když se italští představení rozhodovali, kdo by měl být hlavou českého salesiánského díla, byl po ruce tehdy už pokročilý padesátník Stuchlý. Ignác sice už v mládí tvrdil, že chce do misií, ale nástupce Dona Boska Michal Ruamu řekl razantně: „Tvé misie budou na severu.“

Ostrava čiarna

Ačkoli za úplně první salesiánskou destinaci v českých zemích bylo vybráno valašské městečko Fryšták, ležící pár kilometrů od baťovského Zlína, od počátku dvacátých let byla za jednu z hlavních adres nové kongregace zvolena Moravská Ostrava. Stuchlý se coby slezský rodák orientoval v sociálním a kulturním místopisu venkova, ale také průmyslového Ostravska. Jako skromný kněz s lámanou češtinou si brzy získal sympatie jak ve Fryštáku, tak u ostravského dělnictva – říkali mu Staříček.

Salesiáni se do Ostravy přiřítili jako tajfun a nic neponechali náhodě. Široké veřejnosti se představili na Den matek 14. května 1933. Následujícího roku bylo posvěceno staveniště salesiánské oratoře. Ve spolkovém domě Blaník uspořádali slavnostní akademii, při níž se střídala vystoupení dechových kapel, salesiánské a hornické, proslovy a recitace. Na závěr akce zazněla z úst kaplana Aloise Vašici Bezručova „dělnická“ a de facto antiklerikální báseň Maryčka Magdonova. Podle dobových svědectví uvedla báseň už tak excitované obecenstvo do vytržení, jež se rozpustilo až ve večerní taneční zábavě.

Přestože Bezručova báseň mohla v podání kněží působit trochu jako pěst na oko, salesiáni nemohli v ostravském hornickém a hutnickém prostředí zvolit lepší číslo. Byl to balzám na slezskou duši prostých lidí a Moravská Ostrava se stala pro salesiány středobodem jejich působení v první republice. Brzy na okraji Vítkovic vyrostl funkcionalistický kostel sv. Josefa, vzdělávací zařízení a centrum salesiánské provincie před druhou světovou válkou.

Hvězdný moment a tichý odchod

Salesiáni samozřejmě narazili na místní komunisty a socialisty, kteří pořádali antiklerikální přednášky o „flanďácích s míčem“. Místní si ale na mladé muže v klerikách rychle zvykli a všude po Ostravě se říkalo „deme do Boska“. Jak psal jeden ze svědků tehdejšího života u salesiánů, Oldřich Baran: „U salesiánů jsme se vyřádili: měli překrásnou hernu, spoustu her a hraček (doma jsem jich moc neměl), u nich jsem prvně v životě viděl mikádo a nezapomenutelné byly i jejich světelné obrazy s pyramidami a obrázky z celého světa. Všechno ale skončilo v roce 1948. Nebýt salesiánů, nevím, jak bychom vyrostli – ani ne tak po stránce náboženské, jako spíše po stránce všeobecného životního přehledu.“

V Ostravě byl také zaznamenán Stuchlého hvězdný moment, když v roce 1937 filmaři natáčeli reportáž o stavbě kostela sv. Josefa pro Aktuality Československého zvukového týdeníku s názvem Sport a náboženství. Úvod reportáže zavedl návštěvníky kin do stroze zařízených útrob salesiánského kostela, ve kterém se odehrávaly nešpory za účasti čtyř desítek salesiánských kleriků, většinu reportáže ovšem zabral sestřih fotbalového zápasu na oratorním hřišti. Čestným výkopem byl pověřen inspektor (provinciál) Ignác Stuchlý, obecenstvem byla mládež z okolních dělnických kolonií. Podle komentáře se v „lidumilném a výchovném křesťanském ústavu“ formovala „mládež podle pokrokových pedagogických metod“.

Ignác Stuchlý za svého života několikrát předpověděl, že „z tohoto světa odejde opuštěný od spolubratří“. Stalo se tak poté, co v dubnu 1950 zabrali komunisté všechny řeholní domy a řeholníky svezli do sběrných klášterů. Nějakou dobu totiž trvalo, než se ustavila síť mladých salesiánů a kleriků, kteří spolu udržovali kontakt a později začali tajně žít v malých komunitách. Těsně před smrtí psal Stuchlý, že v lukovském domově důchodců „sedí celý den sám jako poustevník, modlí se a čte svaté knihy, aby Pánu Bohu poděkoval za všechny milosti, které mu v životě udělil“. Starý salesián, který byl vždycky obklopen mladými, umíral o samotě. Salesiáni po jeho smrti nechali vytisknout smuteční oznámení, které místní soudruzi zabavili. Komunistický církevní tajemník tehdy komentoval slova na parte o Ignácově utrpení: „Don Bosco je kapitalista na Západě. V socialistickém státě, jako je náš, žádní trpící nejsou! Co má takové slovo znamenat? Jaké zásluhy má nějaký Stuchlý? Každý funkcionář strany má větší zásluhy než on!!!“

Zakladatel českých salesiánů P. Ignác Stuchlý byl nedávno vatikánskou kongregací pro svatořečení prohlášen ctihodným. Jeho sen o salesiánském díle v českých zemích se dnes snaží uskutečňovat v novém prostředí a po svém duchovní synové a dcery Dona Boska.