S křesťanskou hudbou jít mezi lidi

Kvůli videoklipu se vyšplhá na panelák, pronajme si zimní stadion, málem koupí letenky do Ameriky, aby nakonec nahrával v Polsku, do české koledy zakomponuje africké nářečí a cestou za svým snem změní i zavedené jméno. Co je tím snem, vypráví JIŘÍ JAKUBÍK, frontman multižánrové skupiny Good Work.

Jaký je ten váš sen, kvůli němuž jste před šesti lety změnili jméno kapely Paprsky na Good Work?

Snažíme se propojovat své životy s Bohem přes hudbu a naším snem je dostat křesťanskou muziku co nejvíc mezi lidi. Silně vnímáme, že je tu prázdné místo, a rádi bychom na velkých akcích a festivalech slyšeli i populární křesťanskou hudbu, která tam také patří. V zahraničí je naprosto přirozené, že se v rádiích a hudebních pořadech objevují křesťanské kapely a interpreti, a nikdo se nad tím nepozastavuje. Víme ale, že u nás je situace zatížená historií a nepůjde to změnit hned.

A jak s tím souvisí změna názvu?

Sedávali jsme po večerech, uvažovali, co s tím provedeme, a dlouho si dodávali odvahu. Měli jsme za sebou dvacet let jako Paprsky a věděli jsme, že když změníme název, nikdo nás nebude znát. Ale riskli jsme to. Byli jsme pochopitelně vděční za dosavadní koncerty v kostelech, ale cítili jsme, že můžeme dělat víc. Věděli jsme, že chceme jít i ven, mezi lidi nekostelní, hledající i nehledající. A tady už hraje název docela významnou roli. Když pořadateli nabídnete skupinu s názvem Paprsky, často očekává autobus plný dětí. Po delším období debat, hledání a zvažování padlo rozhodnutí: budeme Good Work, Dobré dílo. Nový název nám mnohé překážky u organizátorů zbořil, cítili jsme to už po pár měsících: přišla rekordní sezóna, která nám otevřela dveře na akce, o kterých jsme dosud jen snili.

Vyjít „ven“ a dostat se do povědomí lidí, k tomu je potřeba začít kamarádit s rádii a televizemi. Jaké to je, když nemáte vyšlapanou cestičku?

Těžké. Chvílemi se to zdá i nemožné, ale nevzdáváme se. Rádio si tě všimne, až když vystřelíš nahoru, třeba když se nová písnička začne šířit spontánně mezi lidmi: „Pojď, pustím ti klip“ – a najednou je půl miliónu zhlédnutí. Rádia chtějí být součástí trendů a úspěchu, a proto jen tak někoho nepustí. Vybavuju si reakce, které připomínají začarovaný kruh: „Pustíme vás do éteru, až budete známí.“ – „A kdy budeme známí?“ – „Až vás budou hrát rádia.“ To samozřejmě neplatí o křesťanských médiích: v Radiu Proglas i v televizi Noe jsou k nám vstřícní. Když jsme se tehdy rozhodli pro změnu, zrovna se v naší otevřené kapele sešla generace, která měla chuť překonávat překážky a posouvat limity. Rádio je pro spoustu lidí přirozená součást dne a my hledáme cestičky, jak do těch všedních dnů dostat křesťanskou hudbu s dobrým textem.

Čeho jste v tomto směru už dosáhli?

Mým velkým hudebním snem vždycky byl dobrý zvuk naší muziky. Usiluji o to, aby každé další album bylo o kus lepší, aby zúročilo zkušenosti. Chyběl nám ale světový zvuk, kterého se v ČR nedalo dosáhnout. Takže nezbylo nic jiného, než se porozhlédnout v zahraničí. Uvažovali jsme o Americe a vyhlédli si tam produkci podle svých představ. Vzhledem k vysokému počtu našich členů jsme však hledali nějakou bližší variantu. A hudební život nám nakonec změnila polská křesťanská skupina TGD a lidé kolem ní. Domluvil jsem si schůzku s Piotrem Nazarukem, vedoucím TGD a členem kapely známé polské zpěvačky Anny Marie Jopkové. Piotr nás pak nasměroval na „správné“ lidi a nám se otevřely nové obzory. O tom, že jsme teď spokojení a zvukově jsme se našli, svědčí i to, že jsme na stejném místě nahráli už druhé CD. A já jsem se do Polska už skoro nastěhoval.

I když je polština hodně podobná češtině, přece jenom jste při práci určitě poznali jazykovou bariéru.

To je pravda. Zpočátku bylo víc smíchu než práce, protože jsme samozřejmě nemluvili jen o hudbě. I obyčejná slova jako „divadlo“ nebo „sranda“ vyřadily našeho polského producenta z práce na dobrých deset minut. Ale spolupráce je jinak skvělá, panuje mezi námi lidská pohoda a vztahy už dávno přerostly v opravdová přátelství. A navíc: co má pro mě jako katolíka obzvlášť velkou váhu, je to, že i když tam pracujeme v protestantském prostředí, cítím velkou jednotu, ochotu pomoci, férovost.

Zmínil jste, že jste tam nahrávali i další CD?

Ano, hotovou „placku“ s názvem „Já s tebou počítám“ držíme v ruce od začátku října. Postupně jsme posouvali termín vydání, což bylo vlastně skvělé, protože jsme tímto dostali čas navíc, abychom si hráli s finálním zvukem. Takže je to velmi „vymazlené“ album, jako bonboniéra: spousta chutí a vůní, od jednodušších věcí přes rytmicky chytlavé songy až po vážná témata.

Kde se člověk o vašich aktivitách dozví?

Jsme aktivní na sítích, naše klipy jsou na YouTube a samozřejmě, když doba dovolí, snažíme se jezdit po moravských a českých farnostech. Takto jezdíme už čtvrt století a kontakt s lidmi máme moc rádi. Důležitými podporovateli jsou aktivní kněží, kteří nás zvou.

Na webových stránkách máte napsáno, že jste otevřená kapela. Co to znamená?

To znamená, že kdo má chuť, může se k naší různorodé partě přidat. Jsme rádi za posily, ať už jsou to zpěváci, klidně i začínající, nebo muzikanti. Každý nový člověk nás může obohatit svojí energií a zápalem pro hudbu, kterou chce svědčit o Bohu. Jsme místem pro lidi, kteří cítí, že nechtějí nechat ležet ladem své hudební hřivny.

Co když ale neumím tak dobře zpívat?

To je v pohodě, jde o srdce. V minulosti byli i takoví, kteří dar hudby neměli, ale jezdili s námi a pomáhali třeba v zákulisí, kolem techniky nebo v kuchyni. Dobří lidé se neztratí a u nás jde o společenství. Kdyby se tedy někdo cítil třeba technicky zdatný, může ke zvukařům, ke světlům, možností je spousta.

Jsou vás asi dvě desítky lidí z různých koutů Moravy. Nedokážu si moc představit, jak fungujete. Máte svou zkušebnu?

Za ty roky už máme systém docela vychytaný. Přes rok se vídáme každé tři týdny na celý víkend, kdy zkoušíme i koncertujeme. Většinou nám jako zázemí poslouží nějaká fara nebo tělocvična. Jsme vlastně takoví hudební poutníci, co se každé tři týdny stávají součástí nějaké farní rodiny. To nás velmi obohacuje. Rádi se seznamujeme s novými lidmi i místy, a když pak jedeme kolem, vzpomínáme. Člen Good Worku se pozná i podle toho, že správně pojmenuje obec podle kostela a fary (směje se).

Vy prý jako kapela také jednu faru vlastníte…

Ano, bývalou starou faru na Pohoři u Oder (v okrese Nový Jičín). Zrekonstruovali jsme ji a nyní nese název „Domeček Pohoř“. Slouží k ubytování hlavně spolčům, skautům, rodinám s dětmi a využívá se i při různých soustředěních a adaptačních kurzech škol. Máme tam také své nahrávací studio, které mohou využít i jiné kapely a scholy. V postním období si však pohořský domeček necháváme pro sebe a míváme tam malou duchovní obnovu spojenou s brigádou.

O Vánocích určitě v mnoha domácnostech zněla koleda „Pásli ovce Valaši“. Vy jste si k ní před dvěma lety přizvali jako hosta polského vokalistu Ghostmana, který v ní zpívá africkým nářečím.

Netradičně pojatou koledu jsme podpořili i videoklipem. Klipy k životu kapely neodmyslitelně patří. Snažíme se vymýšlet co nejzajímavější obrazy, vtáhnout diváka k nám do děje, pokaždé do jiného příběhu, do jiné atmosféry.

A co obligátní historka z natáčení?

Kvůli klipu „Pásli ovce Valaši“ jsme si pronajali celý zimní stadion! Nebyla to žádná legrace a byla tam opravdu velká zima. Celý den na stadionu trénovali hokejisté, pro nás byla vyhrazena noc. Takže jen co zajel do šatny poslední hokejista, začala velká proměna prostoru. Rolba žehlila led, pryč muselo sportovní náčiní a všechny reklamy. Doslova jsme celou halu omotali látkou. Ještě teď máme doma černou textilní tkaninu asi tak na dvacet zahrad. Zkrátka jsme netušili, co všechno k muzikantskému životu bude patřit. Ale jsme na extrémní podmínky zvyklí.

Podle některých videoklipů to vypadá, že si někdy k natáčení vybíráte až nebezpečná místa.

To vyplyne tak nějak samo… Už při našem prvním klipu se to zvrtlo (směje se). Měli jsme zrovna turné na Slovensku a jeden den jsme věnovali natáčení videoklipu k písni „Znamení“. V něm celá kapela putuje na jeden kopec. Co však není vidět, je obrovský kovový kříž na vrcholku. Od rána bylo krásně, slunce hřálo, pohoda… Zbývalo natočit poslední záběry, když v tom se začalo smrákat a na protějším kopci zahřmělo. Po chvíli začaly padat kapky a zvedal se nejen vítr, ale i vlasy holek kvůli statickému napětí, které na kopci nějak vzniklo. Velmi nepříjemná situace. Třicet lidí na holém kopci s dvoumetrovým kovovým křížem, to bylo opravdu nebezpečné. Díky Bohu, a to doslova, se vše stihlo, kapek v záběru na klávesy si možná nikdo nevšimne a bouřku, která opravdu přišla, jsme sledovali už z bezpečí aut pod kopcem.

A co natáčení klipu „Nechci stát“, opravdu se odehrávalo na střeše paneláku, jak to vypadá?

Dostal jsem takový nápad a po strastiplném zařizování se nám podařilo natáčet na zlínském mrakodrapu. Ty výšky nás nějak přitahují… Museli jsme ovšem dávat pozor, aby nám členové kapely nepopadali – nebyla tam žádná zábrana a výška to byla opravdu pořádná. Občas se ale něco semele i na docela bezpečném natáčení. Ve svatebním klipu „Od samého rána“ se režisér snažil o tak blízké záběry naší Máří v jedoucím autě, že ji za jízdy trefil dronem. Ten se rozpadl na kusy a Máří rozsekl prst. Její bílé svatební oblečení bylo v mžiku plné krve. To byl hodně nepříjemný moment.

O snech už jsme mluvili, máte teď nějaké velké přání?

Až skončí covid, zvěte nás k sobě do farností, pořádejte koncerty, začněme opět co nejrychleji žít i kulturou. Obnovme společně to, co jsme museli ztratit. Ono se to nezdá, ale prázdné místo, které v sobě máme kvůli omezení se scházet, je velké. Každý z nás potřebuje žít kulturně a mít sociální kontakty. Možná si to ani zprvu neuvědomujeme, ale člověka to utváří.

JIŘÍ JAKUBÍK (nar. 1979) je hudebník a od počátku člen multižánrové skupiny Good Work, která vznikla na jaře roku 1996 v Odrách jako Paprsky. Pod novým názvem vystupuje od listopadu roku 2015. Dvacetičlenná otevřená hudební skupina lidí z celé Moravy boří zažité představy o hudebních škatulkách, jejich repertoár propojuje různé hudební styly.